7 As 263/2017 — Nejvyšší správní soud

7 As 263/2017- 34 - text 7 As 263/2017 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: International Police Veterans Association o. s., se sídlem Sevřená 1302/8, Praha 4, zastoupen Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Na hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 9 A 307/2014 - 41, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Dne 26. 4. 2011 doručil žalobce Úřadu průmyslového vlastnictví přihlášku barevné kombinované ochranné známky (přihlašovaná známka měla tvar odznaku; byly na něm umístěny nápis „INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ a obrazové prvky mj. v podobě zeměkoule a listnatých větviček). Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „žalovaný“ či „Úřad“) ze dne 28. 11. 2013 byla na základě § 22 odst. 1 ve spojení s § 4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochranných známkách“) přihláška zamítnuta. Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. O-485217, č. j. O-485217/D1325/2014/ÚPV, byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. [2] Dne 26. 4. 2011 doručil žalobce žalovanému přihlášku barevné kombinované ochranné známky (přihlašovaná známka měla tvar průkazu/legitimace; byl na ní umístěn nápis „INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ a dále na ní byly umístěny obrazové prvky mj. v podobě listnatými větvičkami lemovaného odznaku, na kterém je vyobrazena zeměkoule). Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 11. 2013 byla na základě § 22 odst. 1 ve spojení s § 4 písm. g) zákona o ochranných známkách přihláška zamítnuta. Rozhodnutím ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. O485218, č. j. O-485218/D1320/2014/ÚPV, předseda žalovaného zamítl žalobcův rozklad a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. II. [3] Žalobce napadl uvedená rozhodnutí předsedy žalovaného dvěma samostatnými správními žalobami. Městský soud v Praze tyto žaloby spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 9 A 307/2014 - 41, žaloby zamítl. Ztotožnil se se závěry správních orgánů, že přihlašované známky by mohly klamat veřejnost [§ 4 písm. g) zákona o ochranných známkách] a bylo proto nutno přihlášky zamítnout podle § 22 odst. 1 zákona o ochranných známkách. Správní orgány nepochybily ani při výkladu pojmu tzv. průměrného spotřebitele. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku poukazující na porušení zásady legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu. Podle soudu správní orgány řádně zdůvodnily, z jakých důvodů nemohlo být v daném případě postupováno stejně jako v případě dříve zapsaných označení („EUROPEAN POLICE ASSOCIATION“, „INTERNATIONAL POLICE ASSOCIATION SERVO PER AMIKECO“ a „INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION“). Z uvedených důvodů žaloby jako nedůvodné zamítl. III. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti uvedenému rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele městský soud řádně nevypořádal žalobní námitku poukazující na porušení zásady legitimního očekávání. Městský soud nezdůvodnil, z jakého důvodu nebylo v projednávané věci postupováno obdobně jako v případě zápisu označení „EUROPEAN POLICE ASSOCIATION“, „INTERNATIONAL POLICE ASSOCIATION SERVO PER AMIKECO“ a „INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION“. Městskému soudu dále vytýkal, že se ztotožnil se závěry žalovaného, který při zkoumání otázky klamavosti přihlašovaných označení vycházel z testu tzv. průměrného spotřebitele. Žalovaný tento pojem vyložil široce a zařadil do něj nejen členy stěžovatele, ale i veřejnost. Stěžovatel je přitom občanským sdružením, které se zaměřuje pouze na (současné a bývalé) policisty, a nikoliv na veřejnost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu, rozhodnutí předsedy žalovaného a rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul argumentaci obsaženou ve správních rozhodnutích a v rozsudku městského soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu skutečně nepřezkoumatelné. [9] Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [10] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů (zde městského soudu) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“ [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není nepřezkoumatelný. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku městského soudu jednoznačně vyplývají důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Za nepřezkoumatelnou nelze považovat ani argumentaci ve vztahu k námitce poukazující na porušení zásady legitimního očekávání. Uvedenou námitkou se městský soud zabýval na stranách 13 až 15 rozsudku, přičemž jeho závěry jsou srozumitelné a přezkoumatelné. Podrobněji k nim viz dále. [12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval jádrem dané věci, tedy otázkou, zda správní orgány měly vyhovět stěžovateli a zapsat předmětné známky do rejstříku ochranných známek. [13] Dle § 4 písm. g) zákona o ochranných známkách se do rejstříku nezapíše označení, „které by mohlo klamat veřejnost, zejména pokud jde o jeho jakost nebo zeměpisný pů