3 Ads 328/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 328/2017- 54 - text 3 Ads 328/2017 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce R. Š., zastoupeného Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem Litvínov, Masarykovo náměstí 292, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 15 A 127/2013 – 50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce (dále jen „žalovaný“) ze dne 2. 9. 2013, č. j. 2672/1.30/13/14.3, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále též jen „inspektorát práce“) ze dne 17. 5. 2013, č. j. 7733/7.30/13/14.3-4, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím inspektorátu práce byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku náhrad podle § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), v příčinné souvislosti s porušením § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 40.000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení. Uvedeného správního deliktu se měl žalobce, jakožto podnikající fyzická osoba, dopustit tím, že šesti zaměstnankyním, jichž se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů od zaměstnavatele EUREST spol. s. r. o. (dále jen „EUREST“), neposkytl za kalendářní měsíc říjen 2012 náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207 zákoníku práce. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 15 A 127/2013 – 50, byla žaloba zamítnuta. [2] V odůvodnění tohoto rozsudku se krajský soud nejdříve zabýval stěžejní žalobní námitkou nemožnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti EUREST na žalobce ve smyslu § 338 odst. 2 zákoníku práce pro nesplnění zákonných podmínek. Krajský soud zdůraznil, že právní skutečností, z níž žalovaný dovodil přechod práv a povinností k zaměstnancům společnosti EUREST na žalobce, je smlouva o poskytování stravovacích služeb, uzavřená mezi žalobcem (jakožto novým poskytovatelem služeb) a společností Parker Hannifin Industrial, s. r. o. (dále jen „Parker Hannifin Industrial“). Právě tím, že žalobce po původním poskytovateli služeb EUREST převzal tutéž činnost spočívající v zajištění stravovacích služeb v sídle Parker Hannifin Industrial, v níž pokračoval bezprostředně po ukončení činnosti původního poskytovatele služeb a převzal i jeho zákazníky, na něj přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů společnosti EUREST. Krajský soud zároveň podotkl, že přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nelze spojovat pouze s přechodem vlastnických práv; i v případě, že se vlastnická práva z původního na nového zaměstnavatele nepřevádí, může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Dle krajského soudu pro vznik odpovědnosti za přestupek, respektive správní delikt, na úseku zaměstnanosti v důsledku nerespektování přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z původního zaměstnavatele na přejímajícího ve smyslu § 338 odst. 2 zákoníku práce není nutná existence jakékoliv smluvní vazby mezi těmito zaměstnavateli (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009, a ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 753/2013, a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 20. 11. 2003 ve věci Abler C-340/01). Krajský soud v této souvislosti odmítl rovněž názor žalobce, že podmínkou přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je ztráta schopnosti původního zaměstnavatele zaměstnance dále zaměstnávat, neboť takový závěr nelze z platné právní úpravy dovodit (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 753/2013). Zdůraznil přitom cíl předmětné úpravy, jímž je ochrana zaměstnanců, jakožto slabší strany, v důsledku čehož je nutno § 338 odst. 2 zákoníku práce vykládat extenzivně. [3] Krajský soud dále odmítl argumentaci žalobce namítající nepoužitelnost ustanovení § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce, vztahujícího se primárně na správní delikty právnických osob, i jeho tvrzení o existenci důvodů, pro které měly správní orgány upustit od uložení pokuty. [4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující na důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [5] V kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem správní orgány a následně i krajský soud vyložily ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce a nadále setrvává na svém přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro to, aby na něj přešel pracovní poměr zaměstnanců společnosti EUREST. Stěžovatel vyjádřil své pochopení ke zvýšené míře ochrany zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, nicméně taková ochrana musí mít své meze. V této souvislosti odkázal na disentní stanovisko soudců Ústavního soudu v nálezu týkajícím se návrhu na zrušení zákona o elektronické evidenci tržeb (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/14), jež lze dle jeho názoru v obecné rovině vztáhnout i na danou problematiku. Výklad § 338 odst. 2 zákoníku práce ze strany žalovaného i krajského soudu považuje stěžovatel za výrazně extenzivní, neboť jej omezuje v ústavně zaručené svobodě podnikání a s tím spojeném právu svobodně si vybrat, s kým bude toto své základní právo realizovat. Zároveň předmětný výklad vede k absurdnímu závěru o možnosti vytvářet skupiny zaměstnanců privilegovaných oproti jiným tím, že by tito zaměstnanci měli vždy při změně zaměstnavatele zajištěno trvání svých pracovněprávních poměrů v podstatě „na věčné časy“. Krajský soud opřel svůj právní názor o dosavadní judikaturu a ochranu zaměstnanců, jakožto slabší strany v pracovněprávních vztazích, nicméně dle stěžovatele zcela opomněl nerovné postavení mezi poskytovateli předmětné služby, i rozdíl v rozsahu jimi poskytovaných služeb. Původní poskytovatel předmětných stravovacích služeb - společnost EUREST je i nadále jedním z největších (ne-li vůbec největším) provozovatelů závodního stravování nejen na Chomutovsku, ale i v celém Ústeckém kraji, potažmo v celé České republice. Dle stěžovatele nemohlo dojít k přechodu pracovněprávních vztahů zaměstnankyň společnosti EUREST, neboť společnost EUREST si po ukončení poskytování služeb v prostorách společnosti Parker Hannifin Industrial odvezla z této provozovny celé vybavení kuchyně a veškerý svůj inventář, přičemž si ponechala i několik zaměstnanců (kuchaře, účetní a část dalších z této provozovny); stěžovatel po ní nepřevzal žádné hmotné vybavení. Stěžovatel taktéž uvedl, že (na rozdíl od něj) z této provozovny společnost EUREST nezajišťovala závodní stravování pouze pro Parker Hannifin Industrial, ale i pro další subjekty; rozsah i náplň činností stěžovatele prováděných v prostorách dříve využívaných společností EUREST jsou tedy nesrovnatelné. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že společnost EUREST zůstala poskytovatelem závodního stravování pro ostatní subjekty. Je tedy přesvědčen, že úkoly společnosti EUREST nepřevzal. [6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě, napadená rozhodnutí a spisový materiál. Nad tento rámec vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele o nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, respektive o přespříliš extenzivním výkladu § 338 zákoníku práce. [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Jádrem kasační stížnosti je výklad ustanovení § 338 (především odst. 2) zákoníku práce týkajícího se přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. [10] V projednávané věci je nesporné, že společnost Parker Hannifin Industrial uzavřela se společností Dora Gastro, a.s., smlouvu o zajišťování v oblasti závodního stravování; jemnovaná společnost následně zanikla sloučením se společností EUREST. Posléze společnost Parker Hannifin Industrial předmětnou smlouvu vypověděla a uzavřela novou smlouvu o poskytování (stejných) stravovacích služeb se stěžovatelem, a to za prakticky shodných podmínek jako tomu bylo u společnosti EUREST (bezplatné využívání prostor provozovny, bezplatné využívání velkého i drobného invent