1 Ads 427/2019 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 427/2019- 25 - text pokračování 1 Ads 427/2019 - 28 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. M., zastoupen Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119/13, Písek, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Slezská 839, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3.12.2018, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, č. j. 36 Ad 3/2019 – 32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Okresní správa sociálního zabezpečení Ústí nad Orlicí (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydala dne 27. 9. 2018 rozhodnutí č. j. X, jímž uznala žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 54 odst. 2 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen zákon č. 582/1991 Sb.), kterého se jako podnikající fyzická osoba dopustil tím, že v rozporu s § 48 odst. 4 tohoto zákona neoznámil správnímu orgánu I. stupně v zákonné lhůtě zahájení samostatné výdělečné činnosti dnem 3. 3. 2017. Za tento přestupek uložil žalobci pokutu ve výši 1.000 Kč. [2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém navrhl snížení pokuty na 100 Kč, resp. zrušení rozhodnutí. Žalovaná odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. [3] Proti rozhodnutí žalované o zamítnutí odvolání brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud neshledal důvodnou a zamítl ji. Uvedl, že správní orgány se dostatečně vypořádaly s materiální stránkou přestupku, a správně uzavřely, že společenskou nebezpečnost jednání nelze vyhodnocovat podle výše příjmu či zisku dosaženého výdělečnou činností. Tvrzený přístup žalobce by podle soudu mohl vést k tomu, že osoba samostatně výdělečně činná nedosahující určitých příjmů by byla ohlašovací povinnosti dle zákona č. 582/1991 Sb. zbavena. Takový přístup ovšem s ohledem na účely, pro které je evidence osob samostatně výdělečně činných u správního orgánu I. stupně vedena, nelze aprobovat. Pokutu ve výši 1.000 Kč, která je jednou desetinou maximální zákonné výměry, považoval soud za přiměřenou. II. Kasační stížnost [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Úvodem stěžovatel vyjádřil politování, že z rozsudku je sice zřejmé, jak krajský soud rozhodl, nicméně některým jednotlivostem nelze porozumět. Dále shrnul, že v žalobě uvedl dvě námitky: 1) potrestané porušení zákona bylo bagatelní, 2) žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spisech, resp. je v rozporu se skutečným stavem. [6] Pokud jde o první žalobní námitku, stěžovatel zopakoval, že svým jednáním neztížil evidenci osob samostatně výdělečně činných a provádění jejich důchodového pojištění tím, že nebylo možné stanovit výši pojistného na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a výši záloh na pojistné v zákonných termínech, jak uváděla žalovaná. Stěžovateli totiž nevznikla povinnost platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, neboť se jednalo pouze o vedlejší samostatnou výdělečnou činnost a tato činnost byla vykonávána v rozsahu nezakládajícím povinnou účast na důchodovém pojištění (tj. stěžovatel byl zaměstnán a vedle závislé činnosti si opravdu drobně přivydělal). Pokud by stěžovatel 3. 3. 2017 ohlásil opětovný výkon vedlejší výdělečné činnosti, nebylo by to spojeno s žádnou jinou zachytitelnou změnou, oproti tomu, co se stalo. Absolutizující argumentaci soudu (žalované) tvrzeným zájmem společnosti na administrativním pořádku stěžovatel odmítá. Za naprosto chybné a nerespektující právní úpravu považuje stěžovatel odůvodnění rozsudku v odst. 19, v němž soud uvedl, že správní orgány svým tvrzením, že nebylo možné stanovit výši pojistného, zřejmě směřovaly ke konstatování, že stěžovatel ohlášení vůbec neprovedl a nedal tak ani pouhou základní možnost správnímu orgánu posoudit, zda pojistné mělo být uhrazeno či nikoliv. Stěžovatel k tomu uvedl, že v okamžiku oznámení není co posuzovat, neboť výše pojistného je u osob samostatně výdělečně činných zjištěna až z vyúčtování. Správnímu orgánu I. stupně navíc bylo známo, že stěžovatel je zaměstnán, a tedy i pokud by včas ohlásil znovuzahájení samostatné výdělečné činnosti, nic by to nezměnilo na tom, že by mu nevznikla povinnost platby záloh. Je proto zřejmé, že stěžovatel správní orgány nijak nezkrátil. [7] V rámci druhé žalobní námitky stěžovatel napadl tvrzení žalované ohledně doby, kdy se správní orgán I. stupně sám dozvěděl o pochybení stěžovatele, a dále úplnost posouzení plnění i jiných povinností vůči správě sociálního zabezpečení. Stěžovatel k žalobě jako důkaz přiložil výpis z e-mailové korespondence daňového poradce, z něhož je zřejmé, že „Oznámení o zpracování daňového přiznání (k dani z příjmů za rok 2017) daňovým poradcem“ bylo doručeno na podatelnu správního orgánu I. stupně dne 30. 4. 2018. Žalovaná přitom v rozhodnutí uvedla, že ke splnění oznamovací povinnosti došlo s odstupem šestnácti měsíců, a že stěžovatel předem neoznámil, že bude přehled podávat a správní orgán I. stupně ani ve lhůtě do 30. 4. 2018 neobdržel oznámení, že jeho daňové přiznání bude zpracovávat daňový poradce. Přestože stěžovatel v žalobě poukazoval na rozpor skutkového stavu se stavem, z něhož vycházel správní orgán, krajský soud tuto námitku vůbec nevypořádal ani nezhodnotil zaslaný důkaz. Při ukládání pokuty přitom mělo být přihlédnuto i k plnění jiných povinností stěžovatele vůči sociálnímu zabezpečení. V tomto ohledu je proto rozsudek nepřezkoumatelný. III. Vyjádření žalované [8] Žalovaná ve svém vyjádření nepřisvědčila stěžovateli v tom, že by se v jeho případě jednalo pouze o bagatelní porušení právních předpisů. Oznamovací povinnost stanovená v § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb. je uložena všem osobám samostatně výdělečně činným bez ohledu na charakter vykonávané samostatné výdělečné činnosti (hlavní i vedlejší). Správní orgán I. stupně při zahájení výdělečné činnosti osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) zkoumají, zda jsou splněny podmínky pro výkon vedlejší samostatně výdělečné činnosti, které OSVČ uvedla na předepsaném tiskopisu, v případě opakovaného zahájení samostatné výdělečné činnosti navíc posuzuje, jaký příjem byl touto předchozí činností dosažen a zda byla či nebyla podána přihláška k účasti na důchodovém pojištění za daný kalendářní rok. Teprve na základě tohoto šetření může zhodnotit, zda je konkrétní OSVČ povinna platit zálohy na pojistné či nikoliv, a s ohledem na tyto skutečnosti individuálně stanovit jejich konkrétní výši. Nelze totiž vždy tvrdit, že OSVČ vykonávající vedlejší samostatnou výdělečnou činnost nevznikne povinnost platit zálohy na pojistné. V případě stěžovatele pak musel správní orgán I. stupně v důsledku jeho pochybení provést toto vyhodnocení zpětně k datu zahájení činnosti dnem 3. 3. 2017, tj. s odstupem více než 16 měsíců. Žalovaná dále uvedla, že v případě akceptace argumentu stěžovatele, že v důsledku jeho jednání nevznikla žádná škoda, by bylo vynucení plnění oznamovací povinnosti u OSVČ vykonávajících vedlejší činnost zcela nevymahatelné až do doby, než by jim vznikla povinnost platit pojistné či zálohy na pojistné. Žalovaná upozornila, že existuje zcela nepopiratelný zájem společnosti na administrativním pořádku a na tom, aby OSVČ řádně plnily své povinnosti dané jim zákony, a to v zájmu fungování veřejné správy. V souvislosti s kasační námitkou, že správnímu orgánu I. stupně byla známa skutečnost, že je stěžovatel zaměstnán a že se tedy jedná o vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, žalovaná uvedla, že tuto skutečnost zjistil správní orgán až 1. 8. 2018, kdy obdržel přehled za rok 2017. [9] K druhé kasační námitce, že se správní orgán I. stupně dozvěděl o pochybení stěžovatele již 30. 4. 2018, kdy mu bylo doručeno „Oznámení o zpracování daňového přiznání daňovým poradcem“, žalovaná uvedla, že toto oznámení zaslal daňový poradce správnímu orgánu emailem, nepodepsaným zaručeným elektronickým podpisem. Toto podání tak z pohledu právní úpravy nebylo ve lhůtě učiněno. Ani pokud by správní orgán I. stupně stěžovatele po tomto oznámení vyzval ke splnění oznamovací povinnosti, i tak by svou povinnost případně splnil až s odstupem více než jednoho roku. [10] Vzhledem k výše uvedenému žalovaná navrhl