5 Azs 306/2017 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 306/2017- 24 - text 5 Azs 306/2017 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: T. D. D., zast. advokátem Markem Sedlákem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 11 A 87/2016 – 38, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 11 A 87/2016 – 38, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2016, č. j. MV-82980-4/SO-2016, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 5. 2016, kterým byla podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost stěžovatele o povolení k trvalému pobytu s odůvodněním, že pokud studuje ve Vietnamu, brání tato skutečnost ve sloučení rodiny na území České republiky a je proto důvodem pro nepovolení k pobytu. [2] Stěžovatel podal dne 13. 8. 2015 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky s odkazem na § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 14. 8. 2017). Předložil doklad o studiu ze dne 22. 10. 2014, vydaný Akademií telekomunikační technologie ve Vietnamské socialistické republice. Ministerstvo vnitra vycházelo z toho, že stěžovatel na uvedené škole studuje a studium bude trvat nejméně do roku 2018; dospělo proto k závěru, že v posuzované věci nejsou potvrzeny důvody uvedené v žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tedy že důvodem žádosti je společné soužití stěžovatele s jeho matkou na území České republiky. Z tohoto důvodu žádost podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítlo. [3] Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, v němž namítal překročení pravomoci ministerstva a porušení ústavních práv; poukázal na to, že studuje - li ve Vietnamské socialistické republice, je zcela na něm, jak se studiem naloží, neboť v jeho rodné zemi není docházka na vysokou školu povinná, tudíž toto studium mu nebrání ve sloučení rodiny na území České republiky. Stejně jako v podané žalobě odkázal na to, že žádost o společné soužití rodiny je pod ochranou Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/86/ES a na to, že zákon o pobytu cizinců předpokládá, že držitel povolení k trvalému pobytu může mimo území Evropské unie pobývat i déle než 12 měsíců, je-li pro takové jednání důvodem jeho studium. [4] O odvolání rozhodl žalovaný se závěrem, že společné soužití rodiče s dítětem na území musí být realizovatelné v přiměřené době po vydání povolení k trvalému pobytu, a nikoli s odstupem několika let, například po dosažení zletilosti dítěte nebo po ukončení studia zletilého dítěte v zemi jeho původu. Účelem povolení k trvalému pobytu podle uvedeného ustanovení dle žalovaného totiž není usnadnit dítěti případné návštěvy rodiče o školních prázdninách, případně poskytnout rodičům výhody s tím spojené; účel společného soužití rodiny u dlouhodobého pobytu je dán samotnou existencí blízké příbuzenské vazby k cizinci pobývajícímu na území, může být realizován i krátkodobými cestami na území, zatímco u trvalého pobytu se jednoznačně předpokládá, že cizinec na území přicestuje z důvodu společného soužití s rodinou nastálo. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel v průběhu řízení nečinil žádné kroky, které by prokazovaly, že na území České republiky hodlá společně žít s rodiči, nedoložil žádné potvrzení o přihlášení nebo přijetí na školu na území České republiky, proto byl dán zákonný důvod pro zamítnutí jeho žádosti podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. [5] Městský soud poukázal na to, že ustanovení zákona o pobytu cizinců v této oblasti jsou projevem implementace směrnice Rady Evropské unie 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2013, o právu na sloučení rodiny. Podle odst. 2 směrnice jde zejména o projev závazku chránit rodinu a respektovat rodinný život, který je obsažen v mnoha nástrojích mezinárodního práva. Podle odst. 4 je sloučení rodiny nezbytné k umožnění rodinného života. Z odstavce 14 poté vyplývá, že sloučení rodiny může být zamítnuto z řádně doložených důvodů. Zejména osoba, která usiluje o to, aby jí bylo povoleno sloučení rodiny, nesmí představovat hrozbu pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost. Lze proto dovodit, že účelem institutu trvalého či dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny je umožnit blízkým rodinným příslušníkům rozvíjet rodinný život na území toho státu, kde má některý z nich povolený pobyt. Z pojmu „společné soužití“ dle městského soudu vyplývá, že jde o situaci, kdy cizinci, žijící v „různých“ zemích či na jiných místech, mají zájem na tom, aby žili spolu, tedy žili na jednom místě, v jedné domácnosti. Stěžovatel žádal o společné soužití s rodiči, přičemž však neustále studuje; bylo proto nutno posoudit, zda jeho studium brání faktickému společnému soužití, a to zejména vzhledem k tvrzení a důkazům, jež uvedl ve správním řízení, tj. že je studentem Akademie telekomunikační technologie ve Vietnamu s předpokládaným ukončením studia v roce 2018. Městský soud dále uvedl, že není pochyb o tom, že cílem právní úpravy obsažené v § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je, aby děti cizinců, kteří již mají povolení k trvalému pobytu na území České republiky, měly možnost získat stejný pobytový status, jako mají jejich rodiče, i když v minulosti nepobývaly a ani v současnosti nepobývají na území České republiky. Jedinou podmínkou je, že účelem pobytu dítěte cizince na území České republiky je společné soužití s rodiči, přitom společné soužití cizinců (rodičů a dítěte) před případným udělením povolení k trvalému pobytu pro udělení povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců není podmínkou; z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců dále neplyne, že by společné soužití muselo být realizováno nejpozději v den vydání rozhodnutí. Městský soud však současně uvedl, že má nicméně za to, že by z obsahu podané žádosti mělo být zřejmé, že k realizaci společného soužití dojde v přiměřené době po vydání rozhodnutí, tedy že bude naplněn účel § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, nikoliv až s odstupem několika let, například až po ukončení studia stěžovatele v zemi původu, tedy až v době, kdy by již podmínky stanovené § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců žadatel nesplňoval. V daném případě stěžovatel přiložil k žádosti potvrzení o tom, že je studentem vysoké školy a studium by měl ukončit až v průběhu roku 2018. Jelikož v žádosti nebylo tvrzeno (a prokazováno), že má např. v úmyslu studium na této škole po udělení povolení k trvalému pobytu ukončit a ve studiu pokračovat v České republice (a v odvolacím řízení již nebylo možno tento nedostatek dle soudu napravit - § 82 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád), nelze vytýkat žalovanému, že dospěl k logickému závěru, že nebylo potvrzeno, že by účelem pobytu stěžovatele na území České republiky bylo společné soužití s rodiči, neboť denní studium ve Vietnamu, které mělo v době podání žádosti trvat ještě nejméně tři roky, vylučuje společné soužití s rodiči na území České republiky. Žádost byla dle městského soudu zamítnuta důvodně, proto soud žalobu zamítl. [6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud založil své rozhodnutí na skutečnosti, že „…v žádosti nebylo tvrzeno (a prokazováno), že žalobce má např. v úmyslu studium na této škole po udělení povolení k trvalému pobytu ukončit a ve studiu pokračovat v České republice…, nelze vytýkat žalovanému, že dospěl k logickému závěru, že nebylo potvrzeno, že by účelem pobytu žalobce na území České republiky bylo společné soužití s rodiči… neboť denní studium ve Vietnamu, které mělo v době podání žádosti trvat ještě nejméně tři roky, skutečně vylučuje společné soužití s rodiči na území České republiky…“ K tomu stěžovatel uvádí, že má za to, že již samotné podání žádosti o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny je tvrzením jeho úmyslu pobývat společně se svým rodinným příslušníkem na území ČR. Tomu svědčí i skutečnost, že zákon o pobytu cizinců nepožaduje, aby k žádosti byla přiložena nějaká další forma prohlášení o úmyslu pobývat společně s nositelem oprávnění ke sloučení rodiny na území ČR. Naopak, takové prohlášení a požadavek na jeho předložení by se jevily nadbytečnými, když žádost o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodin