4 As 209/2018 — Nejvyšší správní soud

4 As 209/2018- 34 - text 4 As 209/2018 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Teplárna Liberec, a.s., se sídlem Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec, zast. Mgr. Martinem Pecklem, advokátem, se sídlem Italská 753/27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Společenství vlastníků jednotek Nad Školou 1408, IČ: 254 43 810, se sídlem Nad Školou 1408, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2017, č. j. OÚPSŘ 263/2017-330-rozh., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. 59 A 3/2018 - 49, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Liberec ze dne 25. 7. 2017, č. j. SURR/7130/083874/17-So, CJ MML 156821/17, kterým bylo k žádosti osoby zúčastněné na řízení vydáno stavební povolení na „změnu dokončené stavby – stavební úpravy – instalace plynových kotlů BD Nad Školou č. p. 1408, Liberec – Vratislavice nad Nisou“, na pozemku p. č. 1316 v k. ú. Vratislavice nad Nisou, obec Liberec. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítala, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu: a) se zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), zejména s jeho ustanovením § 77 odst. 5, § 2 odst. 2 písm. c) body 3 a 14 a § 3 odst. 2, b) se zákonem č. 201/2012 Sb., zejména jeho ustanovením § 16 odst. 7, c) se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zejména s jeho ustanovením § 81 a d) se zákonem č. 406/2000 Sb., zejména s jeho ustanovením § 9a. Žalobkyně rovněž namítla, že žalovaný porušil § 2 odst. 4, § 3, § 89 odst. 2 a § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Zdůraznila, že je účastníkem územního a stavebního řízení nejen z důvodu svého práva odpovídajícího věcnému břemenu ve smyslu energetického zákona, ale především z důvodu svého vlastnického práva k příslušné části soustavy zásobení tepelnou energií v Liberci (dále též „SZTE“), která zahrnuje i rozvod vedoucí k předmětnému bytovému domu. [3] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci shora citovaným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že problematikou změny způsobu vytápění a „odpojování“ bytových domů od SZTE žalobkyně se již opakovaně zabýval a nevidí důvod odchýlit se od svých dřívějších závěrů potvrzených rozhodnutími Nejvyššího správního soudu. [4] K posouzení věci krajský soud přistoupil s přihlédnutím ke specifickému postavení žalobkyně v řízení před správními orgány, kdy žalobkyně nebyla stavebníkem, jemuž by bylo vydané stavební povolení přímo adresováno, přičemž ani z § 2 odst. 2 písm. c) bod 3, § 3 odst. 2 a § 77 odst. 5 energetického zákona nelze dovodit, že by žalobkyně jako držitel licence na rozvod tepla a dosavadní dodavatel tepelné energie ze SZTE do budovy byla účastnicí stavebního řízení z důvodu držení licence na rozvod tepla a obchodního vztahu mezi žalobkyní a odběratelem na dodávku a odběr tepelné energie. Účastníkem řízení byla žalobkyně dle § 109 písm. d) a e) stavebního zákona, z důvodu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Omezená možnost žalobkyně uplatňovat námitky proti stavebním úpravám za účelem vybudování plynové kotelny v panelovém domě vyplývající z § 114 odst. 1 stavebního zákona determinuje možnost žalobkyně vznášet úspěšně pouze některé žalobní námitky v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. [5] Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyně jako účastnice stavebního řízení může vznášet jen námitky v souvislosti s přímým dotčením jejích práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v domě, resp. svých vlastnických práv a hmotných práv plynoucích z energetického zákona. Neshledal proto důvodnou námitku žalobkyně ohledně nesprávného a restriktivního výkladu § 114 odst. 1 stavebního zákona. Poukázal v této souvislosti na judikaturu NSS (rozsudky ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011 - 159, ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 91/2013 - 50, a ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015 - 38). Z obsahu správního spisu podle krajského soudu nevyplývá, že by právo žalobkyně odpovídající zákonnému věcnému břemeni přístupu mělo být jakkoli omezeno. Žalobkyni ve výkonu vlastnických práv k jejímu zařízení nic nebrání. Žaloba proti správnímu rozhodnutí dle § 65 a násl. s. ř. s. je prostředkem k ochraně vlastních subjektivních veřejných práv, nikoli nástrojem obecné kontroly zákonnosti napadeného správního rozhodnutí ze strany soudu. [6] Krajský soud dále konstatoval, že z žádného ustanovení právního předpisu neplyne povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat, jak se případně následně změna způsobu vytápění dotkne provozování SZTE žalobkyně jako celku, a řešit, zda v důsledku povolované změny způsobu vytápění dojde k tomu, že provozování SZTE již nebude pro žalobkyni možné či ekonomické, neboť její soustava byla dimenzována na jiný počet odběratelů tepelné energie. Změna způsobu vytápění spočívající v odpojení bytového domu od SZTE žalobkyně a připojení na nový zdroj tepelné energie má svůj soukromoprávní aspekt, jak zcela správně zdůraznil žalovaný. V této souvislosti krajský soud poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015 - 38. [7] K obecně uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného krajský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné nepovažuje. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, v níž namítala rozpor s energetickým zákonem. [8] Námitky žalobkyně ohledně posouzení změny způsobu vytápění z hledisek energetického zákona ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona o ochraně ovzduší krajský soud vyhodnotil jako výtky jdoucí nad rámec oprávnění žalobkyně vznášet v řízení námitky k povolované stavbě podle § 114 odst. 1 stavebního zákona. Žalobkyně nemohla být namítaným postupem zkrácena na právu na příznivé životní prostředí, neboť takové právo jí jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže. [9] Krajský soud dále vyslovil názor, že § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší nezakládá žalobkyni subjektivní veřejné právo zásobovat fyzické či právnické osoby tepelnou energií, ani právo, aby jako vlastník SZTE vystupovala k ochraně veřejných zájmů na úseku ochrany ovzduší. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zdůraznil nutnost posoudit změnu způsobu vytápění stavby z hlediska ekonomické přijatelnosti pro stavebníka, avšak ekonomické zájmy žalobkyně nemohly být v předmětném stavebním řízení zohledněny. Tedy ani námitka žalobkyně ohledně náležitostí energetického posudku nemohla být ze strany žalobkyně s ohledem na ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona uplatněna. [10] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně týkající se absence územního řízení, neboť tato námitka nebyla ze strany žalobkyně spojena s konkrétním tvrzením o tom, jak se tento postup ze strany správních orgánů negativně dotkl jejího právního postavení. Změna způsobu vytápění představuje změnu dokončené stavby, naplňuje znaky stavební úpravy dle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, a protože stavba nemá vliv na životní prostředí ani nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, není podle § 79 odst. 6 a § 81 odst. 2 a contrario stavebního zákona vyžadováno územní rozhodnutí ani územní souhlas. [11] K námitce ohledně absence energetického posudku soud uvedl, že jde o námitku vznášenou ve veřejném zájmu, k jehož ochraně není žalobkyně v řízení před soudem povolána. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [12] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka”) kasační stížnost. Namítala, že ekonomické posouzení předložené v průběhu stavebního řízení osobou zúčastněnou na řízení z formálního ani obsahového hlediska neodpovídá požadavkům, které na ně kladou příslušné právní předpisy. Podle stěžovatelky tak nebyla splněna podmínka stanovená v § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší spočívající v předložení energetického posudku k prokázání ekonomické nepřijatelnosti. Správním orgánům i krajskému soudu stěžovatelka vytknula, že se touto námitkou nezabývaly věcně a ve všech případech konstatovaly její nepřípustnost z formálních důvodů s tím, že stěžovatelka není oprávněna obdobnou námitku ve stavebním řízení uplatňovat. [13] Takový postup a přístup je podle stěžovatelky v rozporu se základními zásadami právního státu. S