5 Ads 203/2018 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 203/2018- 22 - text 5 Ads 203/2018 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: K. Č., zastoupený JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2017, čj. MPSV-2017/66337-923, ze dne 23. 3. 2017, čj. MPSV-2017/66250-923, ze dne 23. 3. 2017, čj. MPSV-2017/64569-923, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2018, čj. 20 Ad 20/2017-119, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Aleši Vídenskému, advokátu, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 3. 2017, čj. MPSV-2017/66337-923, bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ostravě (dále jen „úřad práce“) ze dne 20. 2. 2017, čj. 189649/17/OT, kterým nebyla žalobci přiznána dávka státní sociální podpory - příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2016. Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 3. 2017, čj. MPSV-2017/66250-923, bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí úřadu práce ze dne 22. 2. 2017, čj. 189718/17/OT, kterým byla žalobci uložena povinnost vrátit přeplatek na dávce státní sociální podpory - příspěvek na bydlení ve výši 17 373 Kč za období leden 2015 až červen 2015. Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 3. 2017, čj. MPSV-2017/64569-923, bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí úřadu práce ze dne 20. 2. 2017, čj. 189703/17/OT, kterým byla žalobci uložena povinnost vrátit přeplatek na dávce státní sociální podpory - příspěvek na bydlení ve výši 41 823 Kč za období červenec 2015 až červen 2016. [2] Proti rozhodnutím žalovaného žalobce brojil žalobou u krajského soudu, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [3] Podle krajského soudu bylo prokázáno, že žalobci byla doručena výpověď z nájmu bytu dne 3. 11. 2014. Přezkoumání oprávněnosti výpovědi se žalobce nedomáhal a lhůta k odevzdání bytu dle § 2291 odst. 1, 2 občanského zákoníku činila jeden měsíc od skončení nájmu, tj. do 3. 12. 2014. Žalobce v této lhůtě byt neodevzdal a dne 10. 12. 2014 mu byla doručena výzva k vrácení bytu nejpozději do 31. 12. 2014. Žalobce nerespektoval ani tuto výzvu, proto byla v lednu 2015 podána žaloba o vyklizení bytu. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2017, čj. 61 C 25/2015-259, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2018, čj. 11 Co 10/2018-318, byla žalobci uložena povinnost byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku. [4] Krajský soud uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť žalobci, který po skončení nájmu byt do 3. 12. 2014 neodevzdal, byla uložena povinnost vrátit příspěvek na bydlení až od ledna 2015. Podle názoru krajského soudu nelze § 24 odst. 2 větu třetí zákona o státní sociální podpoře analogicky vztáhnout také na případ žalobce, který nebyl členem bytového družstva ani nájemcem služebního bytu či bytu zvláštního určení. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu v obecné rovině zakotvit nárok na příspěvek na bydlení do uplynutí lhůty k vyklizení bytu, pak by v citovaném ustanovení nevyjmenovával zvláštní nájemní vztahy. II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [6] Stěžovatel uvedl, že spornou otázkou je výklad § 24 odst. 1, 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. [7] Stěžovatel si je vědom zdůvodnění rozsudku krajského soudu, který vycházel z rozsudku NSS ze dne 27. 8. 2015, čj. 2 Ads 168/2015-32, ale má za to, že zákonem o státní sociální podpoře nejsou zrovnoprávněny dvě formy nájemního bydlení, a to tzv. nájemního bydlení „prostého“ a nájemního bydlení spojeného s členstvím v bytovém družstvu. Zánik členství v bytovém družstvu se může podle stěžovatele analogicky srovnávat s podáním výpovědi z nájmu bytu, resp. marným uplynutím lhůty k podání žaloby o neplatnost výpovědi. Do doby, než uplyne lhůta k vyklizení bytu, se má přitom za to, že nájemní poměr trvá. V případě stěžovatele byla dána výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájmu, což může nastat i u bytu, který má člen družstva v nájmu a neplatí nájem. To v případě družstevního bytu může vést k zániku členství v bytovém družstvu, ale dokud neuplyne lhůta k vyklizení bytu, má tato osoba podle § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře nárok na příspěvek na bydlení (za splnění dalších zákonných předpokladů). Oproti tomu při použití striktního výkladu by v případě stěžovatele nevznikl nárok na příspěvek na bydlení, neboť se nejedná o družstevní byt. Fakticky se však podle názoru stěžovatele jedná o totožnou situaci. Touto úpravou je družstevní bydlení zvýhodněno oproti bydlení nájemnímu, neboť u vlastníka domu s družstevními byty je vyšší pravděpodobnost, že i z příspěvku na bydlení svou pohledávku získá. Podle názoru stěžovatele je přípustný i takový výklad, že dokud neuplynula lhůta k vyklizení bytu, je postaveno najisto, že žadatel o dávku - příspěvek na bydlení byt obýval a měl v něm trvalé bydliště, vzniká mu nárok na příspěvek na bydlení. Zákonodárce nemůže pro typově stejné situace stanovit odlišné podmínky. [8] V této souvislosti stěžovatel poukázal na dokazování před krajským soudem, z něhož vyplynulo, že lhůta k vyklizení bytu, které bylo stěžovateli pravomocně uloženo v občanskoprávním řízení, skončila dne 19. 7. 2018. Stěžovatel dále na dokreslení celé situace zdůraznil, že žádá, aby byla vzata v úvahu rovněž „písemná svědecká výpověď“ N. K., z níž vyplývá nespravedlnost, které se na stěžovateli dopustili pracovníci „městského obvodu statutárního města Ostravy“, kteří jej ubezpečovali, aby nepodával žalobu proti výpovědi z nájmu bytu. [9] Stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu a případně rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Úvodem je vhodné k otázce výkladu předpisů sociálního zabezpečení v obecné rovině předestřít, že Ústavní soud již v nálezu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000, dovodil, že v případě předpisů sociálního zabezpečení nelze použít rozšiřující výklad právních předpisů. [13] NSS dále konstatuje, že smyslem tzv. fikce trvání nájmu ve znění § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře je poskytnutí příspěvku na bydlení i těm osobám, jež už sice nejsou nájemníky bytu, ale mají zachováno od nájemního práva odvozené právo v bytu nadále bydlet. Fikce trvání nájmu je totiž vázána na práva a povinnosti odvozené od předchozího nájemního vztahu, a pokud tato práva žadateli o příspěvek na bydlení přestanou svědčit, není možné, aby mu byl příspěvek poskytnut. Osobě užívající byt i po zániku práva na bydlení sice stále vznikají náklady ve formě bezdůvodného obohacení, nejedná se však o náklady spojené s trvajícím či odvozeným nájemním vztahem, a proto nemohou být pokryty příspěvkem na bydlení (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2017, čj. 7 Ads 252/2016-80). Na základě práva na bydlení vzniká žadateli rovněž nárok na příspěvek na bydlení, což NSS dovodil ještě předtím, než byla fikce trvání nájmu do § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře vůbec zakotvena novelou provedenou zákonem č. 113/2006 Sb. (viz rozsudek NSS ze dne 11. 10. 2006, čj. 4 Ads 9/2006-72). [14] Podle § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný a účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „starý občanský zákoník“), platilo, že „v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1“. [15] Podle § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, se za nájemce bytu považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu. Za nájemce bytu se považují oba manželé, jde-li o společný nájem bytu manžely podle zvláštního právního předpisu. Za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i doba mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu podle 712a občanského zákoníku, doba od zániku členstv