7 Afs 191/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 191/2018- 68 - text 7 Afs 191/2018 - 75 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mirko Möllen, advokát, se sídlem Barthstraße 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenční správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Straße 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2018, č. j. 31 Af 84/2014 - 332, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutími ze dne 24. 10. 2014, č. j. 52305-4/2014-900000-302, a č. j. 52306-2/2014-900000-302, žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítl odvolání společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft - organizační složka (dále jen „organizační složka“) a potvrdil zajišťovací příkazy Celního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“ nebo „celní úřad“) ze dne 19. 9. 2014, č. j. 53400/2014-550000-11 a č. j. 53398/2014-550000-11, kterými byla organizační složce uložena povinnost zajistit ve prospěch správce daně úhradu dosud nestanovené spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období srpen 2014 a září 2014. [2] Dne 8. 12. 2014 byla u společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft se sídlem ve Spolkové republice Německo (dále jen „zahraniční právnická osoba“), která zřídila organizační složku a prostřednictvím ní podniká na území České republiky, nařízena předběžná insolvenční správa. Okresní soud ve Wilheimu usnesením ze dne 1. 2. 2015 u této společnosti zahájil hlavní insolvenční řízení. Insolvenčním správcem byl ustanoven Mirko Möllen. II. [3] Žalobce podal proti výše uvedeným rozhodnutím žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, č. j. 31 Af 84/2014 - 87, vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného i jim předcházejících rozhodnutí celního úřadu. Tento rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 Afs 179/2015 - 47, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud spojil tuto kauzu s dalšími žalobami téhož účastníka, spor dále vedl pod sp. zn. 31 Af 83/2014 a rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 31 Af 83/2014 - 152, žaloby zamítl. V následném řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 9 Afs 214/2016 - 166, zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 31 Af 83/2014 - 152 pro dílčí nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud zejména kritizoval krajský soud za spojení všech osmi žalob ke společnému projednání, čímž došlo k pominutí části žalobních námitek, které buď souvisely s nedůvodnou hlavní námitkou nesprávného označení příjemce rozhodnutí, nebo v žalobách stály samostatně, a měly být tedy samostatně i vypořádány. Dále vytkl krajskému soudu, že při posuzování otázky oprávněnosti vydat a podepsat jednotlivá napadená rozhodnutí vycházel pouze z jednoho správního spisu. Krajský soud řádně nevypořádal ani výtku, s kým a v jaké věci byly celní orgány jako s daňovým subjektem oprávněny při správě spotřebních daní jednat (zda vedoucí organizační složky byl oprávněn jednat jménem zahraniční právnické osoby). Tato otázka je odlišná od sporu ohledně nepřesného označení daňového subjektu. [4] Krajský soud v dalším řízení vyloučil ze společného řízení mj. nyní projednávanou věc k samostatnému projednání. V nyní napadeném rozsudku ze dne 22. 3. 2018, č. j. 31 Af 84/2014 - 332, krajský soud převzal část závěrů, které Nejvyšší správní soud učinil v předcházejícím řízení, a opětovně posoudil část námitek, které poprvé pominul, resp. kterými se nezabýval dostatečně. Krajský soud uvedl, že „[z] výpisu z obchodního rejstříku (…) vyplývá, že organizační složka žalobce je v tomto rejstříku zapsána jako odštěpný závod, přičemž vedoucím odštěpného závodu byl pan L. N. Dle daňového řádu se tedy jedná o plnohodnotný právní subjekt pro daňové řízení. Přitom nelze samozřejmě zpochybnit, že dlužník je právnickou osobou, nicméně v daňovém řízení vedeném na našem území byl oprávněn jednat za tento daňový subjekt vedoucí organizační složky. Rozsah jednání vedoucího není v obchodním rejstříku nikterak omezen a žádné omezení rovněž žalobce ani v samotné žalobě ani při nařízených jednáních nezmínil, takže nelze mít pochyb o tom, že vedoucí odštěpného závodu byl oprávněn právnickou osobu zastupovat a pokud žalovaný a potažmo i prvoinstanční správní orgán jednali s vedoucím odštěpného závodu, lze považovat takový postup za souladný se zásadami daňového řízení i samotným daňovým řádem. Nelze přisvědčit žalobní námitce, že správce daně byl vůči žalobci nečinný, když komunikoval s odštěpným závodem.“ Krajský soud dále konstatoval, že „celní orgány splnily zákonné podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů. (…) V napadených rozhodnutích žalovaný podrobně popsal, co vyvolalo u celního úřadu odůvodněnou obavu, že dosud nestanovená spotřební daň za zdaňovací období srpen 2014 a září 2014 bude v době její vymahatelnosti nedobytná. Jednalo se o tyto okolnosti: 1. dlužník ani na výzvu neuhradil splatnou spotřební daň za zdaňovací období červenec 2014, 2. dlužník má evidován nedoplatek v řádech desítek milionů u Specializovaného finančního úřadu, 3. dlužník neplní termíny předkládání potřebných dokumentů, 4. u dlužníka bylo zahájeno řízení ve věci odnětí povolení k provozování daňového skladu, 5. nemovité věci ve vlastnictví dlužníka jsou zatíženy zástavním právem, 6. dlužník byl na základě zprávy o provedení komplexní finanční analýzy shledán finančně nestabilním. Z napadených rozhodnutí je tak zřejmé, že obava, že daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, byla ze strany celního orgánu odůvodněná. Obavy uvedené pod body 1. až 5. jsou natolik dostačující, že nemohou být vyvráceny námitkou žalobce ohledně obecných údajů uvedených ve Zprávě o provedení komplexní finanční analýzy. Uvedenou námitku lze sice považovat za důvodnou, nicméně ve světle ostatních argumentů za zcela nepodstatnou a neschopnou vyvrátit odůvodněnost obavy celního úřadu.“ III. [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě obsáhlou kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní jednak opakuje žalobní námitky, jednak polemizuje s názorem krajského soudu. Mimo jiné uvádí, že pokud zahraniční právnická osoba měla postavení daňového subjektu, byla to přímo ona, s kým měly celní orgány jednat. Nejen z označení příjemce na žalovaných rozhodnutích a zajišťovacích příkazech, ale i z jejich výrokových částí, odůvodnění a dalších okolností vyplývajících ze spisu a důkazů předložených stěžovatelem v soudním řízení, je zřejmé, že pro celní orgány byla organizační složka daňovým subjektem, provozovatelem daňových skladů, právnickou osobou, ale také distributorem pohonných hmot. Zahraniční právnická osoba jakožto zřizovatel organizační složky stála zvlášť. S jejím postavením celní orgány nespojovaly žádná zvláštní práva a povinnosti. Zahraniční právnická osoba tak byla pro celní orgány ve věci plátcovství spotřební daně, provozování daňových skladů atd. subjektem, jehož se tato problematika netýká. Podle žalovaného nemohla mít o tomto svém postavení pochybnosti ani organizační složka. [6] V závěru kasační stížnosti stěžovatel stručně shrnul, že napadený rozsudek je nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky co do (I) osoby, která měla být účastníkem řízení a o jejíž právech a povinnostech bylo rozhodováno, a osoby, která byla za příjemce obou rozhodnutí označena ve vztahu k těmto právům a povinnostem v kontextu výroků a odůvodnění rozhodnutí, obsahu správního spisu a provedených důkazů, a vůči níž tato rozhodnutí směřovala; a dále týkající se posouzení (II) doručení zajišťovacích příkazů, (III) místní příslušnosti správce daně, (IV) oprávnění jednat jménem subjektu a (V) splnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů. Dále namítl důvody podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť (I) nebylo jednáno se subjektem, který jediný mohl být plátcem spotřební daně, daňovým subjektem, provozovatelem daňového skladu, (II) není zřejmé, o právech a povinnostech koho bylo rozhodováno, neboť podle právní úpravy mohla být daňovým subjektem jen (zahraniční) právnická osoba nebo fyzická osoba, z obsahu žalovaných i zajišťovacích příkazů, správního spisu a provedených důkazů, jakož i vyjádření celních orgánů je však očividné, že tímto subjektem byla výlučně organizační složka, (III) není zřejmé, s kým bylo v řízení před správním orgánem jednáno a komu bylo doručováno, jakož i kdo a co vše bylo předm