1 As 297/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 297/2020- 73 - text pokračování 1 As 297/2020 - 77 [OBRÁZEK] [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Ing. R. M., zastoupena Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem Štefánikova 1/65, Praha 5, proti žalovanému: Policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2016, č. j. PPR1407523/ČJ2016990131, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020, č. j. 9 Ad 24/2016 - 135, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2014, č. j. PPR-31325-3/ČJ-2014-990200, vedoucí odboru vnitřní kontroly Policejního prezidia Policie ČR zamítla žádost žalobkyně ze dne 14. 10. 2014, jíž se domáhala navýšení služebního příjmu příslušníka Policie ČR o 2 %, a to zpětně ke dni 1. 1. 2014. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 8. 2016, č. j. PPR-14075-23/ČJ-2016-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl. Uvedl, že nedošlo ke změně nařízení vlády č. 455/2013 Sb., kterým se stanoví stupnice základních tarifů pro příslušníky bezpečnostních sborů pro rok 2014, a současně žalobkyně nesplnila podmínky pro zvýšení osobního příplatku, neboť nevykonávala službu v mimořádném rozsahu či kvalitě. [2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů a že v průběhu odvolacího řízení došlo ke zhojení formálních nedostatků řízení před správním orgánem I. stupně, neboť se žalobkyně prostřednictvím svého zmocněnce zúčastnila jednání senátu poradní komise policejního prezidenta, nahlédla do spisu, pořídila si jeho kopii a mohla využít práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. [3] Soud zdůraznil, že žalovaný si opatřil dostatek relevantních podkladů a zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z takto zjištěného skutkového stavu poté vyvodil odpovídající právní závěr. Žalobkyně nemohla legitimně očekávat zvýšení osobního příplatku, neboť nesplnila zákonem stanovené podmínky, tzn. nevykonávala službu v mimořádném rozsahu či kvalitě. [4] Vzhledem k tomu, že v souvislosti s navýšením rozpočtu příslušné rozpočtové kapitoly nedošlo ke změně nařízení vlády č. 455/2013 Sb., docházelo k navyšování služebních příjmů individuálně, a to formou zvýšení osobního, popř. zvláštního příplatku. Soud přisvědčil žalovanému, že k 2% zvýšení nedochází automaticky u všech příslušníků sboru, neboť moc výkonná nemůže svým prohlášením devalvovat znění zákona a rezignovat na individuální posuzování naplnění zákonných podmínek pro navýšení jednotlivých složek služebního příjmu. [5] Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně ohledně diskriminace, neboť žalovaný podrobně vysvětlil důvody, proč žalobkyni osobní příplatek nezvýšil. Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že osobní příplatek byl zvýšen i ženám, což diskriminaci z důvodu pohlaví vylučuje. [6] Dále uvedl, že žalobkyně měla právo navrhovat důkazy či vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Těchto svých práv však nevyužila a neoznačila žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že službu vykonávala mimořádně kvalitním způsobem, resp. v tak mimořádném rozsahu, aby splňovala podmínky pro zvýšení přiznaného osobního příplatku. Soud připomněl, že podle § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jsou účastníci řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení, což se projevuje o to silněji v řízeních o žádostech. [7] Městský soud přisvědčil žalobkyni, že na doporučení poradní komise chybí podpis jednoho ze čtyř členů, neshledal však, že by se jednalo o takovou vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Závěr senátu poradní komise má toliko doporučující charakter a pro služebního funkcionáře není závazné. [8] Stejný závěr učinil v případě nesprávného postupu u služebního hodnocení, spočívajícího v tom, že o námitkách proti služebnímu hodnocení ze dne 7. 5. 2013 rozhodoval hodnotitel. Soud rovněž podotknul, že služební hodnocení je jen jedním z podkladů pro rozhodování, přičemž žalovaný opřel své závěry o řadu jiných podkladů citovaných v napadeném rozhodnutí, které hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. [9] Pokud se jedná o žalobkyní navržené důkazy, soud jejich provedení považoval za nadbytečné, neboť část z nich byla součástí správního spisu a částečně se jednalo o důkazy, které nebyly pro posouzení předmětu sporu relevantní. II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [10] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [11] Stěžovatelka namítá, že jí od 1. 1. 2014 nebyl navýšen služební plat, ač k jeho zvýšení mělo dojít. Pro rok 2014 došlo k navýšení příslušné rozpočtové kapitoly o 2 %, což se mělo odrazit v plošném navýšení služebního příjmu příslušníků Policie ČR. Vláda však toto rozhodnutí nepromítla do příslušného právního předpisu. Policie ČR proto musela přistoupit k redistribuci finančních prostředků zvýšením ostatních složek příjmu policistů, a to zvláštního či osobního příplatku. To, že mělo dojít ke zvýšení platů u všech příslušníků, stěžovatelka dokládá odpovědí Policie ČR na Žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ze dne 21. 8. 2014, č. j. PPR-22817-3/ČJ-2014990140, sdělením ministra vnitra ze dne 7. 5. 2014, č. j. MV-58717-3/EKO-2014, zprávou o jednání premiéra Bohuslava Sobotky s ministrem vnitra Milanem Chovancem ze dne 10. 4. 2014 a zápisem z porady policejního prezidenta ze dne 22. 11. 2013 č. j. PPR-2535-15/ČJ-2013-990100. Stěžovatelka tak nesouhlasí se závěrem městského soudu, že navýšení nelze považovat za automatické a náležející všem bez rozdílu. [12] Stěžovatelka se rovněž ohradila vůči tvrzení, že jí nemohl být zvýšen osobní příplatek, protože neprováděla službu v mimořádném rozsahu či mimořádné kvalitě. Od roku 2012 došlo k poklesu příslušníků Policie ČR, pročež zůstávala často na pracovišti přesčas a musela si brát práci i domů, aniž by za to byla jakkoli finančně ohodnocena. Dále namítá, že podle § 203 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), měly správní orgány při posouzení nároku na zvýšení osobního příplatku vycházet ze služebního hodnocení, nikoliv pouze z hodnocení průběžného. Správní orgán měl provést také srovnání s ostatními příslušníky odboru vnitřní kontroly, neboť jim nebylo přidělováno tolik práce jako stěžovatelce. [13] Soud ani žalovaný se dle mínění stěžovatelky dostatečně nezabývali jí tvrzenou diskriminací z důvodu pohlaví a povinností k rodině, neboť byla jediným příslušníkem z odboru, kterému nebyl osobní příplatek zvýšen. V souvislosti s diskriminací poukazuje stěžovatelka na nestandardní chování ze strany vedoucí odboru plk. Mgr. M. H., Ph.D., která ji s účinností od 1. 1. 2013 odvolala ze služebního místa s tím, že její služební místo se ruší a zároveň není možné, aby stěžovatelku ustanovila na jiné služební místo. Od 15. 1. 2013 však byla stěžovatelka dosazena zpět na své původní místo, které mělo být dle rozhodnutí vedoucí odboru zrušené. [14] Stěžovatelka také namítá procesní pochybení, která mají za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Prvním procesním pochybením je postup při vydávání průběžného hodnocení, na něž se za přímého nadřízeného a zároveň i za hodnotitele podepsala tatáž osoba, plk. Mgr. M. F. Hodnotitelem má však být nejbližší služebně nadřízený policista přímého nadřízeného hodnocené osoby. Další procesní pochybení stěžovatelka spatřuje v tom, že doporučení senátu poradní komise, na základě kterého dle § 194 zákona o služebním poměru rozhoduje služební funkcionář o odvolání, bylo v jejím případě přijato za nepřítomnosti jednoho z členů senátu. Chybějícím členem byl člen odborové organizace, který byl do senátu ustanoven na žádost stěžovatelky. [15] Stěžovatelka též shledává procesní pochybení na straně soudu, neboť neprovedl jí navržené důkazy. [16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského soudu, pročež navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný uvádí, že se až na výjimky kasační námitky shodují s žalobními námitkami, které dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal městský soud v řízení o