5 As 269/2017 — Nejvyšší správní soud

5 As 269/2017- 83 - text 5 As 269/2017 - 87 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Technické služby města Pelhřimova, příspěvková organizace, se sídlem Myslotínská 1740, Pelhřimov, zastoupená Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, čj. 31389/16/5000-10610-711414, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2017, čj. 51 A 28/2016-59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně je příspěvkovou organizací zřízenou městem Pelhřimov, která provádí sběr, přepravu, třídění a odstraňování komunálního odpadu pro svého zřizovatele. Tato její hlavní činnost nespadá pod regulaci zákona č. 562/1990 Sb., o cenách. Žalobkyně provádí rovněž vedlejší ekonomickou činnost, v rámci níž poskytuje uvedené služby také pro „firmy a organizace“, tj. pro podnikatelské subjekty a další právnické osoby (např. školu či bytové družstvo). Tato její ekonomická činnost byla v rozhodném období regulována zákonem o cenách. Kalkulovaná cena „firmám a organizacím“, kterou žalobkyně zpracovala pro období let 2013 a 2014, se skládala z vícera následujících položek: a) vstupní částka (tvořená recyklačním poplatkem, zákonným poplatkem, poplatkem za likvidaci odpadu a poplatkem za přepravu odpadu); · za rok 2013 činil poplatek za likvidaci odpadu částku 530 Kč/t a za přepravu odpadu částku 230 Kč/t; b) 80% podíl na 21% sazbě DPH počítaný ze vstupní částky (což žalobkyně zdůvodnila tím, že z daňového hlediska má nárok na odpočet DPH pouze v této poměrné výši, která odpovídá rozsahu její ekonomické činnosti a vychází z § 75 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; dále jen „poměrná část DPH“); a c) 10% zisk počítaný ze vstupní částky a poměrné části DPH. Likvidaci a přepravu odpadu zajišťovala pro žalobkyni společnost .A.S.A., spol. s. r. o. (nyní FCC Česká republika, s. r. o.; dále jen „.A.S.A.“). Z účetnictví žalobkyně vyplynulo, že v prvním pololetí 2013 jí .A.S.A. účtovala za likvidaci odpadu částku 447 Kč/t a v druhém pololetí 2013 částku 450 Kč/t. Za přepravu odpadu pak .A.S.A. žalobkyni účtovala v roce 2013 částku 160 Kč/t. [2] Rozhodnutím ze dne 8. 4. 2016 uložil Specializovaný finanční úřad (SFÚ) žalobkyni podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách pokutu ve výši 600 000 Kč za správní delikt ve smyslu § 16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách. Toho se žalobkyně měla dopustit tím, že sjednala a požadovala v letech 2013 a 2014 ceny za sběr, přepravu, třídění a odstraňování komunálního odpadu, jejichž výše a kalkulace nejsou v souladu s podmínkami věcného usměrňování podle § 6 odst. 1 zákona o cenách. SFÚ žalobkyni vytknul následující pochybení. Zaprvé, náklady na likvidaci a přepravu odpadu kalkulované „firmám a organizacím“ za rok 2013 byly vyšší, než je náklad ekonomicky oprávněný a doložitelný z účetnictví. Zatímco v roce 2013 byl „firmám a organizacím“ kalkulován poplatek za likvidaci ve výši 530 Kč/t a za přepravu ve výši 230 Kč/t, .A.S.A. žalobkyni účtovala za likvidaci pouze částku 447 Kč/t v prvním pololetí, 450 Kč v druhém pololetí a za přepravu částku 160 Kč/t. SFÚ konstatoval, že ačkoliv se žalobkyně řídila částkami sjednanými v dodatku k obchodní smlouvě se společností .A.S.A. stanovujícím cenu již od 1. 1. 2010, měla reagovat na dlouhodobé opakované snížení cen za svoz a likvidaci odpadů a zajímat se o důvody, které společnost .A.S.A. k tomuto snížení vedly. V případě změn nezvratného charakteru měla provést aktualizaci kalkulací cen pro „firmy a organizace“. Za dostatečný přetrvávající časový signál změny cen fakturovaných společností .A.S.A., na který měla žalobkyně reagovat, SFÚ označil dva měsíce. Zadruhé, SFÚ vyhodnotil jako nesprávný postup žalobkyně, která do kalkulované ceny v roce 2013 a 2014 zahrnula poměrnou část DPH; ani v tomto případě se nejednalo o ekonomicky oprávněný náklad ve smyslu zákona o cenách. Kupujícími za ceny vzešlé z dotčených kalkulací byly výhradně podnikající a právnické osoby a jednalo se o ryze ekonomickou činnost ve smyslu § 5 zákona o DPH, u níž správce daně uznává nárok na odpočet DPH v plné výši. Poměrnou část DPH nadto nelze označit za účetně doložitelný náklad, protože na příslušných účtech se vedou vždy jen náklady bez jakéhokoliv podílu DPH. SFÚ v prvostupňovém rozhodnutí hodnotil také další položku, z níž se skládala kalkulovaná cena, a to zisk ve výši 10 %. K němu konstatoval, že obvyklý zisk dosahovaný při srovnatelných ekonomických činnostech se dlouhodobě pohybuje v intervalu od 2,23 % do 13,60 % k nákladům zajišťujícím přiměřenou návratnost použitého kapitálu vyjádřenou hodnotami ukazatelů rentability ROA, ROE a ROS. Jelikož zisk nárokovaný v kalkulaci ceny podle SFÚ nepřekračuje hodnoty zisku dosahovaného ve srovnatelných činnostech, byl vyhodnocen jako přiměřený. [3] Proti rozhodnutí SFÚ podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. [4] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u krajského soudu, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [6] První část argumentace stěžovatelky se týká tvrzeného nedostatku materiální stránky správního deliktu. Podle stěžovatelky musí být výsledná cena za svoz odpadu ve smyslu zákona o cenách složena z ekonomicky oprávněných nákladů a přiměřeného zisku. Každá část ceny tedy musí spadat do jedné z těchto složek, a to včetně DPH. Správní orgány podle stěžovatelky tvrdí, že DPH nepatří do ekonomicky oprávněných nákladů; proto musí spadat do složky zisku. Pokud SFÚ konstatoval, že zisk stěžovatelky je přiměřený, pak i celková finální cena musí být přiměřená a v souladu se zákonem. V uvedeném ohledu se krajský soud dopustil nesprávného zhodnocení věci, protože i přes závěr správních orgánů o přiměřenosti zisku stěžovatelky konstatoval, že konečná cena byla vyšší než zákonná. Za situace, kdy je finální cena v souladu se zákonem o cenách, nemá porušení pravidel o výpočtu ceny žádný materiální dopad (na konečné zákazníky) a je zachován smysl a účel zákona. Proto zde chybí materiální stránka správního deliktu, bez níž nejde o správní delikt a nelze uložit sankci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně ztotožňuje formální a materiální stránku správního deliktu. [7] Podle stěžovatelky je v oblasti svozu odpadu dostatečně konkurenční trh, a proto je cenová regulace tohoto odvětví nadbytečná. Právě proto se již cenová regulace na svoz odpadu od 1. 1. 2017 nevztahuje. Stěžovatelka je názoru, že v daném případě musí být uplatněna zásada použití co nejpříznivějšího zákona pro pachatele, protože společnost dospěla k názoru, že zmíněná regulace již není třeba, a proto není na místě sankcionovat subjekty, jež vypočítávají cenu v rozporu se zákonem. Tuto námitku stěžovatelka nemohla uplatnit již v žalobě, protože ta byla podána v srpnu 2016. [8] Stěžovatelka dále namítla, že správní orgány postupovaly nesprávně, pokud zpochybnily způsob zahrnutí DPH do ceny účtované stěžovatelkou. Stěžovatelka dle svého názoru správně zahrnula DPH do ekonomicky oprávněných nákladů. Pokud je stěžovatelka povinna odvádět daň v poměru ke své ekonomické a neekonomické činnosti (při poměru 80:20 jde o daň ve výši 16,8 %), pak je tento poměr v souladu nejen s § 75 zákona o DPH, ale také se zákonem o cenách. Uvedené stěžovatelka opírá o tzv. zásadu jednotnosti právního řádu. Názor krajského soudu, že DPH nepatří do ekonomicky oprávněných nákladů při určování ceny, je v rozporu s výměrem Ministerstva financí (MF) č. 01/2013, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami. Podle stěžovatelky je správný její postup, při kterém uplatnila poměrnou část DPH v rámci ekonomicky oprávněných nákladů při kalkulaci ceny a současně daň ve výši 21 % na výstupu. [9] Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem správních orgánů, které jí kladou za vinu, že neaktualizovala své ceny pro zákazníky v návaznosti na slevy poskytnuté společností .A.S.A. Zákon o cenách se vztahuje na proces tvorby ceny, nikoliv na její výši v průběhu smluvního vztahu, je-li sjednán na přiměřenou dobu. Správní orgány ani krajský soud nezohlednily soukromoprávní úpravu (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Stěžovatelka neměla možnost jednostranně změnit výši ceny za plnění poskytované zákazníkům, protože by tím porušila § 1759 občanského zákoníku a bylo by to v rozporu s podstatou závazkového práva. Případné zakomponování mechanismu umožňujícího změnu ceny by bylo nepřiměřeným ujed