7 Ads 347/2017 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 347/2017- 26 - text 7 Ads 347/2017 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Z. H., zastoupena Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Na Březině 310, Rozdrojovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: MUDr. R. H., zastoupený JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 5, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, č. j. 29 A 126/2015 – 79, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu Brně ze dne 31. 8. 2017, č. j. 29 A 126/2015 – 97, s e z r u š u j e . II. Žaloba s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Městský úřad Kuřim, odbor sociálních věcí a prevence (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 1. 4. 2015, č. j. MK/5239/15/OSVP, vyslovil napomenutí žalobkyni a osobě zúčastněné na řízení jako rodičům nezletilého, a to podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“). [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 6. 2015, č. j. JMK 70994/2015, zamítl odvolání žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení a potvrdil shora uvedené rozhodnutí městského úřadu. II. [3] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 29 A 126/2015 – 79. [4] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že městský úřad postupoval zcela opodstatněně, když napomenul oba rodiče. Byť je odůvodnění rozhodnutí městského úřadu poměrně stručné, je z něj i přesto jasné, z čeho správní orgán vycházel a správní spis je pro jeho závěry dostatečnou oporou. Jelikož snaha sociálních pracovnic městského úřadu o nápravu poměrů v rodině nevedla k zlepšení situace, bylo napomenutí přirozeným dalším krokem v ochraně zájmu na zdravém vývoji nezletilého. Krajský soud nesouhlasil se žalobkyní, že by se v případě napomenutí jednalo o sankci. Podle něj jde spíše o apel na rodiče, aby se zamysleli nad svým chováním majícím vliv na nezletilého. Správní orgán k tomuto kroku nicméně v daném případě nepřistoupil okamžitě, ale až po několikaleté spolupráci s rodiči a snaze zlepšit jejich situaci. Skutečnost, že napomenuti byli oba rodiče rovným dílem, přitom nelze chápat jako nespravedlivé uplatnění kolektivní viny, ale tak, že na vývoj dítěte má vliv celkové klima v rodině, jež spoluvytvářejí oba rodiče. Napomenutí není označením viníka, toho navíc ze vzájemné kritiky rodičů ani nelze jednoznačně určit. Skutečnost, že napomenuti byli oba rodiče, má současně tu výhodu, že nevede k stigmatizaci pouze jednoho rodiče, který by tímto mohl být znevýhodněn v řízení o svěření nezletilého do péče, jak naznačovala žalobkyně. Krajský soud dále konstatoval, že není pravdou, že by se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně. Žalovaný sice uvedl, že rozhodnutí o vyslovení napomenutí přezkoumal v rozsahu námitek otce, jde však o zřejmou chybu, neboť v dalším textu žalovaný rekapituluje obsah odvolání žalobkyně. Z obou rozhodnutí správních orgánů, jež tvoří jeden celek a jejich odůvodnění se tak vzájemně doplňují, je zřejmé, z jakého důvodu byli rodiče napomenuti. Správní rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná, neboť judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu umožňuje uplatnit ucelenou a logicky provázanou argumentaci oproti nutnosti vypořádat explicitně každou dílčí námitku. III. [5] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatelka se neztotožňuje s právním názorem krajského soudu, že napomenutí by nemělo být klasifikováno jako sankce. Jeho preventivní funkce totiž nevylučuje i represivní a sankční charakter napomenutí jako takového. Sankční povaha napomenutí se projevuje zejména v tom, že udělení napomenutí je způsobilé ovlivnit výsledek vlastního řízení ve věci péče o nezletilého, resp. zhoršit postavení napomenutého rodiče. Má-li napomenutí charakter správní sankce, je nezbytné při jeho udělení důsledně dodržet veškeré zásady správního trestání analogicky odvozené od zásad trestání v trestním právu. V souladu s těmito zásadami je nepřípustné uplatnění kolektivní odpovědnosti namísto odpovědnosti individuální. Trest je dále možné uložit pouze v případě, že není pochyb o tom, kým, jakým způsobem a za jakých okolností bylo jednání spácháno. Jednoznačně se tak projeví požadavek dostatečně určité skutkové věty ve vztahu k jednání osoby, které je napomenutí ukládáno. Z formulace výrokové věty rozhodnutí, ani z jeho odůvodnění není zřejmé, jakého konkrétního, určitého a nezaměnitelného jednání, jakým způsobem, v jaké době, se měla stěžovatelka dopustit. Rozhodnutí nesplňuje základní formální ani obsahové náležitosti, jež jsou na něj právními předpisy kladeny. Krajský soud se při svém rozhodování nepokusil žádným způsobem provést korekci faktického uplatnění kolektivní viny správními orgány, přestože stěžovatelka poukazovala na to, že správní orgány se v předcházejícím řízení vůbec nezabývaly tím, zda komplikovaná komunikace mezi rodiči není dána výlučně na straně otce nezletilého. [7] Podle stěžovatelky nebylo prokázáno, že by se dopustila narušení výchovy nezletilého, natož pak opakovaně či závažným způsobem. I když je pravdou, že komunikace mezi ní a otcem nezletilého je problematická, nebylo prokázáno, že by tato měla negativní vliv na řádnou výchovu nezletilého v intenzitě tvrzené správními orgány. Ze spisu ani provedených důkazů, zejména znaleckých posudků, nevyplývá, že by se stěžovatelka dopustila pochybení vedoucímu k závažnému narušení výchovy nezletilého. Z vypracovaných znaleckých posudků navíc ani nevyplývá, že by zhoršená komunikace mezi rodiči nezletilého měla jakýkoliv, natož pak závažný, přímý nebo nepřímý negativní dopad na řádnou výchovu nezletilého. I kdyby snad měla zhoršená komunikace mezi rodiči negativní dopad do sféry nezletilého syna, nebylo prokázáno, že by viníkem byla stěžovatelka. Je nepřípustné stěžovatelku sankcionovat za „neschopnost domluvit se s otcem nezletilého“, když z předešlého správního řízení nevyplývá, ani nebylo prokázáno, že by příčiny nemožnosti komunikace byly na její straně. [8] Jak rozhodnutí městského úřadu, tak rozhodnutí žalovaného, nebylo řádně odůvodněno. Z rozhodnutí městského úřadu nevyplývá, v čem konkrétně spočívalo jednání stěžovatelky, které jej vedlo k udělení napomenutí. Toto rozhodnutí obsahuje pouze nedostatečný přepis skutkových událostí a obsahově zcela nedostatečnou a neurčitou skutkovou větu. Rozhodnutí žalovaného pak prakticky vůbec nereflektovalo námitky stěžovatelky a pouze převzalo tvrzení a závěry městského úřadu, aniž by námitky stěžovatelky odvolací orgán konfrontoval s obsahem správního spisu. Krajský soud následně, zcela v rozporu s právem na spravedlivý proces a na přezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, připouští stručnost odůvodnění rozhodnutí městského úřadu a bez dalšího uzavírá, že rozhodnutí o udělení napomenutí bylo opodstatněné. [9] Rovněž napadený rozsudek krajského soudu je podle názoru stěžovatelky stižen vadou nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatečného odůvodnění. Krajský soud pouze zrekapituloval dosavadní vývoj skutkových okolností a obsah jednotlivých rozhodnutí v předmětné věci. Jeho odůvodnění je pouze formální a nevypořádává se v podstatě s žádnou žalobní námitkou relevantní způsobem. Argumentace krajského soudu vyvracející žalobní námitky je pouze formální, když v odůvodnění napadeného rozsudku je bez dalšího uvedeno, že se soud neztotožňuje s námitkami stěžovatelky, nebo nepřiléhavá a nerelevantní. [10] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a dále uvedl, že se plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského soudu. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. V. [12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom shledal okolnosti uvedené v odstavci 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti. [13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda měl krajský soud k projednání této věci pravomoc podle § 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2 s. ř. s., tj. zda rozhodnutí, jehož přezkumu se stěžovatelka domáhala, je rozhodnutím správního orgánu, které se týká veřejných subjekt