5 Ads 133/2019 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 133/2019- 23 - text 5 Ads 133/2019 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. M., zastoupen JUDr. Martinou Mervartovou, PhD., advokátkou se sídlem Václavské náměstí 11, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 57 Ad 1/2018 – 23, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 9. 2017, č. j. 520 605 125/315-LO zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 18. 7. 2017, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). V souladu s potvrzením od zaměstnavatele, organizace DIAMO st. p. žalovaná stěžovateli nově započetla 2 122 dnů zaměstnání v I. AA pracovní kategorii v uranu a 90 dnů zaměstnání ve III. pracovní kategorii. Přílohu rozhodnutí tvořil osobní list důchodového pojištění stěžovatele ze dne 1. 9. 2017. [2] Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná přiznala žalobci od 5. 6. 2017 starobní důchod ve výši 15 197 Kč měsíčně. Přílohou tohoto rozhodnutí byl osobní list důchodového pojištění ze dne 8. 6. 2017, podle nějž byla žalobci uznána doba pojištění v kategorii I.AA – uran v době od 6. 8. 1973 do 10. 1. 1979 (1 984 dnů) a byly mu započteny i příjmy odpovídající vyplaceným náhradám za ztrátu na výdělku (připadajícím na nevyloučené doby). [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Městského soudu v Praze, následně postoupenou usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 4 Ad 41/2017 - 13, Krajskému soudu v Praze (dále jen ,,krajský soud‘‘) jako soudu místně příslušnému. [4] Krajský soud žalobu zamítl; uvedl, že napadené rozhodnutí velmi podrobně popisuje výpočet výše starobního důchodu žalobce; vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí výslovně odkazuje na osobní list důchodového pojištění ze dne 1. 9. 2017, je třeba v něm uvedené údaje považovat za součást odůvodnění. Krajský soud sice připustil, že napadené rozhodnutí zpravidla výslovně neoznačuje listiny, z nichž byly čerpány vstupní údaje pro výpočet důchodu, to však nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost, neboť tyto podklady lze dovodit přímo z rozhodné právní úpravy, žalobce se s nimi mohl seznámit při nahlížení do spisu a v námitkách ani nezpochybňoval jejich správnost či úplnost. Pokud žalobce správnost určité skutkové otázky zpochybnil (konkrétně dobu pojištění získanou v kategorii I.AA – uran), napadené rozhodnutí výslovně popsalo, z jakého důkazního prostředku žalovaná vycházela – konkrétně z potvrzení státního podniku DIAMO ze dne 3. 8. 2017. [5] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že měl nárok na snížení důchodového věku na 55 let, neboť nesplnil podmínky podle § 21 odst. 1 a § 174 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen ,,zákon o sociálním zabezpečení‘‘); žalobce v kategorii I.AA – uran odpracoval pouze 5 roků a 297 dnů, tedy dobu, která mu podle právních předpisů žádné zvýhodnění nezakládá. Skutečnost, že nedosažení stanovené doby v rizikovém zaměstnání nezavinil on, nýbrž se tak stalo následkem pracovního úrazu, nepředstavuje dle soudu skutečnost, s níž by právní předpisy spojovaly možnost poskytnutí nějaké výjimky či zvýhodněného zacházení, a nemůže tedy být žalobci ku prospěchu. [6] Dle krajského soudu žalobci nebyl starobní důchod v konečném důsledku vyměřen na základě vyměřovacích základů dosažených v době před přiznáním starobního důchodu, neboť v případě žalobce nastala situace, na niž pamatuje § 19 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o důchodovém pojištění‘‘), tj. že výpočtový základ starobního důchodu byl nižší než vyměřovací základ (aktualizovaný koeficientem nárůstu), z něhož byl v minulosti vyměřen invalidní důchod. Krajský soud rovněž poukázal na v čase rozdílné způsoby výpočtu vyměřovacího základu; zatímco do 31. 12. 1995 spadal mezi započítávané hrubé výdělky podle § 11 odst. 2 písm. b) a § 11a odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb. též částečný invalidní důchod, a to ve výši, v níž byl vyplacen, po 1. 1. 1996 se tvoří vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistný zákon“); ten v § 5 odst. 1 odvozuje vyměřovací základ od základu daně z příjmů fyzických osob, od které jsou však příjmy v podobě dávek důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění (tedy i invalidní důchody) na základě § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, až do stanovené částky osvobozeny. Počínaje rokem 1996 tedy žalovaná vyplacený invalidní důchod do vyměřovacích základů nezahrnula zcela oprávněně. [7] Krajský soud shledal v souladu se zákonem i postup žalované, která do výpočtu ročních vyměřovacích základů zahrnula v souladu s § 16 odst. 3 větou čtvrtou zákona o důchodovém pojištění i náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní schopnosti náležející žalobci za pracovní úraz, a to od roku 1996 v plné výši. V období do 31. 12. 1995 žalovaná vyplacené náhrady do ročních vyměřovacích základů také zahrnula, avšak jejich výši krátila v poměru odpovídajícím počtu dnů vyloučených dob v tom kterém kalendářním roce, jak to zachycují rukou psané poznámky na potvrzení ze dne 27. 3. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl ve svých žalobních bodech nijak konkrétnější, soud se dále detailněji výpočtem přiznaného důchodu nezabýval. [8] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností; krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [9] Stěžovatel má za to, že se krajský soud v napadeném rozsudku řádně nevypořádal se všemi námitkami; konkrétně uvádí, že rozhodnutí žalované v odůvodnění v žádné své části neodkazuje na osobní list důchodového pojištění ze dne 1. 9. 2017; pouze ve svém závěru uvádí, že žalovaná v reakci na námitky stěžovatele vyhotovila osobní list s tím, že přehodnotila 138 dnů zaměstnání ze III. do I. AA pracovní kategorie – uran. Není tedy pravdou, jak konstatoval krajský soud, že by v rámci napadeného rozhodnutí bylo na osobní list důchodového pojištění stěžovatele odkazováno a v rámci odůvodnění z něj šlo vyvodit jakékoliv další skutečnosti, které by rozhodnutí činily přezkoumatelným. Navíc sám soud v bodě 14. rozsudku konstatoval, že údaje uvedené v osobním listu jsou obtížněji srozumitelné; takový výklad dle stěžovatele není udržitelný, neboť soud v předmětné věci v podstatě konstatuje, že stěžovatel údajům uvedeným v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nemusel zcela porozumět, nicméně s ohledem na složitou problematiku se jednalo o přijatelné řešení, neboť jiné řešení by rozhodnutí činilo příliš obsáhlým, a ještě méně srozumitelným. K tomu stěžovatel připomíná náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí a pro úplnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 Ads 96/2011 – 118. S ohledem na uvedené, stěžovatel trvá na svém názoru, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, přičemž krajský soud v rámci odůvodnění uváděl údaje, které byly v rozporu se skutkovým stavem věci, nevycházel přitom z relevantní judikatury a částečně připustil nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, aniž by tento nedostatek odstranil. [10] Stěžovatel dále považuje za neudržitelný i názor soudu stran neuvedení podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí žalované. Krajský soud dle stěžovatele nebere vůbec v úvahu skutkový stav v dané věci, tj. vychází z toho, že pokud jsou v příslušném právním předpise uvedeny konkrétní podklady, jsou tyto automaticky využity. Stěžovatel má však za to, že i v tomto bodě platí, že musí být brány v úvahu konkrétní okolnosti každého případu. Skutečnost, že má správní orgán postupovat dle právní úpravy určitým způsobem, neznamená, že tak automaticky skutečně postupoval. Z odůvodnění rozhodnutí žalované není patrné, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházela, přičemž tvrzení, že tyto podklady jsou uvedeny v příslušné právní úpravě, je irelevantní, neboť popírá samotný důvod existence odůvodnění správního rozhodnutí, tj. vysvětlení toho, z čeho správní orgán při svém rozhodování vycházel a proč. [11] Závěrem stěžovatel zopakoval, že v průběhu jeho pracovní činnosti byl jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany žalované opakovaně ujišťován o jeho nároku na dosažení nároku na starobní důchod v 55 letech věku ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení