2 As 269/2016 — Nejvyšší správní soud

2 As 269/2016- 36 - text 2 As 269/2016 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: DEKTRADE, a. s., se sídlem Tiskařská 10/257, Praha 10, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2015, č. j. ČOI 27413/15/O100/2000/15/Vy/Št, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 112/2015 - 30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 112/2015 - 30 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud") zrušil rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihočeského a Vysočiny ze dne 23. 2. 2015, č. j. ČOI 21631/15/2000/PR1546/14/ZOS/Bö (dále jen „ČOI''). [2] Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci na základě § 23 odst. 1 a § 24 odst. 12 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele"), uloženo zaplatit pokutu ve výši 5000 Kč. Důvodem uložení pokuty bylo spáchání správního deliktu dle § 24 odst. 7 písm. v) zákona o ochraně spotřebitele [nyní písm. x), pozn. Nejvyššího správního soudu] tím, že v rozporu s § 19 odst. 3 téhož zákona žalobce nevyřídil reklamaci vady dlažby a obkladů v zákonné lhůtě 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, ačkoliv k dohodě o delší lhůtě pro vyřízení reklamace mezi žalobcem a spotřebitelkou nedošlo, a dále za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. t) zákona o ochraně spotřebitele [nyní písm. v), pozn. Nejvyššího správního soudu] tím, že v rozporu s § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele nevydal spotřebitelce písemné potvrzení o uplatnění reklamace se stanovenými náležitostmi. Spotřebitelka dne 3. 3. 2014 uplatnila u žalobce reklamaci obkladů a dlažby, žalobce jí však nevydal písemné potvrzení s vyznačením data, obsahu reklamace a požadovaného způsobu vyřízení. Zároveň nevydal potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace. Protokol dále obsahuje informaci o tom, že žalobce nebyl povinnou osobou, neboť spotřebitelce neprodal výrobky ani neposkytl služby. Spotřebitelka si u žalobce obklady vybrala a nechala si zpracovat návrh koupelny. Později si však realizaci objednala u společnosti Stavby Hummel, s. r. o. Dlažba i obklady tak byly následně od žalobce odebrány dne 19. 9. 2013 společností Stavby Hummel, s. r. o. Žalobce měl v takové situaci sepsat potvrzení o přijetí reklamace a vyřídit ji s tím, že není povinnou osobou, neboť výrobky neprodal a služby neposkytl. Nesplněním této povinnosti podle správního orgánu prvního stupně došlo k porušení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, za což žalobce nese odpovědnost. Dne 3. 3. 2014 spotřebitelka se žalobcem jednala a zaslala mu fotografie vadných obkladů. Dne 4. 3. 2014 žalobce spotřebitelce e-mailem odpověděl, že jednal se svým dodavatelem (společností SANIMAT, s. r. o.), který sdělil, že se tato vada vyskytla již několikrát a že vada by měla zhruba do jednoho měsíce zmizet. Reklamace nebyla vyřízena a v průběhu doby vada obkladů nevymizela. Následně žalobce vyrozuměl spotřebitelku o tom, že jeho dodavatel e-mailem ze dne 12. 8. 2014 reklamaci zamítl. Spotřebitelka proto u ČOI podala stížnost, že nebyl dodržen postup při reklamaci, nebyl vydán reklamační protokol a nebyly dodrženy reklamační lhůty dle zákona o ochraně spotřebitele. [3] V návaznosti na kontrolu provozovny žalobce v Jindřichově Hradci dne 18. 9. 2014 provedenou na základě podnětu spotřebitelky byla žalobci příkazem ČOI ze dne 29. 12. 2014, č. j. ČOI 126465/14/2000/P1546/ZOS/BÓ, uložena pokuta ve výši 5000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. v) a písm. t) zákona o ochraně spotřebitele [nyní § 24 odst. 7 písm. x) a v), pozn. Nejvyššího správního soudu]. Proti tomuto příkazu podal žalobce včasný odpor. Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2015 (prvostupňovým rozhodnutím) byla žalobci uložena pokuta ve výši 5000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. v) a t) zákona o ochraně spotřebitele [nyní § 24 odst. 7 písm. x) a v), pozn. Nejvyššího správního soudu]. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 5. 2015. [4] Rozhodnutí žalovaného i ČOI napadl žalobce žalobou ke krajskému soudu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v rámci žalobních bodů, jak je uplatnil žalobce v podané žalobě ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že postup správních orgánů nebyl v souladu se zákonem, rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí ČOI proto zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud zrekapituloval, že již v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že mezi spotřebitelkou a žalobcem neexistoval smluvní ani obdobný vztah vážící se k reklamovanému zboží, a odkázal na protokol o kontrole ze dne 18. 9. 2014. Uvedl, že správní orgány správně zjistily skutkový stav, a sporným bodem se tak stalo to, zda mohl žalobce, který nebyl prodávajícím dle občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen ,,o. z.“), být odpovědným za správní delikty podle zákona o ochraně spotřebitele. [5] Po právní stránce dal krajský soud zcela za pravdu žalobci. Vyjádřil své přesvědčení, že se žalobce ze své pozice, která byla ve správním řízení prokázána, nemohl dopustit žádného veřejnoprávního deliktu vůči reklamující fyzické osobě, za nějž by mohl být v režimu zákona o ochraně spotřebitele sankcionován. Doplnil, že s výkladem správních orgánů o tom, že každý prodávající je povinen přijmout reklamaci kteréhokoliv spotřebitele a teprve poté se začít zabývat tím, zda je osobou odpovědnou za vyřízení reklamace, se nelze ztotožnit. Takový výklad dle krajského soudu nemá oporu v právu a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 9 As 55/2015 - 23. Podle tohoto rozsudku ustanovení zákona o ochraně spotřebitele nelze vykládat izolovaně od soukromoprávní úpravy v občanském zákoníku, neboť právní řád tvoří jeden celek. Zároveň však uvádí, že „povinnost přijmout a vyřídit reklamaci je nerozlučně spjatá s kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a spotřebitelem. “ Krajský soud vyjádřil své pochopení ohledně úvah správních orgánů, které považovaly za pochybení žalobce to, že reklamující osobu ponechával v omylu, že řeší svou reklamaci u příslušného subjektu, a tím jí marně plynul čas k uplatnění reklamace u správného subjektu. Obecně krajský soud vyhodnotil postup žalobce jako nesprávný, neboť skutečně měl a mohl reklamující osobu o své vlastní vůli zpravit o tom, že není osobou příslušnou k vyřizování její reklamace. Dle krajského soudu však za to žalobce nemůže být sankcionován v režimu zákona o ochraně spotřebitele, neboť žádná taková skutková podstata správního deliktu na obdobnou situaci nedopadá. Důsledky žalobcova nesprávného postupu proto nebylo možno řešit v rovině veřejného práva. Případný soukromoprávní nárok reklamující osoby na náhradu škody vůči žalobci by mohl být uplatňován jedině u civilního soudu. [6] Krajský soud uzavřel, že žalobce nebylo možno sankcionovat za jednání, na které zákon o ochraně spotřebitele nedopadá, a odpovědnost za spáchání správního deliktu nelze dovozovat extenzivním výkladem veřejnoprávní normy. Byla to především sama reklamující osoba, která svá práva z odpovědnosti za vady zboží neuplatnila řádně u správného subjektu. Krajský soud proto zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňové podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. pro nezákonnost spočívající v nesprávném výkladu právních předpisů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění stížnosti zpochybnil správnost posouzení právní otázky krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], zda byl v daném případě žalobce povinen vyřídit reklamaci spotřebitelky. Stěžovatel potvrdil, že v předmětné věci nebylo sporu o tom, že osoba, která dala podnět ke kontrole, pořídila reklamované zboží pro svou vlastní potřebu, a tedy jednala v postavení spotřebitelky ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Nebylo též sporným, že spotřebitelka při osobní návštěvě v provozovně ve vztahu k danému zboží ústně uplatnila reklamaci ve smyslu § 13 zákona o ochraně