9 As 26/2017 — Nejvyšší správní soud

9 As 26/2017- 34 - text 9 As 26/2017-34 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: Zdeněk – Sun s.r.o., se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, zast. JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 23. 9. 2016, čj. 07196-146/2014-ERU, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2016, čj. 30 A 207/2016–115, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 5. 5. 2016, čj. 07196-131/2014-ERU, zamítl žalovaný návrh společnosti ČEZ Prodej, s. r. o. (dále jen „ČEZ Prodej“), aby žalovaný uložil operátorovi trhu, společnosti OTE, a. s. (dále jen „OTE“), povinnost uhradit první jmenované společnosti částku 124 150 762,75 Kč s úrokem z prodlení. Toto rozhodnutí předsedkyně žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdila a rozklady žalobkyně (dále „stěžovatelka“), společnosti VT-SUN, s. r. o., Saša – Sun s. r. o., ACTHERM, spol. s r. o. a ČEZ Prodej zamítla. Krajský soud následně žalobu stěžovatelky jako nepřípustnou odmítl dle § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002, soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 68 písm. b) s. ř. s. [2] Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba směřuje proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, proto o ní má rozhodnout soud v občanském soudním řízení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [4] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu o soukromoprávní povaze žalobou napadeného správního rozhodnutí. V kasační stížnosti podrobně rozebírá judikaturu, kterou krajský soud použil ve svém rozhodnutí a uzavírá, že na nynější kauzu nedopadá. Citovaná rozhodnutí se týkají sporů mezi výrobci elektřiny a provozovateli distribuční soustavy, jejichž vztahy jsou založeny smlouvou. V nynější kauze se však jedná o spor mezi povinně vykupujícím a operátorem trhu. Vznik i obsah jejich vztahu jsou upraveny přímo zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 17. 6. 2016 (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“). Z toho vyplývá, že se zde neuplatní vůdčí princip soukromého práva, kterým je smluvní autonomie účastníků právního vztahu. Stěžovatelka rovněž poukazuje na specifické právní postavení operátora trhu, společnosti OTE. Jejím jediným akcionářem je Česká republika, společnost je držitelem výlučné licence v oblasti činnosti operátora trhu a její práva a povinnosti jsou stanoveny výlučně zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále jen „energetický zákon“), a prováděcími předpisy. Činnost OTE tak nelze považovat za podnikání, ale spíše za výkon práv a plnění povinností daných zákonem. [5] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěrem krajského soudu. Zdůraznil, že povinně vykupující a operátor trhu jsou subjekty, které nejsou vůči sobě nadány mocenskými oprávněními a nelze tak tvrdit, že vůči sobě vykonávají veřejnou správu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [7] Nejvyšší správní soud se v podstatě totožnou věcí zabýval již v rozsudcích ze dne 22. 6. 2017, čj. 10 As 28/2017-37, a čj. 10 As 29/2017-39. V těchto řízeních Nejvyšší správní soud přezkoumával totožné rozhodnutí žalovaného, které bylo žalobou a následnou kasační stížností napadeno společnostmi Saša – Sun s. r. o. (sp. zn. 10 As 28/2017) a VT-SUN, s. r. o. (sp. zn. 10 As 29/2017). Jelikož se právě projednávaná věc neliší od výše uvedených věcí, které řešil desátý senát kasačního soudu, a osmý senát se závěry desátého senátu souhlasí, bude v následujícím posouzení z citovaných rozsudků vycházet. [8] Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení kasační stížnosti. V období od ledna 2013 do března 2014 od stěžovatelky a dalších výrobců společnost ČEZ Prodej vykupovala vyrobenou elektrickou energii. Jakožto povinně vykupující měla společnost ČEZ Prodej nárok na kompenzaci od OTE za to, že elektřinu vykupuje za vyšší ceny. Kompenzace odpovídá výši rozdílu mezi výkupní a hodinovou cenou elektřiny. Mezi ČEZ Prodej a OTE vznikl spor ohledně výše kompenzace, konkrétně za jaké výkupní ceny měla ČEZ Prodej od stěžovatelky a dalších dvou výrobců elektrickou energii vykupovat. ČEZ Prodej těmto výrobcům elektřiny vyplácela částky odpovídající cenám pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, zatímco OTE při kompenzaci kalkulovala s výkupními cenami, které se vztahovaly na výrobny uvedené do provozu v roce 2011. ČEZ Prodej s výší jí poskytnuté kompenzace nesouhlasila. Výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010 byly totiž výrazně vyšší než výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011. Předmětná částka 124 150 762,75 Kč odpovídá rozdílu mezi částkou kompenzace při zaúčtování výkupních cen pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010 a částkou, kterou skutečně ČEZ Prodej jako kompenzaci obdržela. Jako předběžnou otázku žalovaný posoudil, kdy byly výrobny stěžovatelky a ostatních výrobců uvedeny do provozu, aby mohl určit, jaká regulace výkupní ceny se na tyto výrobny vztahuje. [9] Jedinou spornou otázkou v projednávané věci je soukromoprávní či veřejnoprávní povaha napadeného rozhodnutí ve smyslu § 68 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud podotýká, že se nemůže zabývat meritem věci, tedy tím, zda správní rozhodnutí bylo zákonné či nikoliv. Stejně tak nemůže za této situace posuzovat ani případné splnění podmínek pro rozhodování o meritu věci v soudním řízení (např. žalobní legitimaci stěžovatelky, s čímž okrajově polemizoval krajský soud ve svém rozhodnutí). [10] Vymezením věcné příslušnosti soudů rozhodujících v občanském soudním řízení a soudů ve správním soudnictví se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2005, čj. 4 As 47/2003-125, č. 448/2005 Sb. NSS. Za nejspolehlivější metodu rozlišování soukromého a veřejného práva označil tzv. metodu právní regulace. Tato metoda je preferována také v navazující judikatuře (viz např. usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 5. 2006, čj. Konf 18/2006-6, nebo rozsudky kasačního soudu ze dne 10. 1. 2007, čj. 1 As 18/2006-80, ze dne 28. 6. 2013, čj. 5 Afs 60/2011-112, č. 2915/2013 Sb. NSS, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 380/2012, a ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 586/2012). Stejná metoda je užívána také v rozhodnutích zabývajících se povahou sporů mezi účastníky trhu s elektřinou (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, čj. 8 As 15/2010-106, ze dne 21. 6. 2012, čj. 9 As 32/2012-44, ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 As 28/2012-40, ze dne 29. 11. 2012, čj. 9 As 67/2012-36, ze dne 11. 2. 2014, čj. 2 As 70/2013-45). [11] Z výše uvedené judikatury vyplývá, že metoda právní regulace vyjadřuje povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Soukromoprávní metoda regulace je zpravidla metodou rovnosti. Žádný účastník soukromoprávního vztahu nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Pro soukromoprávní metodu regulace je neakceptovatelné, aby jeden z účastníků právního vztahu v případě sporu vystupoval v pozici rozhodce, účastník je oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu. Povaha a míra účasti subjektů soukromoprávních vztahů na vzniku a rozvíjení tohoto vztahu a na formování jeho obsahu je tedy stejná. [12] Veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak vertikální. Jeden ze subjektů právního vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat povinnosti druhému účastníku právního