5 Afs 240/2017 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 240/2017- 42 - text 5 Afs 240/2017 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Sluneční terasy s. r. o., se sídlem Hradišťská 1955, Staré Město, zast. Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, se sídlem Buzulucká 678/6 Praha 6, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 62 Af 142/2015 – 137, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2015, č. j. 35585/15/5300-22441-711458; tímto bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 29. 7. 2014, č. j. 1519260/14/3309-24803-705623. Stěžovateli byla podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), a podle § 147, § 143 a § 90 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), doměřena za 1. čtvrtletí 2013 daň z přidané hodnoty ve výši 1 745 709 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 349 141 Kč. [2] V projednávané věci je spornou otázkou, zda převod nemovitostí, který stěžovatel uskutečnil, je předmětem daně z přidané hodnoty dle § 2 zákona o dani přidané hodnoty. Správce daně dospěl k závěru, že k převodu nemovitostí došlo na základě smlouvy o převodu nemovitostí, stěžovatel tak byl povinen dle § 21 odst. 1 a § 3 zákona o dani z přidané hodnoty přiznat daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, tj. ke dni 6. 2. 2013 (ke dni vkladu do katastru nemovitostí); v případě souvisejících pozemků se jednalo dle § 56 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty o osvobozené zdanitelné plnění bez nároku na odpočet daně; to byl stěžovatel povinen v souladu s §51 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty přiznat ke dni 6. 2. 2013 a uvést do daňového přiznání za 1. čtvrtletí 2013. Stěžovatel tvrdí, že k převodu došlo na základě smlouvy o prodeji podniku. [3] Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel uzavřel se společností Sluneční reality s.r.o. (kupující) smlouvu o převodu nemovitostí, jejímž předmětem byly bytové jednotky popsané v čl. I. této smlouvy. „Celková cena za nabytí předmětu převodu“ byla sjednána na 14 533 773 Kč a způsob jejího zaplacení byl dohodnut takto: 2 000 000 Kč zaplatí kupující prodávajícímu, 3 000 000 Kč kupující již zaplatil společnosti United International Services LLC a 9 533 773 Kč se zavázal zaplatit společnosti Valdviertler Sparkasse von 1842 AG. Právní účinky vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem nastaly dne 6. 2. 2013. Dne 6. 5. 2013 podal stěžovatel přiznání k dani z převodu nemovitostí, k němuž doložil zmiňovanou smlouvu o převodu nemovitostí na jejímž základě byl vklad proveden. [4] Dne 26. 4. 2013 podal stěžovatel přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2013, v němž vykázal dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku v základní i snížené sazbě DPH a přijatá plnění od plátců v základní sazbě DPH, vlastní daňová povinnost činila 2678 Kč. [5] Vzhledem k tomu, že převod nemovitostí je dle § 2 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty předmětem daně z přidané hodnoty, a v daňovém přiznání nebyl převod nemovitostí uveden, vyzval správce daně stěžovatele dne 16. 1. 2014 k podání dodatečného přiznání k DPH, neboť z předmětu převodu podle smlouvy o převodu nemovitostí měla být podle § 21 zákona o DPH odvedena DPH. Stěžovatel podal dodatečné daňové přiznání, v němž vykázal změnu oproti poslední daňové povinnosti, současně předložil písemnost, v níž se uvádí, že na podkladě rozhodnutí valné hromady stěžovatele byla uzavřena smlouva o prodeji podniku se společností Sluneční reality s. r. o., tudíž soubor nemovitého majetku, který byl součástí prodeje podniku, není předmětem daně; k tomu doložil podklady prokazující uskutečnění tohoto plnění. [6] Dne 11. 2. 2014 podal stěžovatel dodatečné daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, které označil chybně za řádné; k němu přiložil smlouvu o prodeji podniku ze dne 20. 11. 2012 uzavřenou se společností Sluneční reality s. r. o a dodatek k této smlouvě ze dne 20. 3. 2013. [7] Správce daně pojal pochybnosti o údajích uvedených v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty a zahájil proto postup k odstranění pochybností; záznam o ukončení postupu k odstranění pochybností byl stěžovateli doručen dne 25. 6. 2014. Dne 14. 7. 2014 stěžovatel podal návrh na pokračování v dokazování, v němž mimo jiné uvedl, že důkazní břemeno unesl tím, že předložil smlouvu o prodeji podniku, tudíž důkazní břemeno leží na správci daně; žádné jiné doklady, jimiž by odůvodnil požadavek pokračování v dokazování, nepředložil. Správce daně dospěl k závěru, že k převodu nemovitostí došlo na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 20. 11. 2012 s právními účinky vkladu dne 6. 2. 2013 a nikoli na základě předložené smlouvy o prodeji podniku ze dne 20. 11. 2012, kterou stěžovatel předložil dne 11. 2. 2014. V této smlouvě je uvedeno, že stěžovatel prodal společnosti Sluneční reality s.r.o. podnik „Sluneční terasy I“, který byl popsán v čl. III. smlouvy, a tvořily ho tam popsané bytové jednotky (shodné jako v případě smlouvy o převodu nemovitostí) a dále internetová prezentace, rezervační systém nabídky a prodeje, facebookový profil, soubor reklamních a presentačních prvků, smluv a dokladů a soubor pasiv (mj. závazek 3 000 000 Kč společnosti United International Services LLC a 9 533 773 Kč společnosti Valdviertler Sparkasse von 1842 AG). V čl. IV. této smlouvy bylo dohodnuto, že pro účely převodu nemovitostí podle této smlouvy bude vypracována zvláštní smlouva o převodu nemovitostí. Z výpisu ze sbírky listin pak vyplynulo, že smlouva o prodeji podniku ze dne 20. 11. 2012 spolu s rozhodnutím valné hromady byly do sbírky listin vloženy dne 21. 1. 2014. [8] Proti rozhodnutí žalovaného, který postup správce daně potvrdil, podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl; konstatoval, že na základě zjištěných skutečností správce daně správně posoudil, že stěžovatel v roce 2012 neuzavřel smlouvu o prodeji podniku (ani jeho části), nýbrž smlouvu o převodu konkrétních nemovitostí; k převodu těchto nemovitostí pak nedošlo na základě smlouvy o prodeji podniku a převod tak podléhá dani z přidané hodnoty. Krajský soud uvedl, že žalovaný se dostatečně zabýval tvrzením stěžovatele, že se smlouva o převodu nemovitostí a smlouva o prodeji podniku navzájem doplňují, dostatečným způsobem posoudil obě smlouvy a svůj názor na ně (i na jejich vzájemný vztah) jednoznačně a srozumitelně vyjádřil (mj. v bodu 26, kde uvedl, že smlouva o prodeji podniku nebyla naplněna a byla sepsána účelově); finanční toky stěžovatelem namítané žalovaný vyhodnotil jako způsob platby kupní ceny, a nikoli jako převzetí peněžních (finančních) závazků podle § 54 odst. 1 písm. f) zákona o DPH. [9] Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že k převodu nemovitostí došlo na základě smlouvy o převodu nemovitostí a že smlouva o prodeji podniku byla smlouvou vytvořenou účelově a dodatečně až poté, co byl stěžovatel správcem daně vyzván k podání dodatečného daňového přiznání k DPH; poukázal na to, že smlouva o prodeji podniku se poprvé „objevila“ až po výzvě správce daně ze dne 16. 1. 2014, ihned poté (dne 21. 1. 2014) stěžovatel také tuto smlouvu o prodeji podniku ze dne 20. 11. 2012 spolu s rozhodnutím valné hromady vložil do sbírky listin (což bylo více než rok po jejím údajném uzavření); navíc tam vložil toliko smlouvu o prodeji podniku a nikoli její dodatek ze dne 30. 3. 2013 (který však v tuto dobu již měl existovat). Zároveň nemá rozhodnutí valné hromady (resp. jediného společníka) o prodeji podniku formu notářského zápisu, přestože to tehdy účinná právní úprava požadovala (§ 127 odst. 4, § 132 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Krajský soud bral v potaz rovněž fakt, že stěžovatel o prodeji podniku neúčtoval ve svém účetnictví; tvrzení, že se prodej podniku dokončil později a účetně se transakce projevila „až v letech následujících“, stěžovatel pak ničím nedoložil. Pokud jde o námitky, že si společnost BARÁK group s.r.o. uplatnila první osvobození od daně z převodu bytových jednotek č. 111 a 406, zatímco stěžovatel nikoli, a že měla být aplikována zásada in dubio mitius, krajský soud se jimi nezabýval, neboť tyto námitky byly uplatněny až dne 31. 12. 2016, tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby; žalobu lze však o nové žalobní body rozšiřovat pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s.). [10] V kasační stížnosti proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stíž