4 As 150/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 150/2019- 54 - text 4 As 150/2019 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D. a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Frank Bold, z.s., sídlem Údolní 33, Brno, zast. Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 55, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: TAMEH Czech s.r.o., sídlem Vratimovská 689/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2016, č. j. 2054/580/16, 74445/ENV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2019, č. j. 22 A 10/2017-60, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2019, č. j. 22 A 10/2017 - 60, se zrušuje. II. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 11. 2016, č. j. 2054/580/16, 74445/ENV, a rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 2. 12. 2015, č. j. MSK 140739/2015, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti ve výši 32.684 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Černého, advokáta. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í: I. Předmět řízení a jeho předcházející průběh [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále též „rozhodnutí žalovaného“) zamítl jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále též jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 12. 2015, č. j. MSK 140739/2015. Tím byla korporaci TAMEH Czech s. r. o. (dále též „provozovatel zařízení“ nebo „osoba zúčastněná na řízení“) provedena změna integrovaného povolení č. 23 vydaného pro zařízení „Závod 4 – Energetika“ (dále též jen „zařízení“) podle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), a to čtyřmi body výroku: v bodech (1) a (2) byly stanovené emisní limity pro všechny stávající provozované zdroje znečišťování ovzduší (kotle K1 až K11) prodlouženy do 30. 6. 2020; v bodu (3) byly stanoveny emisní stropy pro znečišťující látky oxid siřičitý (SO2), oxidy dusíku (NOX) a tuhé znečišťující látky (TZL) pro kotle K1 až K11 na období let 2016 – 2020, a to jejich odvozením od emisních stropů daných Přechodným národním plánem (dále jen „PNP“) v návaznosti na § 37 odst. 6 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší; v bodu (4) byl schválen aktualizovaný „Provozní řád pro provoz teplárny Arcelor Mittal Energy Ostrava“ (v rámci změny integrovaného povolení č. 24 ze dne 16. 3. 2016 byl název korporace opraven na TAMEH Czech s. r. o.). Tyto změny správní orgán prvního stupně uskutečnil v rámci správního řízení v režimu „nepodstatné změny“ integrovaného povolení, a účastníkem řízení tak byl pouze provozovatel zařízení. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí o změně integrovaného povolení odvolání jako opomenutý účastník řízení s tím, že změna integrovaného povolení byla změnou podstatnou, a proto měl mít postavení účastníka tohoto řízení. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno poté, kdy žalovaný nejprve odvolání žalobce vyhodnotil jako návrh na přezkum rozhodnutí a v přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 29. 2. 2016, č. j. 328/580/16, 12571/ENV, zrušil rozhodnutí o změně integrovaného povolení v rozsahu zahrnujícím body (1), (2) a (3), zejména pro nedostatečnost jeho odůvodnění, a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal rozklad provozovatel zařízení, o němž ministr životního prostředí rozhodl rozhodnutím ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2196/M/16, 52936/ENV/16, tak, že zrušující rozhodnutí žalovaného zrušil a přezkumné řízení zastavil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí ministr životního prostředí udělil žalovanému pokyn, aby posoudil odvolání žalobce proti rozhodnutí o změně integrovaného povolení a sám určil, zda se jedná o podstatnou či nepodstatnou změnu integrovaného povolení, a na základě této úvahy posoudil účastenství žalobce. [3] Žalobu žalobce proti následně vydanému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo odvolání žalobce zamítnuto jako nepřípustné (podané osobou neoprávněnou), zamítl Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou (dále též jen „napadený rozsudek“). V něm se přiklonil k odůvodnění rozhodnutí žalovaného. II. Obsah kasační stížnosti [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí. Namítl, že napadený rozsudek je nezákonný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a nepřezkoumatelný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že měl být účastníkem řízení o změně integrovaného povolení, neboť tuto změnu považuje za podstatnou. Stěžovatel popsal institut přechodného národního plánu, s nímž mělo být příslušné integrované povolení uvedeno (předmětnou změnou) do souladu, a předestřel argumentaci, jejímž těžištěm je posouzení povahy změny integrovaného povolení. [5] Stěžovatel namítl, že krajský soud v napadeném rozsudku přisvědčil žalovanému, že předmětná změna je změnou nepodstatnou, aniž by však k tomu poskytl srozumitelné odůvodnění. Stěžovatel považuje citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2016, č. j. 2 As 92/2016 – 76, kterou vyhodnotil jako jádro argumentace napadeného rozsudku, za vytrženou z kontextu a irelevantní pro posouzení tohoto případu. Tento rozsudek se totiž zabýval vymezením kritérií pouze pro jednu z kategorií podstatné změny ve smyslu § 2 zákona o integrované prevenci, za níž však stěžovatel předmětnou změnu integrovaného povolení ani jednou neoznačil. Podle stěžovatele se tak napadený rozsudek vyhýbá vysvětlení konkrétních důvodů, na jejichž základě byly možné významné nepříznivé účinky na lidské zdraví a životní prostředí předmětné změny vyloučeny. [6] Dále stěžovatel napadenému rozsudku vytkl, že nebyl proveden eurokonformní výklad § 37 odst. 6 zákona o ochraně životního prostředí. Má za to, že řízení o změně integrovaného povolení by se nemělo omezit pouze na opsání textu z PNP, a proto by měly krajské úřady při změně integrovaného povolení zohledňovat i další okolnosti případu, specifika místních podmínek, a to zejména s ohledem na dodržování relevantních norem práva životního prostředí. [7] Stěžovatel s odkazem na bod 18 rozhodnutí Evropské komise ze dne 10. 4. 2015 o oznámení předloženém Českou republikou týkající se přechodného národního plánu podle článku 32 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích (dále jen „směrnice o průmyslových emisích“), uvedl, že musí být při rozhodování o podmínkách provozu jednotlivých velkých spalovacích zařízení, která jsou zahrnuta do PNP, zajištěno naplnění závazků státu vyplývajících ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES o kvalitě vnějšího ovzduší a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/81/ES o národních emisních stropech, které nesmějí být konkrétním rozhodnutím krajského úřadu porušeny. [8] Jako účastník řízení by se stěžovatel mohl mj. seznámit s podklady rozhodnutí, namítat jejich případné vady a požadovat doplnění, navrhovat přijetí kompenzačních opatření (např. omezení počtu provozních hodin či omezení provozu při smogových situacích), která by zmírnila prokazatelně negativní vliv předmětného zařízení na životní prostředí. [9] Stěžovatel rovněž namítal, že krajský soud nezohlednil specifické okolnosti případu. Poukázal na místní okolnosti (celkově nadlimitně znečištěné území), v nichž předmětné zařízení přispívá k udržování nadlimitního znečišťování ovzduší, což je skutečnost, kterou krajský soud v napadeném rozsudku rovněž nereflektoval. Na základě údajů z dokumentů mapujících znečištění ovzduší na území České republiky (Grafická ročenka 2015 Českého hydrometeorologického ústavu, Situační zpráva o kvalitě ovzduší na území Moravskoslezského kraje za kalendářní rok 2014) shrnul, že předmětné zařízení je čtvrtým největším producentem PM10 v Moravskoslezském kraji a jedním z nejvýznamnějších zdrojů znečištění v rámci kategorie REZZO 1 (pozn. soudu – Registr velkých stacionárních zdrojů znečišťování) v Moravskoslezském kraji. [10] Za nesprávné považuje stěžovatel rovněž tvrzení krajského soudu v napadeném rozsudku, že emisní limity stanovené v rozhodnutí o změně integrovaného povolení nemusely být uvedeny do souladu s BAT (bod 10 napadeného rozsudku). Vzhledem k tomu, že se jednalo o řízení o podstatné změně, mělo být postupováno obdobně podle § 3 až § 15 zákona o integrované prevenci (viz § 19a téhož zákona). Krajský úřad tak měl povinnost při stanovení závazných podmínek provozu,