7 Ads 45/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 45/2018- 27 - text 7 Ads 45/2018 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: KLIBO s. r. o., se sídlem Královopolské Vážany 39, Rousínov, zastoupen Mgr. Petrem Žídkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2018, č. j. 30 Ad 1/2016 - 50, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2018, č. j. 30 Ad 1/2016 - 50, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně částečně vyhověl žádosti žalobce a přiznal mu příspěvek, resp. zvýšený příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Současně konstatoval, že žalobci nepřiznává podle § 78 odst. 3 a 8 písm. e) zákona o zaměstnanosti a § 14a vyhl. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o zaměstnanosti, zvýšený příspěvek v částce 42 741 Kč. Šlo o mzdové náklady provozního zaměstnance Ing. M., a to v rozsahu odpovídajícím počtu jím odpracovaných hodin při pomoci zaměstnancům, kteří jsou osobami se zdravotním postižením. Žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že pracovní poměr mezi žalobcem a Ing. M. nemohl vzniknout, protože ten jako jednatel žalobce podepsal pracovní smlouvu jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele. Pracovní smlouvu proto považoval za absolutně neplatnou. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 30 Ad 1/2016 - 50, žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí, pokud jde o hodnocení platnosti pracovní smlouvy. Poukázal na relativní důvody neplatnosti obsažené v § 18 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného v době uzavření pracovní smlouvy, tj. do 31. 12. 2013 (dále jen „zákoník práce“) a důvody absolutní neplatnosti upravené v § 19 tohoto zákona. Pracovní zařazení zaměstnance bylo vymezeno jako „oblastní vedoucí prodeje a výroby“, na základě následně uzavřeného dodatku pak „vedoucí prodeje a výroby“. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, s tím, že za zaměstnance a zaměstnavatele může uzavřít pracovní smlouvu stejná osoba. Je však nutné zkoumat, nedochází-li ke střetu zájmů mezi společností a jejím statutárním orgánem. Tento případný střet je nutný posoudit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 s tím, že neplatnost v pracovněprávních vztazích je chápána především jako neplatnost relativní. Krajský soud nepřisvědčil názoru správních orgánů, že uzavření předmětné pracovní smlouvy odporuje zákonu nebo jej obchází a současně nejsou naplněny zásady pracovněprávních vztahů. Závěr o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy byl založen na obecném konstatování rozporu zájmů mezi žalobcem a zaměstnancem při uzavírání smlouvy. Rozpor zájmů je nutno zkoumat individuálně, na což správní orgány rezignovaly. Z dokumentů obsažených ve správním spise však podle názoru krajského soudu žádný rozpor zájmů dovodit nelze a žalobkyně sama potvrdila, že rozpor zájmů neexistuje. Proto bylo nepřiměřeně přísné založit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jen na potencialitě rozporu zájmů mezi společností a jejím zaměstnancem. Pokud žalobce i jeho zaměstnanec shodně tvrdí, že rozpor zájmů nenastal, nelze z tohoto důvodu hodnotit pracovní smlouvu jako absolutně neplatnou. Krajský soud rovněž poznamenal, že dodatek k pracovní smlouvě byl již podepsán zaměstnankyní žalobce, která byla k uzavírání pracovních smluv oprávněna. Její jednání je přičitatelné přímo žalobkyni a nelze dovozovat, že zaměstnankyně činí veškeré úkony za jednatele nikoli za společnost. II. [3] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku krajského soudu z důvodů, jež lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že individuálně nezkoumal daný případ. Ing. M. byl jediným jednatelem žalobce. Nejvyšší soud konstatoval, že rozdílnost zájmů plyne již ze samotné podstaty vztahu zaměstnance a zaměstnavatele. Vedle odkazu v žalobou napadeném rozhodnutí poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010 a obsáhle z něj citoval. Podle uvedeného rozsudku je rozdílnost zájmů dána již tím, že obě strany chtějí sjednat pracovní smlouvu za pro sebe co nejvýhodnějších podmínek (druh práce, místo výkonu práce, pracovní doba, odměna za práci). Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy, neboť nemůže současně hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Poukázal rovněž na souladný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, podle kterého jde (mimo jiné) ve skutečnosti o předem dané právní jednání „ve shodě“, při němž nikdo plnohodnotně nezastupuje obchodní společnost. Spíše než o „vůli stran“ by bylo možné hovořit o „vůli statutárního orgánu“ a ten spíše sleduje své zájmy zaměstnance, nežli často protichůdné zájmy korporace jako zaměstnavatele. [4] Tak tomu bylo i ve vztahu mezi Ing. M. a žalobcem. Zaměstnanec i zaměstnavatel v jedné osobě si sám pro sebe určuje např. to, zda koná práci řádně a svědomitě, zda mu vyhovují platové podmínky, zda sám se sebou zachází stejně jako s ostatními zaměstnanci atd. Takový vztah je v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Žalovaný poukázal rovněž na souladnou judikaturu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017, č. j. 5 Ads 88/2015 - 20 se závěrem o absolutní neplatnosti takové pracovní smlouvy. [5] Je rovněž vyloučeno, aby vznikl tzv. faktický pracovní vztah, neboť by nenaplňoval základní znaky pracovněprávního vztahu s ohledem na absenci vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Fakticita pracovněprávního vztahu je ze strany Nejvyššího správního soudu dovozována primárně v oblasti pojistných systémů, kde chrání výkon práce fyzické osoby, nikoli jejího zaměstnavatele. V případě ustanovení § 78 zákona o zaměstnanosti se však nejedná o příspěvek závislý na účasti na pojištění, ale o příspěvek pro zaměstnavatele. Tvrzená fakticita tak v tomto případě nechrání zaměstnance, ale zvýhodňovala by zaměstnavatele, který se snaží získat příspěvek ze státního rozpočtu i na osobu, kterou v souladu se zákonem vůbec zaměstnávat nemůže. Stěžovatel rovněž poukázal na § 14a odst. 1 písm. b) bod 1 vyhl. č. 518/2004 Sb., který výslovně počítá u příspěvků s provozními zaměstnanci v řádném pracovním vztahu, nikoli ve vztahu faktickém, bez platně uzavřené pracovní smlouvy. [6] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem krajského soudu, že na jednání Mgr. S. (při uzavírání dodatku) je nutno hledět jako na jednání žalobce. Limity zákonného zmocnění nelze obcházet prostřednictvím plné moci. Není-li žalobce oprávněn uzavřít pracovněprávní vztah se svým jediným jednatelem, nemůže tento zákaz obejít tím, že zmocní ke svému zastupování jinou osobu. III. [7] Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Poukázal na to, že i z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že rozdílnost zájmů vylučuje sjednání pracovní smlouvy „zpravidla“s tím, že zda tomu tak skutečně bylo, je třeba dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo. Rozdílnost zájmů tak nenastupuje automaticky při uzavření smlouvy, ale je nutno posoudit konkrétní okolnosti případu. K citované judikatuře Nejvyššího soudu dále upozornil, že vycházela z problematiky tzv. „souběhu funkcí“, o kterou však v této věci nejde. Akceptací názoru stěžovatele by jednatel společnosti nikdy nemohl platně uzavřít pracovní smlouvu s touto společností. Takový výklad by byl krajně extenzivní a zakládal by zcela nedůvodné rozdíly v právech jednatelů, kteří jsou jedinými jednateli společnosti a jednateli, kteří jedinými nejsou. Rozpor zájmů je nutno zkoumat individuálně v každém konkrétním případě, na což však stěžovatel rezignoval. [8] I pokud by měla být pracovní smlouva neplatná, neměla být neplatná absolutně. Základní zásady pracovněprávních vztahů jsou zvláštní zákonnou ochranou postavení zaměstnance. Všechny základní zásady uvedené v § 1a zákoníku práce jsou v případě předmětné smlouvy bezezbytku naplněny. [9] I pokud by by