4 Afs 250/2017 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 250/2017- 29 - text 4 Afs 250/2017 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 14, Plzeň 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2016, č. j. 1419894/16/2301-80541-401957, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2017, č. j. 57 Af 18/2016 - 49, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (exekučním příkazem) nařídil vůči žalobci jako dlužníkovi daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu vedeného u Raiffeisen stavební spořitelny a. s. k vymožení nedoplatku ve výši 14.580.598 Kč podle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), a § 190 odst. 1 téhož zákona, s použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Exekuční příkaz byl vydán k vymožení částky, kterou byl žalobce povinen uhradit na základě 33 zajišťovacích příkazů vydaných žalovaným dne 19. 7. 2016. II. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. [3] Krajský soud upozornil předně na to, že závěry obsažené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 2 Afs 108/2016 – 96, nelze na posuzovaný případ vztáhnout, neboť spornou zde byla otázka důvodnosti vydání zajišťovacího příkazu (tj. exekučního titulu). V projednávané věci však nebyl samotný exekuční titul žalobcem nijak zpochybněn, a proto se soud při přezkumu exekučního příkazu musel řídit pouze hledisky, která vymezil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 – 75, tj. zkoumat jen samotnou existenci titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod., navíc za podmínky, že stížnost tvrdí například, že exekuční titul neexistuje, zvolený způsob exekuce není zákonem připuštěn, že cena postižené věci je v nepoměru k výši pohledávky atp. Pokud bylo exekuční řízení zahájeno na základě exekučního titulu, který má všechny předepsané náležitosti a je vykonatelný, neexistoval nepoměr mezi výší vymáhané pohledávky a postiženou hodnotou a byl zvolen zákonem připuštěný způsob exekuce (přikázáním pohledávky z účtu žalobce), pak se vydání exekučního příkazu nejeví být nijak nestandardním či překvapivým postupem. [4] Krajský soud dále neshledal důvodnou námitku neposkytnutí dostatečného času pro dobrovolné splnění vymáhané pohledávky. Pro rozhodovanou věc je zásadní § 177 odst. 1 daňového řádu, podle něhož „nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při daňové exekuci podle občanského soudního řádu.“ V tomto případě však daňový řád obsahuje vlastní úpravu, tedy stanoví jinak, a to v § 178 odst. 1 „daňová exekuce se nařizuje vydáním exekučního příkazu, čímž je zahájeno exekuční řízení.“ Z žádného ustanovení daňového řádu nevyplývá, že by bylo nutno za všech okolností poskytnout povinnému prostor pro dobrovolné plnění. Přímou aplikaci § 251 o. s. ř., které se domáhá žalobce, pro oblast správy daní nadto vylučuje i odlišná povaha soudního výkonu rozhodnutí, při němž je poskytnutí prostoru pro dobrovolné plnění odůvodněno i zcela odlišným vymezením subjektů v něm vystupujících oproti exekuci daňové. [5] Krajský soud nakonec odmítl i žalobcovu argumentaci opírající se o § 5 odst. 3 daňového řádu, zavazující správce daně k používání co nejméně zatěžujících prostředků při vyžadování plnění povinností daňových subjektů. Poskytnutí lhůty pro dobrovolné plnění je v případech, kdy je to vhodné, učiněno v rozhodnutí, kterým se stanoví daňová povinnost, nikoliv neformálně otálením správce daně se zahájením exekuce. Zda byly splněny podmínky pro vydání okamžitě vykonatelných zajišťovacích příkazů podle § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), není soud v posuzované věci oprávněn zkoumat, neboť žalobce nenapadá zajišťovací příkazy, ale exekuční příkazy. Krajský soud uzavřel, že pro posouzení zákonnosti exekučního příkazu je rozhodné, že byl vydán na základě vykonatelného exekučního titulu, přičemž vykonatelnost spočívá právě v možnosti započít s nuceným výkonem správního rozhodnutí. Otálení s vydáním exekučního příkazu ze strany správce daně by popíralo smysl § 103 zákona o dani z přidané hodnoty. III. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatel předně uvádí, že u krajského soudu byly napadeny jak zajišťovací příkazy (resp. rozhodnutí o odvolání proti nim), tak exekuční příkazy vydané k postižení nedoplatku vzniklého neuhrazením zajišťovacích příkazů; tyto přitom společně tvoří jeden celek. Podle stěžovatele měl proto krajský soud řízení o žalobách napadajících zajišťovací příkazy a řízení o žalobách napadajících exekuční příkazy spojit do jediného řízení postupem podle § 39 s. ř. s. K tomu stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 1 Afs 4/2017 - 40. Jelikož krajský soud řízení nespojil, je řízení zatíženo vadou podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [8] Stěžovatel se v této souvislosti vymezuje proti závěru rozsudku ze dne 16. 11. 2017, č. j. 2 Afs 203/2017 - 39, v němž Nejvyšší správní soud v souvisejícím případě téhož stěžovatele vyslovil, že sám stěžovatel mohl proti všem zajišťovacím i exekučním příkazům brojit společnou žalobou, což neudělal. Stěžovatel zde poukazuje na to, že v případě zajišťovacích příkazů musel ve smyslu § 5 s. ř. s. využít odvolání, zatímco exekuční příkazy mohl napadnout správní žalobou přímo. Rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacím příkazům bylo přitom vydáno až tři dny poté, co marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti exekučním příkazům. [9] Nesprávné právní posouzení krajským soudem stěžovatel spatřuje v akceptování postupu žalovaného, který mu nedal možnost uhradit dluh dobrovolně. K tomu poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 181/1998, a na komentářový právní názor o použití občanského soudního řádu při daňové exekuci (§ 177 daňového řádu). Daňový řád v § 178 odst. 1 pouze stanoví, jakým úkonem je zahájeno exekuční řízení, nestanoví jeho podmínky – tedy je třeba užít občanského soudního řádu včetně splnění podmínek plynoucích z § 251 odst. 1 o. s. ř. [10] Podle stěžovatele se také krajský soud bez bližšího objasnění dovolával smyslu § 103 zákona o dani z přidané hodnoty. Zajišťovací příkaz může být splatný do tří dnů nebo okamžikem jeho doručení adresátovi podle § 167 odst. 3 daňového řádu, či ještě dříve okamžikem jeho vydání podle § 103 zákona o dani z přidané hodnoty. To není dostatečně zřejmé, což vytváří prostor pro libovůli při výkonu státní moci, jejímž důsledkem může být likvidace podnikatele. Ani z jednoho z těchto ustanovení přitom neplyne rychlost, s jakou musí být nedoplatek získán proti vůli povinného. Naopak § 168 odst. 6 daňového řádu spojuje s neuhrazením zajišťovacích příkazů jediný (primární) následek, a to vznik oprávnění správce daně rozhodnout o zřízení zástavního práva. Daňový řád tedy vůbec nepředpokládá, že nedoplatky na zajištěných částkách budou primárně exekučně vymáhány. Nesprávný je tudíž závěr krajského soudu, že z § 103 zákona o dani z přidané hodnoty lze dovodit absenci možnosti povinného uhradit svůj dluh primárně dobrovolně v souladu s § 251 odst. 1 o. s. ř. [11] Krajský soud se podle stěžovatele také nedostatečně vypořádal s námitkou, že vydání exekučních příkazů bylo překvapivé. Stěžovatel touto námitkou míní, že vydání exekučního příkazu jako výsledku postupu správce daně má být předvídatelné. Zajišťovací i exekuční příkazy byly vydány v týž den pouze s několikahodinovým odstupem, aniž byl stěžovatel předem s nějakým nedoplatkem seznámen. Stěžovatel znovu poukazuje na znění § 168 odst. 6 daňového řádu a § 5 odst. 3 téhož zákona preferující zřízení zástavního práva. [12] Stěžovatel se dále v kasační stížnosti vymezuje proti závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 2 Afs 203/2017 - 39. Zpochybňuje zde skutkové závěry Nejvyššího správního soudu ohledně povědomí stěžovatele o existenci vysokého nedoplatku na základě výzvy k předložení evidencí majetku ze dne 23. 6. 2016. Pokud měl hrozbu vysokého nedoplatku stěžovatel dále dovozovat z projednání výsledků daňové kontroly za období leden 2011 až duben 2013 a červen až září 2013, a za období květen 2013, správce daně v zajišťovacích příkazech na výsledky kontroly za tato zdaňovací období neodkázal. [13] Stěžovatel se také ohrazuje proti to