3 Azs 153/2018 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 153/2018- 19 - text 3 Azs 153/2018 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: P. M., zastoupený opatrovníkem Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 6, Šlejnická 1547/13, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Praha 6, Kaplanova 2055/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 A 61/2018-44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 968 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím žalované ze dne 11. 6. 2018, č. j. KRPA-218349-13/ČJ-2018-000022, byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění; doba zajištění žalobce byla tímto rozhodnutím stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 A 61/2018-44, zamítl. [2] Pokud jde o skutkový stav věci, městský soud vycházel z toho, že žalobci bylo pravomocným rozhodnutím žalované ze dne 17. 5. 2018, č. j. KRPA-183207-17/ČJ-2018-000022, uloženo správní vyhoštění, které se stalo vykonatelným dne 2. 6. 2018. Vzhledem k tomu, že žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím nerespektoval, byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2018, sp. zn. 8T 67/2018, odsouzen za maření výkonu rozhodnutí k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let a dále k trestu vyhoštění z území ČR na dobu 2 let. Téhož dne byla žalobci soudem vydána výzva k bezodkladnému opuštění území České republiky. Dne 11. 6. 2018 v 8:00 byl žalobce kontrolován hlídkou policie u stanice metra Opatov, neměl u sebe žádné doklady a byl v podnapilém stavu. Z provedené lustrace bylo zjištěno, že se žalobce nachází v evidenci nežádoucích osob, proto byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. [3] Žalobce v žalobě namítal, že se na území ČR nenacházel nelegálně, neboť obdržením výzvy soudu k vycestování získal provizorní krátkodobé pobytové oprávnění za účelem vycestování. S touto námitkou se městský soud neztotožnil. Uvedl, že žalobce pobýval na území neoprávněně na základě rozhodnutí o správním vyhoštění. Výzva obvodního soudu na této skutečnosti nic nemění, nemohla tedy žalobci žádným způsobem založit ani krátkodobý pobytový titul na území ČR. K povinnosti žalobce vycestovat na základě správního vyhoštění přibyla povinnost opustit území vyplývající z trestního příkazu, a to bezodkladně. Smyslem výzvy k vycestování je výkon trestu vyhoštění a povinností cizince je opustit území neprodleně poté, co mu byla výzva doručena. Předsedkyně senátu neposkytla žalobci přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí podle § 350b trestního řádu; žalobce tedy měl opustit území prakticky ihned, tj. dne 10. 6. 2018. I přesto, že žalobce výzvu nerespektoval, obvodní státní zástupce nedal souhlas s jeho zadržením a navrhl jeho neoprávněný pobyt vyřešit jinak než v trestním řízení, neboť nelze říci, že by žalobce pobytem na území ČR trvajícím necelý den od vydání trestního příkazu trestní příkaz mařil. [4] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž odkazuje na důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé, že je namítán důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena § 103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení věci kasačním soudem, a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). [5] Stěžovatel v kasační stížnosti vesměs opakuje podstatnou část argumentace žalobní. Trvá na tom, že nebyly naplněny podmínky pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť výzvou k vycestování mu vzniklo krátkodobé pobytové oprávnění k pobytu. Nad rámec žalobní argumentace dodal, že považuje za absurdní, že by mu mělo kdykoli po opuštění soudní budovy hrozit zajištění, ačkoli mu soud zjevně poskytl jistý prostor k dobrovolnému podrobení se uložené povinnosti. Bezodkladnost ve smyslu výzvy k opuštění území by podle stěžovatele měla mít své limity a tyto limity v žádném případě nelze vykládat v neprospěch jeho základního práva na osobní svobodu. Stěžovatel považuje za neakceptovatelné rozdílné hodnocení jeho pobytu ze strany orgánů činných v trestním řízení a příslušného orgánu cizinecké policie. Městský soud podle stěžovatele zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností, jelikož dospěl k nesprávnému závěru o naplnění podmínek aplikovatelnosti § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. [6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] S ohledem na způsob, jakým je v dané věci formulována kasační argumentace stěžovatele, je nutno nejprve připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4, větě za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti, uvedenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011-108, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54). Rozsudek krajského (zde městského) soudu je tak přezkoumáván v intencích žalobních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v § 103 odst. 1 s. ř. s. Je také nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003). Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). [10] V posuzované věci stěžovatel v první části kasační stížnosti pouze doslovně opakuje část své žaloby, v níž namítal, že vydáním výzvy k opuštění území mu vzniklo „provizorní a krátkodobé oprávnění k pobytu“, a tedy, že se na území nezdržoval nelegálně. Obecně vzato, stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřujeli taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem). Tímto směrem nicméně kasační stížnost vedena není a Nejvyšší správní soud shledává vypořádání identické žalobní námitky (existence provizorního oprávnění k pobytu) za přezkoumatelné (případnou nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí by ostatně musel zohlednit ex officio – viz ustanovení § 109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). Nejsou-li však stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které konkrétní závěry krajského soudu pokládají za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci (což je i případ převážné části kasační stížnosti stěžovatele), je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.). [11] Ve zbývající části kasační stížnosti stěžovatel pouze doplňuje, že