2 As 225/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 225/2018- 17 - text 2 As 225/2018 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, adresa pro doručování: Sekce právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, se sídlem náměstí Svobody 471, Praha 6, proti žalované: Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha, se sídlem U Vojenské nemocnice 1200/1, Praha 6, proti rozhodnutí přezkumné komise u Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha ze dne 9. 11. 2017, číslo osvědčení o nemoci 322/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, č. j. 6 Ad 2/2018 – 20, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím přezkumné komise u Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha ze dne 9. 11. 2017, číslo osvědčení o nemoci 322/2017 (dále též „napadené rozhodnutí“), byla brig. gen. Ing. V. H. (dále též „voják“) stanovena zdravotní klasifikace jako neschopen „D“ a jeho zdravotní stav posouzen tak, že je neschopen k vojenské činné službě. [2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Uvedl, že voják byl ve služebním poměru na dobu určitou, který měl skončit ke dni 31. 12. 2017, od března 2017 pak byl dočasně zproštěn výkonu služby a následně určen do dispozice, neboť byl trestně stíhán; v případě skončení služebního poměru z důvodu podle § 18 písm. a) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v rozhodném znění (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), tj. uplynutím stanovené doby, by mu nenáležely žádné výsluhy. Napadeným rozhodnutím však zanikl vojákův služební poměr dle § 18 písm. h) téhož zákona, tj. ztrátou zdravotní způsobilosti na základě rozhodnutí přezkumné komise, před skončením služebního poměru na dobu určitou, pročež žalobci vznikla povinnost vyplácet mu příslušné výsluhové náležitosti bez ohledu na výsledek trestního řízení. Napadené rozhodnutí tak dle žalobce postavilo stát v důchodovém řízení do podřízené role plátce peněžitých dávek, když jej zavázalo k vyplácení výsluh, jejichž výše i doba vyplácení nejsou nevýznamné. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 2 As 36/2004 - 46, v němž bylo konstatováno, že stát je aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu za splnění podmínek stanovených v § 65 odst. 1 s. ř. s., pokud v posuzovaném veřejnoprávním vztahu nevystupoval ve vrchnostenském postavení. Rozhodující je tedy skutečnost, že stát, za který jednala příslušná organizační složka, se nacházel v rámci veřejnoprávního vztahu v podřízeném postavení k jinému státnímu orgánu, který vrchnostensky rozhodoval. Dále namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; taktéž že podle § 4 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 357/2016 Sb., o zdravotní způsobilosti k výkonu vojenské činné služby, má být zdravotní způsobilost v posudkovém závěru vyjádřena slovy „zdravotně nezpůsobilý k výkonu předpokládaného služebního zařazení“, nikoliv k vojenské činné službě, jak zní výrok napadené rozhodnutí; není ani zřejmé, na základě čeho bylo přezkumné řízení zahájeno, když podle § 29 odst. 3 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování, v rozhodném znění (dále jen „branný zákon“), vojáka v činné službě povolává k přezkumnému řízení o posouzení zdravotní způsobilosti jeho služební orgán. [3] Městský soud usnesením ze dne 16. 5. 2018, č. j. 11 Ad 5/2018 - 26 (dále jen „napadené usnesení“) podanou žalobu odmítl. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2009, č. j. 3 Ads 81/2009 - 75, dle nějž rozhodnutí vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany, jímž byl voják shledán neschopen k vojenské činné službě, podléhá přezkumu ve správním soudnictví, neboť zasahuje bezprostředně do práv a povinností vojáka, pročež lze takové rozhodnutí podřadit pod § 65 odst. 1 s. ř. s. a nedopadá na něj kompetenční výluka podle § 70 písm. d) s. ř. s. Poukázal ovšem na to, že jediným účastníkem takového přezkumného řízení je voják, jehož zdravotní stav je posuzován, neboť jen jemu toto rozhodnutí zasahuje do právní sféry. Žalobci sice jakožto organizační složce státu vznikají v důsledku napadeného rozhodnutí určité povinnosti (tj. vyplácet vojákovi výsluhové náležitosti), ovšem tuto skutečnost nelze ztotožnit s tím, že by v projednávaném případě žalobce vystupoval v podřízeném postavení vůči jinému správnímu orgánu, který jednal ve vrchnostenském postavení v rámci veřejnoprávního vztahu. Nepochybně se totiž sice jedná o veřejnoprávní vztah, ovšem na jedné jeho straně je správní orgán (přezkumná komise) jednající vrchnostensky vůči druhé straně, kterou je ovšem voják, jehož zdravotní stav je posuzován. V podřízeném postavení tak vůči žalované jako správnímu orgánu vystupuje voják, který má také zákonem danou možnost podat proti takovému rozhodnutí odvolání. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 2 As 36/2004 - 46, není v dané věci případný, neboť v tehdy posuzované věci se jednalo o zcela jinou situaci. Městský soud dále uvedl, že proti rozhodnutí přezkumné komise (1. stupeň) má účastník řízení, kterým je pouze posuzovaný voják, možnost podat odvolání k vyšší přezkumné komisi (2. stupeň), která je zřízena u Ministerstva obrany, jež je pak v takovýchto sporech případně žalovanou stranou. Stěžovatel, resp. u něj zřízená vyšší přezkumná komise, tak má možnost rozhodnutí o zdravotní neschopnosti vojáka zrušit, a to uvnitř veřejné správy, ovšem jen za situace, kdy voják jakožto jediný účastník řízení odvoláním napadne rozhodnutí přezkumné komise. Taková situace ovšem v projednávaném případě nenastala; žalobce napadl správní žalobou prvostupňové správní rozhodnutí, což je mimo jiné samostatný důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. Je ovšem logické, že žalobce ani řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem vyčerpat nemohl, jelikož vůbec nebyl účastníkem řízení, navíc v něm mohl sám vystupovat jako nadřízený orgán rozhodující o odvolání. Městský soud tedy uzavřel, že „spor“ mezi správním orgánem I. a II. stupně nelze řešit podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s., neboť taková žaloba ani nespadá pod zákonné vymezení správního soudnictví. II. Kasační stížnost žalobce [4] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že ten pochybil v otázce jeho aktivní legitimace, neboť na straně stěžovatele vystupuje Česká republika - Ministerstvo obrany jakožto stát, nikoliv Ministerstvo obrany v pozici správního úřadu. Aktivní procesní legitimace může být založena tvrzením navrhovatele (§ 65 s. ř. s.), přičemž v souvislosti s neoprávněností žaloby je kladen důraz na zjevnost, tedy zcela zřetelný a snadno bez pochybností zjistitelný nedostatek oprávnění k podání takového návrhu. Jeho odmítnutí je vyhrazeno pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného; nelze jej však vztáhnout na situace, kdy by neoprávněnost osoby k podání návrhu musela být složitě zjišťována a zdůvodňována, případně dokazována. Stěžovatel se domnívá, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 2 As 36/2004 - 49, jsou aplikovatelné i na projednávané správní řízení, když ten výslovně uvedl, že nositelem práv není stát pouze v soukromoprávním vztahu. Dělícím kritériem je totiž postavení státu v konkrétním vztahu, tedy jeho postavení buď vrchnostenské, nebo naopak podřízené, resp. rovné s ostatními subjekty. Stěžovatel proto má za to, že je na základě § 65 odst. 1 s. ř. s. aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, neboť žalobcem může být i stát, pokud se jej rozhodnutí týká jako právnické osoby a nikoliv jako subjektu veřejné správy. V případech, kdy se stát nenachází ve vrchnostenském postavení, byť se jedná o vztah veřejnoprávní, jej totiž není možno zbavit soudní ochrany. Stát Česká republika - Ministerstvo obrany v předmětném správním řízení nevystupoval ve vrchnostenském postavení, neboť správními orgány rozhodujícími ve věcech přezkumného řízení jsou podle § 29a až 30a branného zákona v následující vzestupné hierarchii: 1) přezkumné komise u krajských vojenských velitelství (nikoliv krajské vojenské velitelství jako správní úř