2 As 124/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 124/2018- 61 - text 2 As 124/2018 - 69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: AGRO Jevišovice a. s., se sídlem Jevišovice 102, zastoupený Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem Kramářova 3379, Přerov, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2013, č. j. 114/560/13, 3565/ENV/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 A 146/2013 - 63, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 5. 2013, č. j. 114/560/13, 3565/ENV/13 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo již podruhé zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) ze dne 23. 10. 2009, č. j. ČIŽP/47/OOP/SR01//0913455.004/09/BZV (dále též „prvostupňové správní rozhodnutí“ či „rozhodnutí ČIŽP“), jímž byla žalobci podle § 88 odst. 2 písm. j) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“) uložena pokuta za nedodržování omezení a zákazu činnosti ve smyslu § 66 ZOPK ve výši 900 000 Kč, přičemž toto protiprávní jednání žalobce spočívalo v nerespektování rozhodnutí ČIŽP ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 07/OP/14985/05/Kli, jež stanovilo omezení činnosti a zákazu hospodářského využívání pozemků p. č. 351/1 a 352 v k. ú. Rudlice (na území Přírodní památky Rudlické kopce), a to v době od 5. 7. 2006 až do poslední inspekční kontroly uskutečněné dne 28. 8. 2009. Rozhodnutím ČIŽP byla žalobci rovněž uložena povinnost k úhradě nákladů správního řízení. Napadené rozhodnutí vydal žalovaný poté, kdy bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 10 A 117/2010 - 47, zrušeno jeho první rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 16. 2. 2010, č. j. 7342/560/09 99745/ENV/09, a to z důvodu, že žalovaný dostatečně neodůvodnil výši uložené sankce. [2] I v pořadí druhé rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2013, č. j. 114/560/13, 3565/ENV/13, napadl žalobce dne 1. 8. 2013 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. [3] Žalobce v podané žalobě namítal, že pokuta byla uložena neexistujícímu subjektu, neboť ČIŽP uložila pokutu družstvu „AGRODRUŽSTVO JEVIŠOVICE“, nicméně k datu 1. 6. 2010 došlo u tohoto subjektu ke změně právní formy a obchodní firmy, přičemž od tohoto data žalobce jedná jako „AGRO Jevišovice, a. s.“ Pokud tuto skutečnost žalovaný nepromítl do svého rozhodnutí, zatížil jej tím nezákonností. Žalobce dále vytýkal výroku rozhodnutí ČIŽP, že v něm nejsou přesně, výstižně a nezaměnitelně specifikovány podmínky, jež měly být nesplněny, a že z něj není zřejmé, zda je pokuta ukládána za nedodržení omezení činnosti nebo za nedodržení zákazu činnosti, pročež je použitá formulace výroku rozhodnutí o pokutě zmatečná, což způsobuje faktickou nepřezkoumatelnost rozhodnutí ČIŽP i napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalobce taktéž brojil proti tomu, že žalovaný poté, co městský soud zrušil jeho první rozhodnutí ve věci, doplnil odůvodnění správního uvážení ČIŽP o výši ukládané sankce, přestože k tomu nebyl jakkoli oprávněn, neboť odvoláním napadené rozhodnutí ČIŽP měl správně zrušit a věc vrátit ČIŽP k novému projednání. Tímto postupem byla žalobci odebrána možnost řízení u orgánu prvního stupně. Žalobci dále nebylo žádným způsobem oznámeno pokračování odvolacího řízení, což bylo na místě, pokud od podání odvolání (9. 11. 2009) do vydání rozhodnutí žalovaného (28. 5. 2013) uplynula takto dlouhá doba, tím žalobci nebyl poskytnut prostor pro uplatnění jeho stanoviska, případně navržení dalších důkazů či předestření nových skutečností, před vydáním nového rozhodnutí o odvolání. Taktéž žalobci nebyla dána možnost se před vydáním nového rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladům, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný ve věci prováděl nové dokazování, čímž postupoval v rozporu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Úvahy žalovaného stran likvidačního charakteru ukládané pokuty pak shledal žalobce ryze formálními a nedostatečnými. Žalobce též tvrdil, že závěr o správním deliktu je v rozporu s provedenými důkazy, přičemž dokazování bylo vedeno v rozporu s § 50 a násl. správního řádu také proto, že žádný z důkazů nebyl proveden jako důkaz listinou. Žalobce rovněž vytýkal procesu před správními orgány, že v rozporu s právními předpisy jednaly jako s účastníkem řízení též s obcí Rudlice, čímž došlo k porušení zásady neveřejnosti správního řízení. Žalobce rovněž brojil proti posouzení, že se jedná o tzv. trvající správní delikt, neboť tvrzení správních orgánů, že k protiprávnímu jednání docházelo kontinuálně, neodpovídá realitě. Zjištění ČIŽP ze dne 29. 11. 2007 a 28. 8. 2009 totiž nikterak neprokazují to, že žalobce hospodářsky užíval předmětné pozemky i v roce 2008, neboť pro tento závěr není ve spise jakýkoliv důkaz. [4] Městský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. [5] V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že z obchodního rejstříku vyplývá, že pod IČ 49455958 bylo evidováno od 3. 12. 1993 do 1. 6. 2010 „AGRODRUŽSTVO JEVIŠOVICE“, od 1. 6. 2010 je pak pod stejným identifikačním číslem osoby i se stejným sídlem vedena společnost „Agro Jevišovice, a. s.“. Z rejstříku je dále patrno, že družstvo změnilo právní formu na akciovou společnost rozhodnutím členské schůze konané dne 26. 3. 2010. V době vydání napadeného rozhodnutí ČIŽP (tj. dne 23. 10. 2009) byl sankcionovaný subjekt identifikován v souladu s touto evidencí, stejně jako žalovaný pak v napadeném rozhodnutí označil subjekt v souladu se zápisem ve veřejném rejstříku. Není pochyb o tom, že adresátem napadeného rozhodnutí žalovaného i ČIŽP je stále stejný subjekt, byť v průběhu řízení o správní žalobě proti prvnímu rozhodnutí žalovaného o odvolání došlo ke změně právní formy tohoto subjektu z družstva na akciovou společnost; o non-subjektu tedy nelze hovořit. Za situace, kdy žalovaný potvrdil napadené rozhodnutí ČIŽP o pokutě, aniž by v „hlavičce“ opravil název sankcionovaného subjektu, se nejedná o vadu, která by zakládala nezákonnost napadeného rozhodnutí. [6] Dále městský soud konstatoval, že výroková část rozhodnutí ČIŽP obsahuje popis skutku, který je specifikován místem a časem, obsahuje i právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Městský soud proto neměl s ohledem na okolnosti posuzované věci pochybnosti o tom, že žalobce od počátku správního řízení věděl, jaké jednání je mu kladeno za vinu, stejně jako mu byla známa jeho právní kvalifikace. I přes určitou neobratnost při formulaci výroku lze s ohledem na skutková zjištění ve věci z této části rozhodnutí ČIŽP seznat, že omezení, resp. zákaz stanovený v rozhodnutí ČIŽP ze dne 21. 11. 2005, nebyl ze strany žalobce vůbec respektován. Bylo-li zjištěno, že části obou předmětných pozemků byly znovu zorněny a osety, tedy byly hospodářsky využívány, nemohly být logicky (a maiori ad minus) naplněny ani podmínky, jejichž splnění mělo ukončení hospodářského využívání předmětných pozemků předcházet. Pokud výrok prvostupňového správního rozhodnutí nezahrnoval u každé jednotlivě (v rozhodnutí ČIŽP ze dne 21. 11. 2005) vymezené povinnosti její porušení, nejedná se v daném případě o vadu řízení, jež by mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí. [7] S přihlédnutím k zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení je dle městského soudu plně akceptovatelný postup, jímž odvolací správní orgán dodatečně napraví či odstraní vady vzniklé před prvostupňovým správním orgánem, samozřejmě pokud je takové odstranění vad z povahy věci a bez újmy na právech účastníků možné. V tomto případně navíc i městský soud v řízení o první žalobě považoval za dostatečné zrušit pouze rozhodnutí žalovaného, nikoliv též prvostupňové správní rozhodnutí. K námitce žalobce, že se nemohl v opakovaném odvolacím řízení vyjádřit k doplněným úvahám žalovaného k výši uložené pokuty, měl městský soud za to, že žalovaný při posouzení závažnosti protiprávního jednání, jakož i při rozsahu hrozící nebo způsobené újmy ochraně přírody a krajiny vycházel toliko z již známých skutkových zjištění, resp. z podkladů založených ve spise, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze upřesnil a doplnil odůvodnění rozhodnutí ČIŽP. [8] Od podání odvolání žalobce (9. 11. 2009) do vydání nyní napadeného rozhodnutí žalovaného (28. 5. 2013) sice uplynula delší doba, městský soud však přisvědčil žalovanému, že správní řád nestanoví žádnou povinnost správního orgánu uvědomit účastníka řízení o tom, že