4 Azs 131/2018 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 131/2018- 38 - text 4 Azs 131/2018 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: V. T. L., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2017, č. j. MV 49450-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2018, č. j. 30 A 111/2017 - 71, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4.114 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta, Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím ze dne 25. 5. 2017, č. j. MV-49450-4/SO-2017, žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí ze dne 28. 2. 2017, č. j. OAM-3688-51/ZR-2011, kterým Ministerstvo vnitra (dále jen „prvoinstanční orgán“) zrušilo platnost povolení k trvalému pobytu žalobkyně podle § 87l odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (výrok I) a udělilo žalobkyni výjezdní příkaz na 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II). [2] Prvoinstanční orgán v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně získala povolení k trvalému pobytu na základě účelového sňatku s J. K. Poukázal na usnesení ze dne 25. 1. 2010, č. j. 34 T 305/2009 - 101, kterým Okresní soudu v Liberci podle § 314c odst. 1 písm. b) ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, zastavil trestní stíhání J. K. pro podezření, že v Chrastavě, okres Liberec, dne 28. 7. 2007 za částku 10.000 Kč uzavřel sňatek se státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky V. T. L., nar. X, přičemž věděl, že jmenovaná uzavírá sňatek za účelem legalizace pobytu na území České republiky, čímž měl spáchat trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do dne 31. 12. 2009. Prvoinstanční orgán vysvětlil, že okresní soud nezastavil trestní stíhání proto, že skutek nebyl prokázán, avšak proto, že J. K. již byl ve výkonu trestu odnětí svobody za jinou trestnou činnost, plně se k účelovému sňatku doznal a okresní soud považoval již dříve uložený trest odnětí svobody s podmíněným odkladem za dostatečný. Prvoinstanční orgán pořídil do vlastní spisové dokumentace kopii spisu ve věci sp. zn. 34 T 305/2009, přičemž poukázal na protokol o výslechu podezřelého ze dne 7. 12. 2009, ve kterém J. K. popsal, že jeho sňatek s žalobkyní byl účelový a dostal za něj zaplaceno. Žalobkyně se potřebovala vdát, aby získala české občanství. J. K. vypověděl, že žalobkyni nikdy před svatbou neviděl a nikdy spolu nebydleli. Tyto skutečnosti jmenovaný zopakoval i ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že nereagoval na předvolání, prvoinstanční orgán jej vyslechl v postavení svědka bezprostředně po předvedení příslušníky policie, aniž by o tom mohl s dostatečným předstihem vyrozumět dotčené osoby. Prvoinstanční orgán vysvětlil, že se jednalo o neodkladný úkon, který by jinak mohl být zmařen. Žalobkyně ve správním řízení vypověděla, že se s J. K. seznámili přibližně v květnu roku 2007 v restauraci či baru v Liberci a ke svatbě se rozhodli po tříměsíční známosti. Žalobkyně panu K. sice rozuměla jen málo, avšak domluvili se pomocí rukou. Nedokázala uvést, čím se J. K. v předmětné době živil, popřípadě, jestli vůbec pracoval, vzala si jej však proto, že jí slíbil lepší zaměstnání. Svatbu organizoval J. K., snubní prsteny ani svatební hostinu neměli. Ve společné domácnosti žili přibližně měsíc po svatbě, poté žalobkyně zjistila, že J. K. nepracuje a nemá žádné peníze, tak se s ním přestala stýkat. Podle prvoinstančního orgánu tedy žalobkyně přiznala, že s J. K. žila pouze měsíc, aniž by věděla cokoliv o jeho minulosti. Nadto, veškeré kontakty s ním ukončila ihned poté, co získala povolení k trvalému pobytu. Prvoinstanční orgán odmítl provést důkaz svědeckou výpovědí druha žalobkyně s odůvodněním, že nemá pochybnosti o jejich partnerském vztahu. Podle prvoinstančního orgánu žalobkyně v České republice nežije řádným životem, neboť v minulosti ji již Okresní soud v Děčíně pravomocně odsoudil k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem v trestní věci sp. zn. 4 T 41/2007. [3] Prvoinstanční orgán dovodil, že zrušení trvalého pobytu žalobkyně může představovat citelnější, nikoliv však nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně žije v České republice od roku 2010 společně se svým druhem a má dvě dospělé dcery ve Vietnamu. Nelze přehlédnout, že povolení k trvalému pobytu získala na základě účelového obcházení zákona a že navzdory délce pobytu v České republice potřebovala v řízení tlumočníka. Nadto prvoinstanční rozhodnutí žalobkyni nebrání získat pobytové oprávnění na území České republiky. [4] Žalovaná v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí připomněla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2015, č. j. 1 Azs 224/2014 - 35, a připustila, že prvoinstanční orgán závažně zasáhl do práv žalobkyně, neboť provedl výslech svědka J. K., aniž by jí poskytl příležitost se tohoto procesního úkonu zúčastnit. Podle žalované se však ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013 - 24, nejednalo o takovou procesní vadu, která by mohla mít za následek nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí. Z doznání J. K. i z výslechu žalobkyně je podle žalované zjevné, že jejich sňatek byl účelový. Žalovaná v této souvislosti poukázala na výpověď J. K. v trestním řízení a na usnesení Okresního soudu v Liberci v trestní věci sp. zn. 37 T 305/2009. Porovnáním výpovědi žalobkyně a doznání J. K. žalovaná zjistila, že došlo k naplnění některých kritérií uvedených ve Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států k posuzování účelovosti manželství. Žalobkyně nebyla schopná uvést základní údaje o J. K.; neznala jeho příjmení ani rok narození, nevěděla, jestli v dané době pracoval. Bývalí manželé nemluví společným jazykem a neshodli se v okolnostech prvního setkání, v důvodu svatby nebo ve společném soužití. Nadto, o účelovosti sňatku svědčí i to, že jej žalobkyně uzavřela v době, kdy proti ní bylo vedeno trestní stíhání ve věci sp. zn. 4 T 41/2007 a hrozilo tak, že jí správní orgán zruší či neprodlouží povolení k dlouhodobému pobytu. [5] Žalovaná konstatovala, že prvoinstanční orgán žalobkyni podrobně vyslechl a není zřejmé, jaké skutečnosti by měly být prokázány výslechem jejího druha. Prvoinstanční orgán nepochybil, když navržené důkazy neprovedl. Žalovaná odmítla, že by prvoinstančním rozhodnutím došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Vysvětlila, že žalobkyně neovládá český jazyk, což svědčí o nízkém stupni její integrace do české společnosti. Na druhou stranu, žalobkyně se může vrátit do Vietnamu, kde má dvě dospělé dcery i rodiče a kde žila 34 let. Žalobkyně ovládá vietnamský jazyk i reálie. V České republice sice žalobkyně podnikala, živnost však přerušila již dne 1. 9. 2007 a ukončila dne 30. 6. 2008, přičemž v souvislosti s podnikáním se dopustila trestného činu, za který byla pravomocně odsouzena. Nové živnostenské oprávnění získala až od roku 2012, což nesvědčí o její ekonomické integraci na území České republiky. Žalobkyně sice společně se svým druhem založila B. s.r.o., to však až po zrušení platnosti jejího trvalého pobytu. Nadto, společníkem a jednatelem uvedené obchodní společnosti je druh žalobkyně, a její účast na podnikatelských aktivitách tak není nezbytně nutná. Žalovaná podotkla, že žalobkyni nic nebrání provozovat obdobnou ekonomickou aktivitu i v zemi jejího původu. Konečně, druh žalobkyně má vietnamské státní občanství a v České republice pobývá na základě povolení k trvalému pobytu. S žalobkyní tedy může i nadále zůstat v kontaktu. Žalovaná k námitce potvrdila, že právo pobývat na území cizího státu není základní lidské právo, přičemž poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 462/03, a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06. Zjevná nepřesnost prvoinstančního orgánu při označení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze strany Ministerstva vnitra nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. [6] Rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 30 A 111/2017 - 71, Krajský soud v Plzni zrušil prvoinstanční rozhodnutí i rozhodnutí napadené žalobou a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku neshledal, že by při výslechu svědka J. K. hrozilo nebezpečí z prodlení. Skutečnost, že se svědek v minulo