4 As 80/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 80/2019- 39 - text 4 As 80/2019 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ekoservis Ralsko s.r.o., IČ: 27327451, se sídlem V Lukách 95, Mimoň, zast. JUDr. Petrem Doušou, advokátem, se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2015, č. j. 64489/ENV/15 979/540/15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 10 A 195/2015 - 35, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále též „inspekce“) ze dne 30. 6. 2015, č. j. ČIŽP/51/OOH/SR01/1307194.023/15/LDH, kterým byla žalobci podle § 16 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, uložena pokuta ve výši 350 000 Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. a) téhož zákona, kterého se žalobce dopustil porušením povinnosti stanovené v § 10 odst. 2 kontrolního řádu tím, že nevytvořil podmínky pro výkon kontroly, neumožnil kontrolujícím výkon jejich oprávnění a neposkytl potřebnou součinnost, když přes opakované výzvy nepředložil v termínu do 5. 3. 2013 ke kontrole prováděné Krajským úřadem Libereckého kraje všechny požadované doklady a informace související s nakládáním s odpady, např. přehled dodavatelů, kteří neuhradili poplatky za ukládání odpadů na žalobcem provozovanou skládku odpadů S-OO3 Svébořice (dále jen „skládka“) za období od 1. 12. 2008 do 30. 11. 2012, informaci o množství odpadů uložených na skládku městem Ralsko a datum odeslání těchto poplatků. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč. [2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce. Konstatoval, že žalobce krajskému úřadu všechny požadované doklady ve stanovené lhůtě (do 5. 3. 2013) nepředložil. Žalovaný předeslal, že nesplněním této povinnosti žalobce porušil § 20 písm. g) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, a dopustil se tak správního deliktu podle § 66 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Ustanovení § 20 písm. g) zákona o odpadech bylo zákonem č. 64/2014 Sb., zrušeno, povinnost stanovená tímto ustanovením byla převedena do kontrolního řádu, a jednání žalobce proto i nadále zůstává protiprávní. Přípis krajského úřadu ze dne 26. 2. 2014 o stanovení nové lhůty k předložení podkladů do 15. 3. 2014 a předložení podkladů žalobcem dne 17. 3. 2014 jej nezbavilo odpovědnosti za to, že nepředložil krajskému úřadu podklady ve lhůtě do 5. 3. 2013. Krajský úřad tuto lhůtu jasně stanovil přípisem ze dne 18. 2. 2013 a jakékoliv prodlužování lhůty po uplynutí termínu již nebylo možné. K poukazu žalobce na skutečnost, že nebylo prokázáno jeho zaviněné jednání, žalovaný uvedl, že právní konstrukce odpovědnosti žalobce je objektivní. Po vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností se žalovaný ztotožnil se závěry inspekce ohledně výše uložené pokuty. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž v prvé řadě upozornil na skutečnost, že inspekce rozhodla v této věci již počtvrté, což podle žalobce odporuje zásadě procesní ekonomie a představuje pro žalobce nadměrnou byrokratickou zátěž. Žalobce namítl, že svou povinnost vyplývající z § 10 odst. 2 kontrolního řádu splnil, když na vyžádání krajského úřadu předložil rozhodnou dokumentaci pro provedení kontroly, a to ke dni 17. 3. 2014, tj. ve lhůtě stanovené mu krajským úřadem. Tím podle žalobce odpadl důvod řízení, které proti němu bylo vedeno. Zákon nehovoří o možnosti ukládat sankce za „pozdní“ dodání požadovaných dokumentů, a žalobci proto nemohla být uložena pokuta způsobem uvedených ve výroku rozhodnutí. Další důvod, pro který se řízení stalo bezdůvodným a bezpředmětným, představuje podle žalobce skutečnost, že město Ralsko vzalo zpět svůj návrh na zahájení správního řízení se žalobcem ze dne 15. 12. 2008. Podle žalobce tak nemohlo dojít k právnímu jednání, které je mu vytýkáno. [4] Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s výší uložené pokuty, neboť ji nepovažuje za proporcionální ke spáchanému skutku a při jejím stanovení nebylo zohledněno, že žalobce poskytováním služeb v oblasti odpadového hospodářství přispívá k uspokojování veřejného zájmu. Za další nezákonnost žalobce označil nejasné vymezení skutku a správního deliktu. [5] Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že dosavadní délka řízení a počet doposud vydaných rozhodnutí podle městského soudu nepředstavuje porušení žalobcem uvedených zásad či účelový postup správních orgánů a nevylučuje závěr o vině žalobce. Opakované zrušení rozhodnutí inspekce svědčí spíše o tom, že procesní práva žalobce byla v řízení šetřena. [6] Městský soud dále zmínil, že žalobce ke dni 5. 3. 2013, tedy ve lhůtě stanovené mu výzvami krajského úřadu, nepředložil všechny podklady, k jejichž doložení byl v rámci kontroly vyzván. Námitce stěžovatele, že se správního deliktu spočívajícího v porušení § 10 odst. 2 kontrolního řádu nedopustil, jelikož požadované informace krajskému úřadu poskytl dne 17. 3. 2014 v reakci na jeho další výzvu ze dne 26. 2. 2014, č. j. KULK 12569/2014, městský soud nepřisvědčil, neboť v případě správního deliktu spočívajícího v porušení § 10 odst. 2 kontrolního řádu odpovědnost za takový správní delikt nezanikne, splní-li kontrolovaná osoba takovou povinnost dodatečně. Neposkytnutí podkladů žalobcem je totiž svou povahou trvající delikt. Dodatečné splnění povinnosti žalobcem tudíž nijak nevylučuje odpovědnost žalobce za skutek spočívající v nesplnění povinnosti od 6. 3. 2013 do zahájení řízení a může být zohledněno toliko v rámci úvah o výši pokuty jako polehčující okolnost, k čemuž ostatně také došlo. Postih žalobce podle městského soudu není v rozporu se smyslem, účelem a záměrem kontrolního řádu. [7] Skutečnost, že město Ralsko vzalo zpět svůj návrh ze dne 15. 12. 2008 na zahájení správního řízení se žalobcem, neznamená, že odpadl důvod pro vedení řízení o pokutě za správní delikt spáchaný žalobcem, a nemění nic na odpovědnosti žalobce za správní delikt. [8] Městský soud nezjistil žádné okolnosti zakládající nepřiměřenost uložené pokuty. Poukázal v této souvislosti na skutečnost, že nyní uložená pokuta představuje 70 % horní hranice sazby vyplývající z kontrolního řádu na rozdíl od předchozích rozhodnutí, jimiž žalobci byla uložena v maximální výši. Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení ze strany města Ralsko a splnění předmětné povinnosti žalobcem ke dni 17. 3. 2014 správní orgány posoudily jako polehčující okolnost. Za okolnosti vedoucí k uložení nižší pokuty nelze považovat ani předmět podnikání žalobce (provozování skládky). K žalobcem předložené účetní závěrce městský soud uvedl, že vykázání účetní ztráty samo o sobě nemůže založit nepřiměřenost výše uložené pokuty. Městský soud proto neshledal uloženou výši pokuty nepřiměřenou a nevyhověl proto návrhu žalobce na moderaci výše pokuty. [9] Vymezení skutku ve výroku rozhodnutí inspekce shledal městský soud dostatečným, neboť poskytuje natolik určitý popis protiprávního jednání žalobce, že nemůže být zaměněno s jiným skutkem. S ohledem na povahu skutku na tomto závěru nic nemění ani absence uvedení místa spáchání skutku a absence identifikace řízení, v němž byla žalobci povinnost uložena. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [10] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost. Městskému vytknul, že se dostatečně nezabýval otázkou, zda lhůta stanovená stěžovateli pro splnění jeho povinností dle § 20 písm. g) zákona o odpadech, resp. § 10 odst. 2 kontrolního řádu byla přiměřená a zda pořádková lhůta byla stanovena správním orgánem v souladu s § 39 správního řádu v zákonné formě, tedy usnesením. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že všechna rozhodnutí krajského úřadu, kterými mu byla stanovena lhůta ke splnění povinnosti, trpí procesními a formálními vadami, což městský soud zcela přehlédl. [11] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že krajskému úřadu vytvořil dostatečné podmínky pro jeho kontrolu, umožnil mu výkon jeho oprávnění a poskytoval mu potřebou součinnost. Stěžovatel poukázal na průběh správního řízení a zmínil úkony správního orgánu, kterými byl vyzván k předložení dokladů. Poukázal na skutečnost, že tři rozhodnutí inspekce byla zrušena žalovaným a stěžovatel podal krajskému úřadu další žádost o prodloužení lhůty, které vyhověl a přípisem ze dne 26. 2. 2014 prodloužil lhůtu pro doložení listin do 15. 3. 2014. Tento den připadl na sobotu, a stěžovatel proto doložil všechny listiny krajskému úřadu dne 17. 3. 2