8 Azs 276/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 276/2018- 47 - text 8 Azs 276/2018-52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: P. V. H., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2017, čj. 121462/2017-OPL, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2018, čj. 30 A 224/2017-39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobce a potvrdil usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 24. 10. 2017, čj. 3136/2017-HANOI-3a, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu a zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž především namítl, že oba jeho zákonní zástupci žijí legálně v ČR a do země původu by museli cestovat pouze kvůli osobnímu podání žádosti o pobyt pro jejich syna (žalobce). Tuto skutečnost žalovaný nijak nehodnotil a nevypořádal se s ní přezkoumatelným způsobem. Žalobce rovněž rozporoval samotný systém osobního podávání žádostí a označil za ryzí formalismus, pokud musí jeden ze zákonných zástupců cestovat do Vietnamu pouze kvůli předání žádosti, mohou-li být kontaktováni a vyslechnuti na území ČR, kde o věci bude meritorně rozhodovat Ministerstvo vnitra. [3] Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) shora označeným rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se zabýval zejména výkladem právního pojmu „v odůvodněných případech“, který je rozhodný pro posouzení žádosti o upuštění od osobního podání. Dospěl k závěru, že se nemůže jednat o výjimečné či zcela výjimečné situace, neboť pro takové případy zákonodárce v právních předpisech používá termín „důvody hodné zvláštního zřetele“ či „v případech hodných zvláštního zřetele“. Krajský soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22, který se zabývá obdobným případem a obdobnou argumentací účastníků. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Krajský soud podle něj nesprávně posoudil právní otázku, ve vztahu k jaké referenční osobě je potřeba posuzovat, zda jsou dány důvody pro upuštění od povinnosti osobní přítomnosti při podání žádosti o pobyt nezletilého žadatele. Při výkladu pojmu „zákonný zástupce“ je potřeba vyjít ze systematiky zákona o pobytu cizinců a vykládat jej autonomně, tj. bez ohledu na jeho význam v jiných právních předpisech. To vyplývá i z toho, že zákon na různých místech používá spojení „souhlas rodičů, popřípadě jiných zákonných zástupců“ [§ 31 odst. 1 písm. f), § 42b odst. 1 písm. c) a § 70 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců]. [5] Takovým zákonným zástupcem tedy nemusí být pouze rodič, ale také osoba, která o dítě fakticky pečuje, zná jeho osobní poměry, může jej osobně doprovodit k podání žádosti a je možné jejím prostřednictvím ověřit totožnost žadatele, jeho motivaci a osobní poměry. Pojetí zákonného zastupování v zemích původu žadatelů se totiž značně liší, a to jak v závislosti na právním řádu té které země, tak také vzhledem ke kulturním a sociálním tradicím země, místním zvyklostem apod. Zákonným zástupcem tak může být nejen rodič, ale jakákoliv osoba způsobilá naplnit tyto požadavky. V případě, že má žadatel takového „zákonného zástupce“ v zemi původu, je potřeba faktory jako vzdálenost či ekonomickou a časovou náročnost podání žádosti posuzovat ve vztahu k této osobě a nikoli ve vztahu k rodičům, kteří žijí v ČR. Na tom nic nemění ani zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Azs 213/2018, neboť ten nevzal v úvahu, že zákonným zástupcem je i osoba fakticky o žadatele pečující v zemi původu. Nezletilé osoby obvykle nejsou schopné o sebe pečovat, proto lze vycházet z předpokladu, že nezletilý cizinec pobývající v zemi svého původu má v této zemi osobu, která o něho pečuje a kterou tedy lze považovat za zákonného zástupce ve smyslu § 169 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Jedná se přitom o domněnku, kterou může cizinec vyvrátit předložením tvrzení o opaku. V daném případě žalobce neprokázal, že by na území Vietnamu nebyla osoba, kterou je potřeba považovat pro účely citovaného ustanovení za jeho zákonného zástupce. [6] Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Stěžovatel neuvádí žádné nové skutkové okolnosti nebo právní argumenty, se kterými by se již Nejvyšší správní soud nevypořádal ve zmiňovaném rozsudku sp. zn. 9 Azs 213/2018. Pokud jde o posouzení pojmu „zákonný zástupce“, podle žalobce Nejvyšší správní soud v bodu [35] citovaného rozsudku zřetelně rozlišuje mezi pečující osobou a zákonným zástupcem. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas a za stěžovatele jedná osoba dle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost je přípustná, neboť se jí stěžovatel domáhá zrušení pravomocného rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti dle § 104 s. ř. s. [8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Stěžovatel v dané věci uplatnil stížní důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podstata kasační stížnosti spočívá v námitce, podle níž krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se referenční osoby, ve vztahu k níž je třeba posuzovat, zda jsou dány důvody pro upuštění od povinnosti osobní přítomnosti při podání žádosti o pobyt nezletilého žadatele. [11] Relevantní právní úpravu zde představuje § 169d zákona o pobytu cizinců, podle něhož „[ž]ádost o udělení dlouhodobého víza (…) a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně “ (odst. 1). „Osobním podáním žádosti se rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon. Povinnost osobního podání žádosti se vztahuje i na zákonného zástupce“ (odst. 2), přičemž „[z]astupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti“ (odst. 3). [12] Ke kasační námitce, kterou v dané věci stěžovatel uplatnil, je třeba předeslat, že samotné otázce týkající se určení osoby, ve vztahu k níž je třeba posuzovat důvody pro upuštění od povinnosti osobní přítomnosti při podání žádosti, se napadený rozsudek věnoval pouze okrajově. Součástí odůvodnění napadeného rozsudku je toliko citace shora již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Azs 213/2018, který v odst. [35] odlišuje zákonné zástupce (rodiče) na straně jedné a osoby pečující o nezletilého na straně druhé. Podstata odůvodnění nyní napadeného rozsudku krajského soudu se věnuje výkladu a aplikaci neurčitého právního pojmu „v odůvodněných případech“, a to téměř výhradně z hlediska míry výjimečnosti dané situace. To nicméně nelze považovat za pochybení krajského soudu, neboť výkladem pojmu „zákonný zástupce“ pro účely aplikace citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců se výslovně nezabýval ve správním řízení ani prvostupňový orgán ani žalovaný. Tímto směrem pak nemířily ani námitky uplatněné v žalobě. Rozhodnutí žalovaného navíc s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci výslovně hovoří o podání žádosti „zmocněným zástupcem zákonných zástupců nezletilého“, jimiž má v tomto kontextu na mysli zjevně právě rodiče žalobce. [13] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje obecnou úvahu stěžovatele, podle níž se pojetí zákonného zastupování v zemích původů žadatelů může lišit, a to v závislosti na právní úpravě či s ohledem na místní i kulturní tradice. V projednávané věc