5 As 90/2016 — Nejvyšší správní soud

5 As 90/2016- 56 - text 5 As 90/2016 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: B. V., zast. JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Miroslava Šafránková, MBA, se sídlem Bellušova 1846, Praha 5, správkyně konkursní podstaty úpadce KAVEX – GRANIT HOLDING a.s., se sídlem Lobezská 41, Plzeň, zast. JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem Sady 5. května 36, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 8 A 367/2011 – 51, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 8 A 367/2011 – 51, s e r u š í . II. Rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 20. 10. 2011, č. j. SBS/30068/2011/ČBÚ - 22, a usnesení Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 16. 8. 2011, č. j. SBS/24586/2011/OBÚ-02/1, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 922 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Usnesením Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 16. 8. 2011, č. j. SBS/24586/2011/OBÚ-02/1, bylo rozhodnuto o tom, že nebude zahájeno řízení a bude odložen návrh žalobce na určení právního vztahu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jímž mělo být určeno, že žalobce je držitelem oprávnění k dobývání výhradního ložiska v dobývacích prostorech Solopysky a Štětkovice, evidovaných Českým báňským úřadem pod evidenčními čísly 7/0130 a 7/0045. [2] Žalobce podal proti tomuto usnesení odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 10. 2011, č. j. SBS/30068/2011/ČBÚ - 22, zamítl a usnesení správního orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem, když řízení dle § 142 správního řádu nezahájil a věc odložil. Argumentoval tím, že dle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu správní orgán věc usnesením odloží v případě, že k vyřízení podání není věcně příslušný žádný správní orgán, přičemž v dané věci orgán státní báňské správy, ani žádný jiný správní orgán, nemůže nahrazovat projev vůle nezbytný ke smluvnímu převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), v rozhodném znění (dále jen „horní zákon“). Žalovaný poukázal na skutečnost, že předchozí souhlas Obvodního báňského úřadu v Příbrami převod dobývacího prostoru nezakládá. Souhlas je pouze nutnou podmínkou k uskutečnění převodu, přičemž záznamy v evidenci dobývacích prostorů nemají konstitutivní charakter. Dále žalovaný vyložil povahu potvrzení obvodního báňského úřadu o zaevidování dobývacích prostorů, konkrétně potvrzení Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 2. 5. 2011, č. j. 11767/2011/02/001 a č. j. 11767/2011/02/0002, která označil za důvod, pro nějž žalobce usiloval o řízení dle § 142 správního řádu, neboť obsahují sdělení, že obvodní báňský úřad dobývací prostory „převedl“ na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2010, č. j. 22 Cm 71/2003 – 382, ve znění pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 15 Cmo 129/2010 – 512. Žalovaný uvedl, že se nejednalo o faktický „převod“, ale o „převod“ ve významu pouze evidenčním. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 8 A 367/2011 – 51, zamítl. V odůvodnění městský soud předně podotkl, že spor v projednávané věci spočívá v posouzení, zda rozhodnutí žalovaného, jímž potvrdil postup správního orgánu I. stupně, který věc odložil s využitím § 43 správního řádu a řízení dle § 142 správního řádu nezahájil, bylo v souladu se zákonem. [4] K povaze předmětných potvrzení vydaných dle § 29 odst. 5 horního zákona městský soud poukázal na to, že se jedná o tzv. jiné úkony podle části čtvrté správního řádu, tzn. § 154 a násl. správního řádu, a odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 4 As 28/2015 – 44 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž se zdejší soud zabýval kasační stížností žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, č. j. 10 A 116/2011 - 35, jímž byla odmítnuta žaloba na vyslovení nicotnosti předmětných potvrzení Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 2. 5. 2011, č. j. 11767/2011/02/001 a č. j. 11767/2011/02/0002. V citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „potvrzení vydané na základě takové evidence (tím se rozumí evidence dle § 29 odst. 3 horního zákona) je pouze osvědčením, jež úředně potvrzuje skutečnosti týkající se evidence dobývacích prostor. Správní orgán totiž nezakládá, nemění, neukončuje nebo závazně neurčuje práva nebo povinnosti; pouze eviduje a osvědčuje změny týkající se dobývacího prostoru založené například právním jednáním nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci“. [5] V daném případě tedy žalovaný pouze evidoval změnu týkající se dobývacího prostoru na základě rozhodnutí soudu, konkrétně rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2010, č. j. 22 Cm 71/2003 - 382, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 15 Cmo 129/2010 - 512, jimiž byla zamítnuta excindační žaloba žalobce na vyloučení oprávnění k dobývání mj. v dobývacích prostorech Solopysky a Štětkovice z konkursní podstaty úpadce, společnosti KAVEX – GRANIT HOLDING a. s. (dále jen „úpadce“) z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o převodu těchto oprávnění uzavřené mezi úpadcem a žalobcem dne 13. 6. 2002. Evidence změny na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci tedy není konstitutivním či deklaratorním rozhodnutím. [6] K námitce žalobce spočívající v tvrzení, že proti svévolnému zápisu ze strany správního orgánu do evidence dobývacích prostorů a svévolnému vydání potvrzení o oprávnění k určitému dobývacímu prostoru nebo sdělení, že určitý dobývací prostor správní orgán převedl, není možná obrana, městský soud odkázal na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 4 As 28/2015 – 44, dle něhož se proti potvrzení o změnách v evidenci dobývacích prostorů lze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s. [7] Dále městský soud konstatoval, že zařazením potvrzení dle § 29 horního zákona mezi jiné úkony dle § 154 správního řádu bylo vyvráceno tvrzení žalobce o přípustnosti řízení o určení právního vztahu, neboť z § 142 odst. 2 správního řádu vyplývá, že správní orgán podle odstavce 1 nepostupuje, jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu vydat osvědčení anebo jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení. Dle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti (§ 44 správního řádu) není zahájeno a správní orgán věc usnesením odloží v případě, že bylo učiněno podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán. [8] Městský soud se tedy ztotožnil s právní argumentací obvodního báňského úřadu, dle níž rozhodnutí podle § 142 správního řádu o určení právního vztahu může vydat jen ten správní orgán, který je věcně a místně příslušný k rozhodování o záležitosti, v rámci níž by měl takový právní vztah vznikat. Obvodní báňský úřad dospěl k závěru, že takové rozhodování o tom, kdo je držitelem dobývacího prostoru, mu vůbec nepřísluší, zákon mu takové rozhodování vůbec nesvěřuje, a to ani v rovině konstitutivní, ani v rovině deklaratorní, a jelikož tedy obvodní báňský úřad nemá takovou pravomoc, tudíž není ani věcně a místně příslušný, pak o takové záležitosti nemůže rozhodovat ve smyslu § 142 správního řádu. Tuto myšlenku posléze potvrdil žalovaný v napadeném rozhodnutí a městský soud se s ní zcela ztotožnil s tím, že skutečně ze zákona nevyplývá působnost ani pravomoc báňských úřadů o takové záležitosti rozhodovat, konstituovat nebo deklarovat tedy právo k dobývacímu prostoru, a pak ovšem není dána ani jejich příslušnost rozhodovat o určení právního vztahu ve smyslu § 142 správního řádu. Za takového stavu věci pak obvodní báňský úřad postupoval správně, jestliže ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu usnesením věc odložil, maje za to, že bylo učiněno podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný ani báňský úřad, ani žádný jiný správní orgán. II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného [9] Žalobce (stěžovatel) podal proti uvedenému rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítal, že práv