4 Ads 138/2018 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 138/2018- 80 - text 4 Ads 138/2018 - 86 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: TRADO-MAD, s.r.o., IČ: 25320807, se sídlem Průmyslová 159, Třebíč, zast. JUDr. Michalem Lorencem, advokátem, se sídlem Žerotínova 1132/34, Praha 3, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017, č. j. 5932/1.30/16-4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2018, č. j. 51 A 30/2017 - 85, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu rozhodnutím ze dne 6. 6. 2016, č. j. 25530/5.30/15-30, výrokem I. uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu porušení povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, kterého se měl dopustit tím, že nerozvrhl svým zaměstnancům pracujícím jako řidiči městské hromadné dopravy pracovní dobu tak, aby doba nepřetržitého odpočinku v týdnu byla alespoň 24 hodin. Tímto jednáním měl žalobce porušit povinnost stanovenou v § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě (dále jen „nařízení vlády č. 589/2006 Sb.“). [2] Výrokem II. rozhodnutí byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu nevedení evidence pracovní doby podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce, kterého se měl dopustit tím, že nevedl evidenci odpracované pracovní doby svých zaměstnanců pracujících jako řidiči městské hromadné dopravy a do odpracované doby nezahrnoval doby čekání mezi spoji v období minimálně od ledna 2015 do února 2015 a zároveň tím, že zaměstnanci L. V. nezahrnul dne 13. 2. 2015 do odpracované pracovní doby dobu od 19:20 minimálně do 19:57 hod., kdy tento zaměstnanec tankoval palivo. [3] Výrokem III. rozhodnutí byla žalobci za shora uvedené správní delikty uložena pokuta ve výši 63.000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. [4] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a zamítl odvolání žalobce. Se závěry správního orgánu I. stupně se ztotožnil a odkázal na ně. [5] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Žalobce namítal, že se nedopustil správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, jelikož pracovní dobu svých zaměstnanců organizoval v souladu s právními předpisy. Nařízení vlády č. 589/2006 Sb. neupravuje povinnost zaměstnavatelů fyzicky zajistit to, aby řidiči rozvržený odpočinek skutečně dodržovali. Správní orgány podložily své závěry o spáchání správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce evidencí odpracované doby, která však dokládá skutečně odpracovanou dobu, aniž by reflektovala předchozí rozvržení této pracovní doby zaměstnavatelem. Žalobce je přesvědčen, že jedinou jeho povinností bylo rozvrhnout pracovní dobu v souladu s § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., což učinil a správní orgány ani v tomto ohledu pochybení netvrdily. [6] V této souvislosti žalobce namítal, že správní orgán I. stupně zaměnil odpovědnost zaměstnavatele za správní delikt podle zákona o inspekci práce s odpovědností dopravce za delikt jeho zaměstnance podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v němž je odpovědnost zaměstnavatele za nedodržení odpočinku zaměstnancem formulována jako objektivní. Naproti tomu pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle zákona o inspekci práce je zapotřebí naplnit subjektivní stránku deliktu. [7] Žalobce dále namítal, že doba čekání mezi spoji se nezapočítává do pracovní doby řidičů městské autobusové dopravy a výklad správních orgánů k této otázce je nesprávný. Žalobce spatřuje nezákonnost a nelogičnost výroku II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně také v tom, že správní orgány neuvedly, kterou konkrétní evidenci pracovní doby kterého konkrétního zaměstnance neměl žalobce údajně vést, a žalobci tím byla znemožněna řádná obrana. [8] Ve vztahu k vytýkanému nezahrnutí doby, ve které měl zaměstnanec L. V. tankovat palivo, do odpracované doby žalobce namítal, že zaměstnanci nedal pokyn k tankování a nevěděl o něm. Zaměstnanec v dotčený den neměl denní výkon, jen držel pohotovost, a nedopadala tak na něj povinnost doplnit do vozidla pohonné hmoty, kterou mají řidiči tankovat po skončení denního výkonu. [9] Žalobce nakonec také namítal, že uložená pokuta je nepřiměřená a navrhl její moderaci. [10] Krajský soud žalobu zamítl. K námitce nedostatku pravomoci inspekce práce krajský soud uvedl, že z žádného ustanovení zákona o silniční dopravě nevyplývá, že by tento zákon představoval zvláštní právní úpravu vztahující se ke kontrole dodržování pracovní doby a doby odpočinku řidičů. Dopravní úřady provádějí státní dozor v silniční dopravě, kterou se rozumí soubor činností, jimiž se zajišťuje přeprava osob (linková osobní doprava, kyvadlová doprava, příležitostná osobní doprava, taxislužba), zvířat a věcí (nákladní doprava vozidly, jakož i přemisťování vozidel samých po dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích a volném terénu). Kontrola ze strany dopravních úřadů tedy cílí na jiný okruh právních vztahů, než kontrola inspektoráty práce, jejímž předmětem je výlučně kontrola pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. [11] Ve vztahu ke správnímu deliktu podle § 30 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce krajský soud konstatoval, že striktní jazykový výklad § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. je pro řešenou věc neudržitelný. Uvedené ustanovení předpokládá takový postup zaměstnavatele řidičů v městské hromadné dopravě, který svým zaměstnancům rozvrhne pracovní dobu tak, aby byly dodržovány povinné doby nepřetržitého odpočinku v rámci sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů. Pokud tedy správní orgány prokázaly, že u jednotlivých řidičů byla překročena pracovní doba a řidiči nečerpali dobu nepřetržitého odpočinku v délce alespoň 24 hodin v rámci sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů, byla porušena povinnost rozvrhnout pracovní dobu v souladu s § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. K odpovědnosti žalobce za spáchání správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce podle krajského soudu postačí, že bylo prokázáno porušení povinnosti žalobce, která měla zajistit dosažení výsledku uvedeného v § 18 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. [12] Ke správnímu deliktu nevedení evidence pracovní doby podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce a ke sporné otázce, zda má být doba čekání mezi spoji zahrnuta do pracovní doby, stejně jako tankování pohonných hmot do autobusu, krajský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 13. 9. 2017, č. j. 6 Ads 4/2017 - 28, ve kterém tento soud dospěl k závěru, že v případě zaměstnanců - řidičů městské hromadné dopravy se doba čekání mezi spoji do pracovní doby počítá, a to i s ohledem na § 2 odst. 7 písm. a) zákona o silniční dopravě. [13] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nekonkrétnosti výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Výrok uvádí „turnusy“, na nichž je demonstrováno nezahrnování doby čekání mezi spoji do pracovní doby řidičů. Turnusem se rozumí rozvrh směn a krajský soud je toho názoru, že právě na jednotlivých turnusech je přehledně seznatelné, které časy čekání mezi spoji nebyly zahrnovány do pracovní doby zaměstnanců. Ve spise je založena evidence pracovní doby, z níž lze zjistit, o které zaměstnance se jednalo, neboť každému zaměstnanci byl přiřazen konkrétní turnus. [14] Krajský soud se dále ztotožnil s názorem správního orgánu prvního stupně, že zaměstnanec V. tankoval pohonné hmoty do autobusu v době pracovní pohotovosti, kterou měl dne 13. 2. 2015 předepsanou v čase od 4:00 do 21:00 hodin. Pracovní postup ukládá zaměstnancům po ukončení výkonu práce doplnit pohonné hmoty a této povinnosti si byl zaměstnanec V. vědom, neboť v protokole o výslechu sám uvedl, že se autobusy vracejí s dotankovanou nádrží. Krajský soud tudíž považuje odůvodnění správního orgánu prvního stupně za udržitelné v tom směru, že zaměstnanec V. dotankoval autobus na základě písemně stanovených postupů pro řidiče, tudíž dle pokynů žalobce, byť nepřímých. Dotankování bylo proto součástí výkonu práce a proběhlo s konkludentním souhlasem žalobce a v jeho zájmu. Zaměstnanec V. dotankoval nádrž autobusu, neboť tak činil po každém výkonu práce v souladu s pracovními postupy žalobce. [15] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřiměřenosti výše stanovené pokuty. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 63.000 Kč, tedy ve výši 6,3 % zákonem stanovené horní hranice sa