4 Afs 266/2017 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 266/2017- 41 - text 4 Afs 266/2017 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. N., zast. Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 12. 2015, č. j. 42494/15/5200-10423-709175, č. j. 42496/15/5200-10423-709175, a č. j. 42499/15/5200-10423-709175, a ze dne 24. 8. 2017, č. j. 36791/17/5200-10423-705778, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, č. j. 45 Af 4/2016 - 62, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Příbrami (dále jen „správce daně“) vyměřil třemi platebními výměry ze dne 11. 4. 2014 žalobci podle pomůcek silniční daň za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012 vždy ve výši 36.375 Kč. Následně Finanční úřad pro Středočeský kraj rozhodnutími ze dne 25. 6. 2014 postupem podle § 113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) částečně vyhověl odvoláním žalobce a platební výměry změnil tak, že vyměřenou silniční daň ve všech třech případech snížil na částky 15.132 Kč. Žalovaný však k odvolání žalobce v záhlaví uvedenými rozhodnutími ze dne 8. 12. 2015 všechna tři autoremedurní rozhodnutí změnil, silniční daně zvýšil zpět na částky vyměřené původními platebními výměry a vypustil odkaz na § 98 daňového řádu, upravující stanovení daně podle pomůcek. [2] Dále správce daně platebním výměrem ze dne 2. 9. 2016 vyměřil žalobci silniční daň za zdaňovací období roku 2013 ve výši 30.313 Kč. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 24. 8. 2017 změnil odvoláním napadený platební výměr tak, že z jeho výroku vypustil odkaz na stanovení daně podle pomůcek. [3] Žalobce byl dle zjištění správce daně ve zdaňovacích obdobích 2010 až 2013 vlastníkem a v registru silničních vozidel registrovaným provozovatelem přípojného vozidla reg. zn. X (návěs nákladní valníkový), které bylo předmětem silniční daně, avšak žalobce nesplnil povinnost přiznat a zaplatit silniční daň. Žalobce tvrdil, že vozidlo již v letech 1999 až 2000 fyzicky zlikvidoval (rozřezal, rozebral a rozprodal na náhradní díly a do šrotu), opomněl jej však odhlásit z registru vozidel. V důsledku zániku vozidla dle názoru žalobce zanikla i jeho daňová povinnost. [4] Žalovaný v žalobou napadených rozhodnutích ze dne 8. 12. 2015 uvedl, že předmětné vozidlo splnilo všechny podmínky poslední věty § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani silniční“), aby jej bylo možné považovat za předmět silniční daně bez ohledu na to, zda bylo užíváno k podnikání, resp. zda bylo na území ČR vůbec provozováno, neboť bylo postaveno najisto, že se jedná o vozidlo s nejvyšší povolenou hmotností nad 3,5 tuny, určené výlučně k přepravě nákladů a registrované v České republice. Žalobce byl poplatníkem daně podle § 4 odst. 1 zákona o dani silniční, neboť byl jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu. Žalovaný konstatoval, že silniční daň je přímou majetkovou daní založenou na formálním stavu zápisu v registru silničních vozidel, což vyplývá ze zákona o dani silniční i z ustálené judikatury. Z podkladů přitom vyplynulo, že předmětné vozidlo nebylo v posuzovaných zdaňovacích obdobích vyřazeno z registru vozidel, a to ani dočasně, trvale vyřazeno bylo na žádost žalobce teprve dne 7. 10. 2013. [5] Zánik předmětu daně nejpozději v roce 2000 žalobce dle názoru žalovaného neprokázal, neboť některé z provedených důkazů vyhodnotil žalovaný jako nevěrohodné, jiné jako neprokazující fyzický zánik celého vozidla, popř. nerozhodné z hlediska posouzené vozidla jako předmětu daně. Závěr o nevěrohodnosti smluv i výpovědí svědků učinil žalovaný na základě jím podrobně identifikovaných rozporů ve svědeckých výpovědích, které vyplynuly z jejich konfrontace s kupními smlouvami a tvrzeními žalobce, jakož i dalších nesrovnalostí v kupních smlouvách. Dle závěru žalovaného však nebylo namístě stanovení daně podle pomůcek, neboť i přes absenci daňového přiznání bylo možné stanovit daň dokazováním, což také sám učinil. Způsob stanovení daně změnil žalovaný také v případě rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2017 (zdaňovací období roku 2013). [6] Krajský soud postupně spojil všechny 4 žalobcem samostatně podané žaloby proti jednotlivým rozhodnutím žalovaného ke společnému projednání, neboť se jedná o věci se stejným skutkovým základem, lišící se pouze zdaňovacím obdobím. Rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 45 Af 4/2016 - 62, krajský soud všechny žaloby zamítl. Žalovaný dle krajského soudu náležitě odůvodnil závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem stran zániku vozidla, jelikož logicky a přesvědčivě hodnotil všechny důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. [7] Krajský soud přisvědčil žalobci, že v důsledku faktického zániku předmětu daně by zanikla i daňová povinnost. Ztotožnil se však s žalovaným, že tvrzení o zániku předmětu daně učinil žalobce, a proto jej v tomto směru tížilo dle § 92 odst. 3 daňového řádu důkazní břemeno. Žalobce sice na podporu svého tvrzení předložil tři kupní smlouvy a navrhl výslech svědků, avšak žalovaný po jejich provedení vyhodnotil tyto důkazní prostředky poukazem na nesrovnalosti a nelogičnosti v nich obsažené jako nevěrohodné, čímž unesl vlastní důkazní břemeno stran důvodných pochybností ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Žalobce poté již na něj zpětně přenesené důkazní břemeno neunesl, neboť nové důkazy neoznačil. [8] S hodnocením důkazů žalovaným se krajský soud v převážné míře ztotožnil. Odlišně hodnotil jen výpověď svědka P. A., kterou žalovaný označil za nevěrohodnou pro její nevyváženost, neboť na krajský soud tato výpověď působila ve všech bodech uceleně a relativně logicky. Přesto tato výpověď nemůže být dle závěru krajského soudu žalobci ku prospěchu, neboť svědek i přes upozornění na zjevné chyby v kupní smlouvě ze dne 8. 1. 2000 potvrdil její autenticitu, což naznačuje jeho ochotu vypomoci žalobci, popřípadě uhájit vlastní podpis na patrně dodatečně zpracované smlouvě, a vyvolává tak pochybnosti o pravdivosti i ostatních jím uváděných skutečností. Dále krajský soud upozornil na značný rozpor v tvrzeních svědka a samotného žalobce a uzavřel, že přetrvává značná pochybnost, zda svědkem likvidovaný návěs byl právě návěsem reg. zn. X, neboť výpovědi obou svědků se natolik rozcházejí, že je otázkou, o jakých návěsech vůbec hovoří, registrační značku si nikdo nepamatuje a liší se popis bočnic návěsu i výpovědi o prodeji disků bez pneumatik oproti prodeji celých náprav. [9] Nad rámec úvah žalovaného krajský soud dodal, že pochybnost o věrohodnosti kupních smluv vzbuzuje i sepsání smluv týmž prodávajícím v téže době jiným typem písma a v jiné stylistické úpravě, což může vyvolávat dojem snahy zastřít jejich dodatečné vytvoření v jeden den, a dále nelogický omyl žalobce, který při dataci smlouvy ze dne 16. 12. 1999 začal psát u roku číslici 20, a poté ji opravil na 19. Tyto nesrovnalosti tvoří dle krajského soudu ve vzájemné souvislosti přesvědčivý podklad pro závěr o účelovém vytvoření těchto smluv. Popsaný stav nelze dle krajského soudu hodnotit jinak, než jako stav neunesení důkazního břemene, tj. nejistoty o skutečném stavu, jenž musí jít k tíži žalobce, který ani v reakci na výzvu k vyjádření se ke zjištěným skutečnostem v odvolacím řízení žádné nové důkazní prostředky nenavrhl. [10] Obtíže s unesením důkazního břemene v důsledku uplynutí již 14 let od údajné likvidace vozidla si dle názoru krajského soudu způsobil sám žalobce, který (došlo-li tehdy vskutku k rozebrání vozidla) nesplnil svou povinnost oznámit dopravnímu inspektorátu zničení vozidla ve lhůtě 5 dnů dle § 87 vyhlášky č. 145/1956 Ú. l., ve znění účinném do 16. 7. 2001, ani později. Je totiž na poplatníku daně, aby střežil svá práva a při změně okolností docílil provedení zápisu změny v registru vozidel, a tím dosáhl i zániku svých daňových povinností. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [11] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V ní namítl, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, neboť stěžovatel prokázal, že předmětné vozidlo nejpozději v roce 2000 zaniklo, a to svědeckými výpověďmi osob, které potvrdily, že v roce 1999 a 2000 koupily části předmětného návěsu a potvrdily také jeho faktický zánik. Zánik vozidla prokázal stěžovatel i kartou vozidla reg. zn. X, z níž je patrné, že vozidlo nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích, neboť na něm nebyly od roku 1998 prováděny technické kontroly.