8 As 230/2017 — Nejvyšší správní soud

8 As 230/2017- 41 - text 8 As 230/2017-46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) C. W. a b) W. B., oba zast. Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem Osadní 46/41, Praha 7, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského náměstí 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2015, čj. MMB/0217029/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, čj. 29 A 122/2015-34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2015, čj. 150007117/PATM/REG/002, Úřad městské části města Brna, Brno-střed, Odbor matrika, dle ustanovení § 42 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o matrikách“) v souladu s ustanovením § 655 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyhověl žádosti žalobce a) o zápis uzavření manželství dvou osob stejného pohlaví do zvláštní matriky. [2] Žalovaný odvolání žalobce a) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobu proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl. Ke stěžejní otázce, zda správní orgány postupovaly správně, pokud neprovedly zápis stejnopohlavního manželství žalobců uzavřeného v Nizozemí do zvláštní matriky, krajský soud konstatoval, že česká právní úprava v případě pojmu manželství vychází z toho, že se jedná výlučně o svazek muže a ženy, tedy osob opačného pohlaví, nikoliv osob téhož pohlaví. Zákonodárce přijetím speciální právní úpravy týkající se registrovaného partnerství odlišil registrované partnerství od manželství; nově přijatá právní úprava umožnila osobám stejného pohlaví stvrdit právně svůj vztah a umožnila jim požívat některých výhod s tím souvisejících, nepostavila však registrované partnerství na roveň manželství. Námitku žalobců týkající se výkladu ustanovení § 67 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), krajský soud neshledal důvodnou. Uvedl, že izolovaný výklad, který je přitom poměrně zdrženlivý ve vztahu k účinkům manželství osob stejného pohlaví v rámci českého právního řádu, nemůže přijmout. Poukázal na to, že citovaný komentář je ve vztahu k uvedeným závěrům v některých pasážích rozporný. Ke vztahu pojmů manželství a partnerství a namítané diskriminaci z důvodu pohlaví soud připomněl také institut tzv. veřejného pořádku, který nebyl výslovně ve správních řízeních zmíněn a zohledněn; z komentářové literatury přitom dle něj plyne, že by měl být při rozhodování brán v potaz. Rozborem tohoto pojmu se obsáhle zabýval; poukázal v této souvislosti také na judikaturu Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Argumentaci žalobců týkající se diskriminace z důvodu pohlaví považoval soud za lichou. II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost co do obsahu opřeli o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [5] Namítli, že krajský soud chybně posoudil jimi uzavřené nizozemské stejnopohlavní manželství a jeho účinky v České republice a došel k nesprávnému závěru o aplikovatelnosti výhrady veřejného pořádku při uznávání nizozemského stejnopohlavního manželství v České republice; nadto vyjádřili názor, že otázku aplikovatelnosti výhrady veřejného pořádku neposoudil krajský soud dostatečně. [6] Závěry plynoucí z napadeného rozsudku, které se týkaly podřazení zahraničního stejnopohlavního manželství pod ustanovení § 67 či § 47 zákona o mezinárodním právu soukromém, podle stěžovatelů pouze dokazují, že v české právní úpravě neexistuje jednoznačný názor na skutečnost, zda má být zahraniční stejnopohlavní manželství v České republice uznáno jako manželství nebo pouze jako partnerství. Stěžovatelé sdíleli názor uvedený v komentářové literatuře k citovanému zákonu. Argumentovali, že zákonodárce při přijímání zákona o mezinárodním právu soukromém počítal s rozlišením institutů registrovaného partnerství a manželství nikoliv na základě pohlaví partnerů a manželů, ale na základě charakteru těchto institutů a práv a povinností z těchto institutů vyplývajících. Poznamenali, že v nizozemském právu (podle něhož manželství uzavřeli) existují oba instituty – manželství i partnerství, které jsou otevřeny pro páry heterosexuální i pro páry homosexuální. [7] Stěžovatelé nesouhlasili s krajským soudem ani ohledně posouzení aplikovatelnosti výhrady veřejného pořádku. Veřejným pořádkem není kterékoliv ustanovení českého právního řádu, ale pouze ta ustanovení, na nichž je nutné bezvýhradně trvat; musí se jednat o rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu. Mezi tyto principy se řadí základní principy demokratického právního státu vyjádřené zejména v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod. Krajský soud však dostatečně neodůvodnil, proč by uznání zahraničního stejnopohlavního manželství mělo být v rozporu s některou ze základních zásad. V české právní nauce přitom podle stěžovatelů neexistuje jednoznačný názor na to, zda je zahraniční stejnopohlavní manželství v rozporu s veřejným pořádkem; to stěžovatelé dovodili z komentáře k zákonu o mezinárodním právu soukromém. V souvislosti s otázkou veřejného pořádku odkázali stěžovatelé na rozhodnutí zahraničních soudů a na zahraniční právní úpravu týkající se manželství (partnerství) osob stejného pohlaví. [8] Zdůraznili, že homosexuálně orientované osoby byly dříve za svou orientaci odsuzovány a trestány, homosexualita je však podle nich vnímána negativně i dnes. Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že prostor států pro omezení základního práva určité zranitelné skupiny osob ve společnosti, která byla v minulosti významně diskriminována, je zúžený a pro omezení takového práva musí existovat vážné důvody. Stěžovatelé namítli, že oběma správními rozhodnutími a napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jejich základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod a také do práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“); poznamenali, že bylo zasaženo zejména do jejich důstojnosti, rovnosti, práva na rodinný a soukromý život a práva na jeho respektování a také došlo z porušení zákazu diskriminace a zásahu do svobody volného pohybu a svobody usazování. K závěru, že soužití osob v registrovaném partnerství spadá jak do oblasti soukromého, tak do oblasti rodinného života, přitom dospěl i Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí Schalk a Kopf vs. Rakousko ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. ESLP 3014/04. K porušení zákazu diskriminace konstatovali, že na diskriminaci z důvodů sexuální orientace výslovně pamatují i některé právní předpisy (např. Čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie, § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů). Stěžovatelé namítli, že napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jejich důstojnosti, neboť soud rozhodl pouze na základě jejich sexuální orientace. [9] Stěžovatelé nesouhlasili ani s názorem krajského soudu týkajícím se závěrů vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neboť citovanou judikaturu není možné na projednávanou věc aplikovat. Argumentovali, že na rozdíl od tehdy souzených věcí se v jejich případě nejednalo o vstup do manželství, ale pouze o uznání již uzavřeného stejopohlavního manželství. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. § 109 odst. 4 s. ř. s.) Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí. [13] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozho