6 As 176/2017 — Nejvyšší správní soud

6 As 176/2017- 96 - text 6 As 176/2017 - 101 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: Ing. E. O., zastoupená JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitel Hasičského záchranného sboru České republiky, sídlem Kloknerova 26, Praha 414, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. července 2013, č. j. MV-72812-7/PO-N-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017, č. j. 6 Ad 20/2013 - 51, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017, č. j. 6 Ad 20/2013 - 51, a rozhodnutí Generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 29. července 2013, č. j. MV-72812-7/PO-N-2012, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 40 912 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Josefa Kopřivy, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím ze dne 17. května 2013 č. j. SP-ZS-32/2013 propustil ředitel Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy žalobkyni ze služebního poměru příslušníka Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen „HZS ČR“). Důvodem byla podnikatelská činnost žalobkyně provozovaná na základě živnostenského oprávnění – vedení účetnictví pro společenství vlastníků jednotek, jehož je žalobkyně členkou. Podle § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), nesmí příslušník HZS ČR vykonávat jinou výdělečnou činnost než službu podle tohoto zákona. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví. [2] Žalobkyně se následně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V prvé řadě nepřisvědčil námitce prekluze práva žalovaného rozhodnout o propuštění žalobkyně ze služebního poměru, neboť dvouměsíční subjektivní prekluzivní lhůta počala běžet až ve chvíli, kdy se žalovaný ze živnostenského rejstříku dozvěděl, že žalobkyně je držitelkou živnostenského oprávnění, a objektivní lhůta nezačala běžet vůbec. Městský soud se neztotožnil ani s tvrzením, že žalobkyně pouze vykonávala správu vlastního majetku, která je ze zákazu podle § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru vyňata na základě interního aktu žalovaného. Vzal za prokázané, že žalobkyně vykonávala na základě živnostenského oprávnění činnost, za kterou pobírala odměnu ve výši 14 000 Kč ročně. Tento příjem vykazovala žalobkyně v daňovém přiznání jako příjem osoby samostatně výdělečně činné. Tím dávala najevo, že se věnuje podnikání a nikoli správě vlastního majetku. To, že byl žalobkyni za účinnosti předchozí úpravy udělen souhlas k provozování živnosti ani že žalobkyně disponuje bezpečnostní prověrkou, nepovažoval městský soud za relevantní. Tvrzení žalobkyně, že příčinou jejího propuštění byly ve skutečnosti spory, které se žalovaným dlouhodobě vede, označil městský soud za nepodložené a nepřípadné, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně vykonávala zakázanou výdělečnou činnost. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka nejprve podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a svoji argumentaci. Zdůraznila, že smyslem § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru není zakázat příslušníkům bezpečnostních sborů výdělek z jiné činnosti, než je služba, ale zamezení střetu osobních zájmů se zájmy služby. Činnosti vyňaté ze zákazu lze provozovat v jakékoli formě, tedy i podnikáním. Propuštění stěžovatelky ze služebního poměru kvůli správě vlastního majetku, kterou vykonávala řadu let a kterou měla do roku 2007 povolenou, odporuje principu proporcionality i spravedlnosti. Vzhledem k výši odměny, kterou stěžovatelka za vedení účetnictví společenství vlastníků jednotek dostávala, nelze tvrdit, že tak činila za účelem dosažení zisku. [4] Stěžovatelka je i nadále přesvědčena, že žalovanému uplynula lhůta k jejímu propuštění ze služebního poměru dva měsíce po nabytí účinnosti zákona o služebním poměru, neboť již v této době věděl, že stěžovatelka spornou činnost provozuje. Rovněž poukázala na shovívavost, s jakou městský soud posoudil „zkrácené“ řízení o jejím propuštění, které trvalo pouhé dva dny, aniž by se zabýval povinností žalovaného vést řízení podle zákona o služebním poměru. [5] Stěžovatelka navrhla provést dokazování řadou listin, které jsou součástí správního spisu, napadeným rozsudkem městského soudu, Pokynem generálního ředitele HZS ČR ze dne 28. března 2013, č. 22/2013 a komentářem JUDr. Petra Tomka k zákonu o služebním poměru k 1. červenci 2012 (druhé aktualizované vydání). [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výdělečné podnikání nelze považovat za správu majetku. Živnostenské oprávnění navíc není pro správu vlastního majetku nutné. To, že Národní bezpečnostní úřad vydal stěžovatelce osvědčení pro stupeň utajení „Důvěrné“, tedy nepovažoval její činnost za újmu zájmům České republiky, nepředstavuje překážku pro propuštění stěžovatelky ze služebního poměru. Po nabytí účinnosti zákona o služebním poměru žalovaný předpokládal, že stěžovatelka v souladu s jeho přechodnými ustanoveními do té doby povolenou podnikatelskou činnost ukončila. Lhůta k propuštění stěžovatelky ze služebního poměru tedy nemohla začít běžet již od nabytí účinnosti tohoto zákona. Zákon ve spojení s pokynem generálního ředitele HZS ČR taxativně vymezuje okruh výdělečných činností, které příslušníci bezpečnostních sborů mohou vykonávat, činnost stěžovatelky však do tohoto okruhu nespadá. [7] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka argumentovala, že je-li možné za účelem správy vlastního majetku – která není podnikáním – zřídit obchodní společnost, musí být také možné si za tímto účelem opatřit živnostenské oprávnění. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem žalovaného, že není rozhodné, v jakém rozsahu výdělečnou činnost vykonávala. Opakovaně též zdůraznila, že v minulosti jí služební funkcionář správu účetnictví pro společenství vlastníků jednotek povolil, tato činnost tudíž nekoliduje se zájmy služby. Tvrzení žalovaného, že její propuštění nijak nesouvisí s minulými řízeními, označila stěžovatelka za nepřesvědčivé. [8] Nejvyšší správní soud při projednávání věci dospěl k závěru, že omezení výdělečné činnosti příslušníků bezpečnostních sborů na základě § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru odporuje článku 26 odst. 2 a článku 44 ve spojení s článkem 4 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod, neboť zcela eliminuje právo příslušníků bezpečnostních sborů podnikat a provozovat jinou výdělečnou činnost. Zmocnění pro ředitele příslušného bezpečnostního sboru stanovit výjimky z tohoto zákazu – tedy meze základního práva příslušníka bezpečnostního sboru podnikat a provozovat výdělečnou činnost – překračuje ústavní limity pro delegaci normotvorby podle článku 79 odst. 3 ve spojení s článkem 15 Ústavy. Zákon o služebním poměru totiž nestanoví žádný základ a hranice, které by měl ředitel bezpečnostního sboru respektovat při vydávání interního aktu řízení (sic!) omezujícího základní právo příslušníka. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nenalezl způsob, jak uvedený rozpor překlenout ústavně konformním výkladem, usnesením ze dne 30. srpna 2017, č. j. 6 As 176/2017 - 43 přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru. [9] Ústavní soud nálezem ze dne 11. září 2018, sp. zn. Pl. ÚS 24/17, veřejně vyhlášeným dne 18. září 2018, návrhu Nejvyššího správního soudu vyhověl a § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru (ve znění zákona č. 530/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 362/2003 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů), zrušil uplynutím dne 30. června 2019. Ústavní soud odkázal na svůj nález ve věci elektronické evidence tržeb (ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. Pl. ÚS 26/16, vyhlášený pod č. 8/2018 Sb.), kdy vyhodnotil jako protiústavní příliš obecné a nedostatečné meze, které zákon dával vládě pro stanovení konkrétních výjimek z povinnost