3 Azs 346/2017

Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2017, č. j. OAM-1065/ZA-ZA11-HA10-2016, shledal žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16. 12. 2016 nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany proto podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Žalobce proti rozhodnutí podal žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 11. 2017, č. j. 42 Az 17/2017 – 50, zamítl.

Krajský soud vyšel z obsahu správního spisu, z něhož se podává, že dne 27. 3. 2015 podal žalobce svou první žádost o mezinárodní ochranu, přičemž jako důvod žádosti uvedl obavy z umístění do tábora pro odvykání ze závislosti na návykových látkách v důsledku pozitivního testu na návykové látky provedeného při policejní kontrole. Uváděl, že v táborech dochází k nelidskému a ponižujícímu zacházení. Žalobce přitom návykové látky neužíval, následující testy měl negativní. Na území ČR žije od roku 2006, má zde manželku a tři děti. Žalovaný první žádost zamítl rozhodnutím ze dne 8. 6. 2015, č. j. OAM-56/LE-BE02-HA08-2015. Následně podanou žalobu zamítl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 45 Az 1/2015 – 27. Navazující kasační stížnost potom zdejší soud odmítl pro nepřijatelnost usnesením ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 79/2016 – 17. Druhou (nyní projednávanou) žádost žalobce odůvodnil tím, že v době svého pobytu v Hongkongu (roky 1991-1996) byl členem politického hnutí a účastnil se akcí proti Vietnamu, o čemž má záznam v rejstříku. Připomněl svůj pozitivní test na návykové látky a zdůraznil, že má na území ČR manželku a tři děti; jejich špatný zdravotní stav je dalším důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu.

Krajský soud ve svých úvahách vyšel z rozsudku rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, a rozsudku ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Azs 171/2014 – 31, z níž vyplývá, že odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr o tom, že: 1) žadatel v opakované žádosti neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, respektive 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, potom toliko takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti.

Následně krajský soud přistoupil k vypořádání jednotlivých žalobních bodů, kdy nejprve neakceptoval námitku neurčitosti výrokové části napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru byl žalobce identifikován natolik konkrétně, že reálně nehrozila jeho záměna s jinou osobou. Rovněž absence kompetenčního ustanovení nezaložila nepřezkoumatelnost výroku napadeného rozhodnutí, neboť v řízení nevyvstala pochybnost o věcné a místní příslušnosti žalovaného a žalobce nepříslušnost ani nenamítal. Z hlediska žalobcem uváděných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany krajský soud konstatoval, že problematika kontroly závislosti na návykových látkách byla řešena již v rámci správního řízení o první žádosti a nepředstavuje tak nový důvod. Rovněž účast na protivietnamských demonstracích žalobce zmínil již v rámci řízení o první žádosti, avšak neprezentoval ji jako důvod, pro který se obává návratu do země původu. Tím byly pouze možné důsledky pozitivního testu na návykové látky. Nepochybně již v první žádosti tedy mohl žalobce uvést, že má kvůli demonstracím záznam v rejstříku. Jeho tvrzení se proto nevztahuje k nové skutečnosti, kterou nemohl bez své viny uplatnit v řízení o první žádosti. Žalobce navíc po návratu z Hongkongu žil ve Vietnamu 4 roky bez potíží se státními orgány.

Žalobce dále nijak neprokázal své tvrzení o špatném zdravotním stavu manželky a dcery, ačkoliv sám předložení lékařských zpráv přislíbil při seznámení s podklady rozhodnutí. Vůči námitce, že jej měl žalovaný vyzvat k doložení dokladů, případně je sám obstarat, respektive provést výslech jeho, manželky a dcery, krajský soud uvedl, že důkazní břemeno je v řízení o udělení mezinárodní ochrany vychýleno na stranu žalovaného v případech, kdy po žadateli nelze spravedlivě požadovat, aby byl schopen prokázat svá tvrzení. Manželka a dcera žalobce však žijí na území ČR a vzhledem k tvrzeným zdravotním potížím by měly mít ošetřujícího lékaře a disponovat tak řadou lékařských zpráv. Jejich opatření tudíž není pro žalobce spojeno s žádnými obtížemi. Žalovaný proto postupoval správně, pokud důkazy sám neopatřoval a neprovedl ani žalobcem navrhované výslechy, které vzhledem k odbornosti otázky nemohly prokázat rozebíraný zdravotní stav. Jejich neprovedení přitom dostatečně odůvodnil. Zdravotní stav manželky a dcery navíc podle krajského soudu nijak nevypovídá o možné hrozbě azylově relevantního pronásledování žalobce, respektive vzniku vážné újmy, v případě jeho návratu do země původu.

K otázce posílení vazeb žalobce a jeho rodiny k území ČR krajský soud poznamenal, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu je zásah do rodinného a soukromého života z hlediska mezinárodní ochrany relevantní pouze tehdy, pokud by povinnost vycestovat představovala porušení extrateritoriálního účinku tohoto práva. Žalobce potom neuvedl žádné závažné okolnosti bránící přenesení jeho rodinného a soukromého života do země původu. Manželka i děti, žijící se žalobcem v domácnosti, mají vietnamské státní občanství, přičemž nedoložené zdravotní problémy se nejeví být takového charakteru, že by nemohly být dále léčeny v zemi původu. S nejstarší dcerou se pak žalobce nestýká, pouze na ni platí výživné. Namítaná změna v intenzitě rodinných pout proto není z hlediska mezinárodní ochrany relevantní, a nezakládá tedy přípustnost opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud závěrem zdůraznil, že žalovaný shromáždil i dostatek zpráv o zemi původu, z nichž nevyplynulo, že by zde došlo k relevantní změně situace. Žalovaný proto podle krajského soudu správně shledal žádost žalobce nepřípustnou, přičemž neporušil žádné procesní ustanovení.

Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Její přijatelnost zdůvodnil tím, že se krajský soud „odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) [zákona o azylu] a rovněž co do požadované intenzity a důkazního břemene na straně žadatele o mezinárodní ochranu ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle § 14a [téhož zákona]“. Věcně stěžovatel zopakoval svou argumentaci rodinným životem a zdravotním stavem manželky a dcery, kdy dodal, že lékařská péče ve Vietnamu nedosahuje kvality péče v ČR. Jeho nucené vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR (například čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Krajský soud měl dále nedostatečně vypořádat námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy schválením nepřezkoumatelného a nezákonného rozhodnutí žalovaného zatížil těmito vadami i své rozhodnutí.

Nesprávně měl krajský soud vypořádat rovněž námitku neudělení humanitárního azylu, v souvislosti s nímž stěžovatel obsáhle odcitoval judikaturu zdejšího soudu, týkající se požadavků na uplatnění správního uvážení. Žalovaný těmto požadavkům nedostál a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále zopakoval, že bylo povinností žalovaného obstarat informace k tvrzením stěžovatele, pokud o nich měl pochybnosti; navíc neodůvodněně nevyhověl důkazním návrhům. Krajský soud tedy pochybil, pokud rozhodnutí žalovaného nezrušil. Stěžovatel navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření poznamenal, že ze stěžovatelova odůvodnění přijatelnosti kasační stížnosti vůbec nevyplývá, v čem měl spočívat tvrzený judikatorní odklon krajského soudu a už vůbec ne, jaké pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu, respektive jaké důvody tvrzeného strachu má stěžovatel na mysli. Kasační stížnost sama je potom neprojednatelnou, neboť neuvádí konkrétní důvody nezákonnosti či vady řízení. Obsahuje pouze citaci nepřiléhavé judikatury a nesouhlas s rozhodnutím žalovaného, respektive soudu. Stěžovatel toliko opakuje námitky, které vznesl již v předchozím správním a soudním řízení. Žalovaný proto navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně ji jako nedůvodnou zamítnout.

Dříve než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), vyložil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel za nové skutečnosti, opodstatňující podání druhé ze žádostí o mezinárodní ochranu, považuje záznam v rejstříku z důvodu svých protivietnamských aktivit v Hongkongu a zdravotní stav své rodiny. Správní orgán i krajský soud se však s těmito argumenty stěžovatele ve smyslu (ne)přípustnosti jeho žádosti podle § 10a odst. 1 písm. e) azylového zákona dostatečně vypořádaly. Krajský soud přitom přiléhavě vyšel z výše citované ustálené judikatury zdejšího soudu, kterou odpovídajícím způsobem interpretoval. Žalovanému pak lze v této souvislosti dát za pravdu v tom, že není zřejmé, jaký judikatorní odklon krajského soudu má stěžovatel ve své kasační stížnosti na mysli. Rovněž zbývající argumenty, vznesené ve prospěch přijatelnosti kasační stížnosti, neshledal Nejvyšší správní soud v kontextu jejího obsahu, respektive okolností případu, srozumitelnými, natož pak dostatečně konkrétními a validními. Sám zdejší soud potom v projednávané věci neidentifikoval žádnou otázku, k níž by považoval za nezbytné se vyjádřit z důvodu nutnosti sjednocování judikatury, případně proto, že by šlo o otázku judikaturou zdejšího soudu dosud (plně) neřešenou.

Zdejší soud současně v postupu krajského soudu neshledal žádné zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele, a bylo by tak ve smyslu zmiňovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 způsobilé založit přijatelnost kasační stížnosti. V souhrnu uvedeného nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zdejší soud ji proto jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s. svým usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.