7 Afs 18/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 18/2018- 27 - text 7 Afs 18/2018 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. P., zastoupen JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem Vodní 1972, Zlín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 29 Af 68/2015 - 64, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 29 Af 68/2015 - 64, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Pracovníci Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) ve spolupráci s Policií ČR vyšetřující podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby provedli dne 26. 10. 2012 kontrolu skladových prostor u kontrolované osoby CIS – AIR International, s. r. o., na adrese Bílá Hlína 607, Slušovice. V objektu hangáru letiště bylo uskladněno celkem 28 962,16 litrů vybraných výrobků – lihovin různých druhů, přičemž nebylo prokázáno, že se jedná o výrobky již zdaněné nebo oprávněně nabyté za ceny bez daně. Na základě předložené smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 18. 11. 2011 celní úřad zjistil, že tyto prostory pronajala společnost CIS – AIR International, s. r. o., žalobci. Celní úřad rozhodl nejprve dne 16. 5. 2013 o zajištění vybraných výrobků podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) a následně vyměřil žalobci za zdaňovací období říjen 2012 platebním výměrem ze dne 15. 8. 2014, č. j. 38498/2014-640000-31, spotřební daň z lihu ve výši 2 877 930 Kč, a to z 10 098 litrů etanolu, neboť ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních skladoval nezdaněné výrobky. Celní úřad při tom vycházel i z jednání, při nichž žalobce uvedl, že využíval část pronajatého hangáru ve Slušovicích na letišti Bílá Hlína a její části dále podnajímal dalším osobám, zejména zaměstnancům aeroklubu. Zhruba 170 m2 pronajal dne 3. 10. 2012 jemu neznámému muži na základě ústní dohody, a to bez určení druhu zboží, které tam má být uloženo. Předal mu klíče a nebyl přítomen, když bylo přivezeno uskladňované zboží. Nebyl mu znám druh ani množství uskladněného zboží, takže se podle svého názoru nepodílel na skladování vybraných výrobků a nevěděl o tom, že tam bylo zboží uloženo nelegálně. Celní úřad ovšem v rozhodnutí o vyměření daně konstatoval, že žalobce skladovací prostory v hangáru letiště skutečně užíval a o skladování lihovin vzhledem ke své fyzické přítomnosti u naskladnění přinejmenším věděl nebo vědět mohl a jako nájemce daných prostor nesl plnou zodpovědnost jak za prostory, tak za lihoviny v nich uskladněné. Svá tvrzení o ústním uzavření smlouvy o podnájmu daných prostor jiné osobě za 8 000 Kč na měsíc žalobce nijak nedoložil ani neprokázal vztah jiných osob ke skladování daných lihovin, takže celní úřad vycházel z toho, že i v době skladování daných lihovin měl do hangáru letiště přístup pouze žalobce. Stal se proto plátcem daně dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. [2] Žalobce napadl platební výměr odvoláním, v němž uvedl, že v jeho výroku není výslovně uvedeno, že byl vydán podle pomůcek. Žalobce se tak nemohl k použitým pomůckám vyjádřit. Navíc sám žalobce nebyl u zajištění zboží přítomen, takže nemohl zjistit jeho druh a množství, aby mohl podat daňové tvrzení ke spotřební dani. V doplnění odvolání navrhl vypracování znaleckého posudku o skutečném obsahu etanolu v zajištěném zboží a zdůraznil, že dal část skladovací plochy v hangáru pouze jednorázově do podnájmu neznámé osobě a bylo na celním úřadu, aby jeho tvrzení o pronajmutí neznámé osobě vyvrátil. [3] Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2015, č. j. 10931-7/2015-9000000-304.4, žalovaný změnil výrok platebního výměru celního úřadu tak, že se spotřební daň vyměřuje ve stejné výši, ovšem výslovně do výroku zahrnul odkaz na ustanovení § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a v odůvodnění vyložil, že daň byla fakticky stanovena dokazováním, byť se v rozhodnutí celního úřadu objevila i zmínka o použití pomůcek. Žalovaný připomněl, že žalobce pouze tvrdil, ale nijak neprokázal, že uzavřel s neznámou osobou podnájemní smlouvu za účelem uskladnění deseti palet neznámého zboží. Sám během řízení přislíbil dodat informace o osobě, která si u něj zboží uskladnila, ale neučinil tak a nepředložil jediný důkaz ohledně jím tvrzené podnájemní smlouvy, takže žalovaný označil toto tvrzení za účelové. Žalobce měl ke skladovanému zboží kvalifikovaný vztah, jak požaduje judikatura Nejvyššího správního soudu, ostatně sám uvedl, že věděl, že se v pronajatých prostorách nachází deset palet zboží. Žalovaný tedy setrval na závěru, že žalobce skladoval předmětných 10 098 litrů etanolu, a vznikla mu tak povinnost přiznat a zaplatit daň. II. [4] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). V ní tvrdil, že jeho smlouva o nájmu se společností CIS – AIR International, s.r.o., je neplatná a je třeba ji pokládat za smlouvu o výpůjčce. Z toho plyne, že jeho smlouva s osobou, která mu za využití části hangáru na jeden měsíc zaplatila 8 000 Kč, byla smlouvou o nájmu nebytového prostoru, a nikoli smlouvou skladovací. Žalobce se tak na skladování vybraných výrobků nijak nepodílel, a není tedy ani plátcem spotřební daně z lihu. Dále žalobce brojil proti tomu, že zajištění zboží provedl celní úřad ve spolupráci se společností CIS – AIR International, s.r.o., ovšem žalobce neměl ani možnost se přesvědčit o charakteru a množství zajištěných vybraných výrobků a nebyly mu předloženy jejich vzorky. [5] Krajský soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, kterým rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu žalobce vybrané výrobky (lihoviny) neskladoval ani nedopravoval ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, a proto není ani plátcem spotřební daně z lihu podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. Nebylo totiž prokázáno, že by měl ke skladovaným výrobkům jakýkoliv vztah, natož pak kvalifikovaný vztah, jak požaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. Předmětem ústní dohody mezi žalobcem a předmětnou osobou nebylo uskladnění zboží a „péče o toto zboží“, ale poskytnutí části prostoru hangáru, resp. nájem či podnájem těchto prostor. Cizí osoba tak získala přístup do prostor hangáru, žalobce jí předal klíče, uvedená osoba si sama organizovala přivezení a vykládání zboží, nepožadovala po žalobci péči o zboží v rámci skladování, neinformovala žalobce, o jaké zboží se má jednat, požadovala jen jedno – měsíční pronájem prostoru pro své zboží. Za těchto okolností tedy žalobce jakkoliv nenakládal (ani jako s věcí cizí) s vybranými výrobky, nebyl v pozici jejich detentora a už vůbec ne v pozici skladovatele, neboť se na jejich skladování nijak nepodílel. Ačkoliv i žalobci zřejmě zůstal zachován přístup do těchto prostor, nelze jej považovat za detentora s nejužším vztahem k uskladněným lihovinám. Celní orgány nevěnovaly dostatečnou pozornost samotné vůli žalobce, který nechtěl mít s naváženými vybranými výrobky nic společného. Pouze chtěl předmětný prostor podnajmout za menší finanční úhradu, ale o navezené zboží se nechtěl starat nebo hlídat jeho bezpečné skladování. Podle krajského soudu žalovaný výše uvedené skutkové okolnosti zjištěné od žalobce nijak nezohlednil, přitom žalobce je tvrdil od počátku. Případ směřoval k tomu, že žalobce je skladovatelem vybraných výrobků, neboť byly nalezeny v prostorách užívaných žalobcem a současně jiné osoby neprověřoval. Podle krajského soudu se lze přiklonit i k tomu, že se žalobce stal obětí předem promyšleného podvodu v souvislosti s organizovaným zločinem ve věci ohrožování zdraví závadnými potravinami, konkrétně velkým množstvím lihu zadrženého v objektech trestně stíhaných V. a T. B. Nebylo v silách žalobce rozkrýt propracovaný organizovaný zločin a úkony jednotlivých aktérů, a proto oprávněně očekával informace z dosavadního vyšetřování předmětného případu, a to právě s dopadem na tuto daňovou věc. Rozhodující je odpovědnost osob, které se chtěly vybraných výrobků zbavit, dopravily je do hangáru a nechaly zde uložit. Přitom mohlo být možné je dohledat například prověřováním kolků, kterými byly skladované lihoviny opatřeny. Žalovaný si ovšem při zjišťování skutečností rozhodných pro správné stanovení daně zjednodušil situaci tak, že pravděpodobné plátce této spotřební daně nedohledal a povinnost uhradit daň uložil bez dalšího žalobci. III. [6] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatel trval na tom, že osobou skladu