4 As 56/2006 — Nejvyšší správní soud

Komp 4/2017- 31 - text Komp 4/2017-31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Filipa Dienstbiera, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Ministerstvo vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: P. T., v řízení o kompetenční žalobě dle § 97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o stížnosti P. T. (osoby zúčastněné na řízení) ze dne 22. srpna 2017 proti postupu Jihočeského kraje při vyřizování jeho žádosti o informace ze dne 20. července 2017, t a k t o : I. K vydání rozhodnutí o stížnosti P. T. ze dne 22. srpna 2017 proti postupu Jihočeského kraje při vyřizování jeho žádosti o informace ze dne 20. července 2017 j e p ř í s l u š n é M i n i s t e r s t v o v n i t r a . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu [1] Dne 11. května 2017 se pan P. T. (osoba zúčastněná na řízení) obrátil na Městský úřad ve Strakonicích s žádostí o celou řadu informací z oblasti územního plánování, stavebního řádu a ochrany lesa v souvislosti s lokalitou Za Stínadly (většina těchto informací se týkala způsobu určení okraje lesa, resp. ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa, podle zákona o lesích a s tím souvisejícího omezení stavebního využití pozemků v blízkosti lesa). Proti vyřízení své (první) žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, podal pan T. dne 13. června 2017 stížnost, ve které především namítal, že jeho žádost nebyla vyřízena v zákonem stanovené lhůtě a že k vyřízení žádosti nebyl příslušný tajemník města, který mu informace poskytl, nýbrž tři různé věcně příslušné odbory městského úřadu. Vyřizování této žádosti bylo ukončeno rozhodnutím odboru legislativy a vnitřních věcí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále též „krajský úřad“) ze dne 29. června 2017, č. j. KUJCK 81432/2017, sp. zn. OLVV 76508/2017/frma, který postup městského úřadu potvrdil. [2] Pan T., zjevně nespokojen s výsledkem tohoto řízení, požádal následně krajský úřad podáním datovaným dnem 20. července 2017 (krajskému úřadu došlým dne 31. července 2017 pod č. j. KUJCK 93130/2017) o poskytnutí informace, jakými předpisy se měl legislativní orgán (míněn zřejmě odbor legislativy a vnitřních věcí krajského úřadu) řídit při vyřizování příslušného spisu týkajícího se jeho žádosti, přičemž kromě této žádosti je obsahem podání rozbor toho, v čem byl postup odboru legislativy a vnitřních věcí chybný. Na tuto (druhou) žádost o informace odpověděla kancelář hejtmanky Jihočeského kraje sdělením ze dne 3. srpna 2017 č. j. KUJCK 94540/2017, KHEJ 93130/2017/kakr/3, v tom smyslu, že krajský úřad se řídil zákonem o svobodném přístupu k informacím a správním řádem a že rozdělení agendy mezi příslušné odbory vychází z vnitřního organizačního členění úřadu, přičemž na Krajském úřadu Jihočeského kraje vyřizuje veškeré opravné prostředky z oblasti přístupu k informacím odbor legislativy a vnitřních věcí. [3] Pan T. podal proti postupu krajského úřadu stížnost (datovanou dnem 22. srpna 2017, došlou krajskému úřadu 23. srpna 2017 pod č. j. KUJCK 101586/2017 a posléze doplňovanou) podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž namítal, že povinným subjektem k vyřízení jeho druhé žádosti o informace měl být odbor legislativy a vnitřních věcí, nikoliv kancelář hejtmanky krajského úřadu. Krajský úřad předložil dopisem ze dne 30. srpna 2017, č. j. KUJCK 102695/2017, stížnost Ministerstvu vnitra (dále též „žalobce“), to ji však usnesením ze dne 6. září 2017, č. j. MV-105629-2/ODK-2017, postoupilo k vyřízení Ministerstvu pro místní rozvoj (dále též „žalovaný“). Žalovaný svou příslušnost k vyřízení stížnosti popřel a dopisem ze dne 20. září 2017, č. j. MMR-38776/2017-83/2825, ji předal k vyřízení zpět žalobci. Na svém postupu setrval i ve sdělení ze dne 16. října 2017, č. j. MMR-41937/2017-83/2017, jímž reagoval na nesouhlas žalobce ze dne 27. září 2017, č. j. MV-105629-5/ODK-2017. II. Žaloba a řízení o ní [4] Žalobce se obrátil na Nejvyšší správní soud s žalobou na určení příslušného správního orgánu podle § 97 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K jeho žalobě se vyjádřil jak žalovaný, tak i osoba zúčastněná na řízení, žalobce již na jejich vyjádření replikou nereagoval. [5] Žalobce zejména zdůrazňuje povahu informací, jež pan T. požadoval ve své původní (první) žádosti. Uznává, že tyto informace pocházely ze dvou různých oblastí státní správy (místní rozvoj a zemědělství), přičemž odborná literatura ani judikatura nenabízí odpověď na otázku, jak v takovém případě určit příslušný ústřední správní úřad. Možnost, že by bylo řešení stížnosti rozděleno mezi dva či více rezortů, není podle žalobce vhodná, proto přistoupil k výkladu, podle něhož je příslušný ten ústřední správní úřad, do jehož gesce spadá předmět původní žádosti převážně; v daném případě tedy Ministerstvo pro místní rozvoj, neboť převažovaly otázky stavební. Podstatné však je podle žalobce zejména to, že předmětem původní žádosti o informace byly bezesporu informace z oblastí spadajících do přenesené působnosti Městského úřadu ve Strakonicích. Druhá žádost o informace pak na onu první věcně navazovala. Také žádost o informace, jakými předpisy se měl odbor legislativy a vnitřních věcí krajského úřadu řídit při vyřizování příslušného spisu, je tedy nutno považovat za informace z oblasti přenesené působnosti, neboť se týkaly poskytování informací právě z oblasti přenesené působnosti. Nadřízený orgán k vyřízení stížnosti proti postupu krajského úřadu při poskytování informací je pak nutno určit buď podle § 178 odst. 1 věty druhé správního řádu (tj. správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor), nebo podle odstavce 2 věty druhé téhož ustanovení (v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústřední správní úřad, popřípadě ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci nejbližší). V obou variantách by měl být příslušným orgánem žalovaný. [6] Žalovaný naproti tomu poukazuje na obsah druhé žádosti pana T. o informace a také na obsah stížnosti proti ní. Vyřizování první žádosti o informace totiž podle něj definitivně skončilo rozhodnutím krajského úřadu o stížnosti žalobce ze dne 29. června 2017. Podání ze dne 20. července 2017 představuje zcela novou žádost o informace, která směřuje k tomu, jakými předpisy se musí krajský úřad řídit při vyřizování stížností na postup povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. jaké je rozdělení agendy mezi jednotlivé odbory dle organizačního členění povinného subjektu. Tyto otázky spadají do věcné působnosti žalobce. Stanovisko žalovaného podporuje též osoba zúčastněná na řízení, ovšem s odlišnou argumentací. Uvádí totiž, že odbor legislativy a vnitřních věcí byl pověřen výkonem jediné agendy spadající do přenesené působnosti, a to působnosti podle zákona o matrikách. V této oblasti (a také v oblasti působnosti samostatné) vůči němu plní roli nadřízeného orgánu žalobce, ten měl proto rozhodnout o stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti postupu tohoto odboru krajského úřadu při vyřizování žádosti o informace. [7] Vedle toho se mezi žalobcem a žalovaným rozhořel též spor o to, zda bylo povinností žalovaného rozhodnout o vrácení postoupené věci zpět žalobci usnesením a připojit k němu souhlas ministryně jako nadřízeného správního orgánu podle § 12 správního řádu, což žalovaný neučinil. Žalovaný tvrdí, že citované ustanovení správního řádu není v daném případě aplikovatelné, neboť správní řád se vztahuje pouze na ty otázky vyřizování stížnosti, u nichž to zákon o svobodném přístupu k informacím výslovně stanoví. III. Kompetenční spor [8] Soud se nejprve zabýval otázkou, zda se jedná o kompetenční spor ve smyslu § 97 a násl. s. ř. s. Pojem „ústřední správní úřady“ užitý v § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je nutno vykládat totožně s pojmem „ústřední orgány státní správy“ užívaným zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2004, č. j. Komp 1/2004  70, č. 339/2004 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Ve smyslu tohoto zákona jsou jak žalovaný, tak žalobce ústředními orgány státní správy, a tedy rovněž ústředními správními úřady. Oba popírají svoji příslušnost vydat rozhodnutí v dané věci (tzv. negativní kompetenční spor ve smyslu § 97 odst. 3 s. ř. s.,