5 As 293/2019 — Nejvyšší správní soud

5 As 293/2019- 25 - text 5 As 293/2019 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. L. Š., proti žalovanému: státní tajemník v Ministerstvu obrany, se sídlem Ministerstvo obrany, náměstí Svobody 471/4, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, č. j. 11 Ad 8/2016 - 52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který výrokem I. zrušil výrok 2. rozhodnutí stěžovatele ze dne 8. 4. 2016, č. j. 92-31/2014-1692, výrokem II. zamítl žalobu žalobce proti výroku 1. téhož rozhodnutí stěžovatele a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím stěžovatel částečně vyhověl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 1. 2016, č. j. 92-27/2014-1692, ve věci proplacení odměn za služební pohotovost konanou v letech 2011, 2012 a 2013 na Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav. [2] Dne 6. 2. 2014 požádal žalobce správní orgán I. stupně o proplacení odměn za služební pohotovost, kterou konal v letech 2011, 2012 a 2013. Následně požádal také o výplatu úroků z prodlení z odměn za vykonané služební pohotovosti. Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2016, č. j. 92-27/2014-1692, správní orgán I. stupně částečně jeho žádosti vyhověl. Výrokem 1. rozhodl, že mu za pohotovosti vykonané v období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2012 náleží odměna v celkové výši 104 229 Kč. Žádost o výplatu úroků z prodlení však zamítl, neboť zákon o vojácích z povolání výslovně jejich úpravu neobsahuje a soukromoprávní úpravu zde nelze analogicky použít. Ve zbytku pak výrokem 2. žádost zamítl. Tento postup odůvodnil tím, že s účinností od 1. 2. 2012 nastala změna v systému pohotovostí vojenské policie. V návaznosti na rozkaz ministra obrany č. 7/2009, navazující nařízení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, č. j. V 528/2011-1160, a nařízení náčelníka Vojenské policie k hotovostnímu systému Vojenské policie, č. j. 85-10/2012-5104, byla zavedena „služební pohotovost bez časové normy,“ která nahradila „pracovní pohotovost s časovou normou 360 minut.“ Současně byli vojáci vyčleňováni k plnění úkolů „bojové a mobilizační pohotovosti,“ která však nepředstavovala klasickou služební pohotovost, neboť vojákům začleněným do bojové a mobilizační pohotovosti měla být stanovena časová norma k dostavení se do zaměstnání až na základě zvláštního nařízení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky nebo náčelníka Vojenské policie. Smyslem bojové a mobilizační pohotovosti byla příprava na určitou krizovou situaci, která vyžadovala vydání zvláštního nařízení. Vojáci v ní zařazení nebyli ve způsobu trávení svého volného času nijak omezeni, neboť k vydání zvláštního nařízení nedošlo. Nejednalo se proto o výkon služební pohotovosti ve smyslu § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), za kterou by žalobci náležela odměna. [3] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, kterému stěžovatel částečně vyhověl ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení z odměn přiznaných za služební pohotovosti vykonané od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2012 (výrok 1.). Ve zbytku odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil (výrok 2.). II. Rozhodnutí městského soudu [4] Rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce žalobou, ve které uvedl, že i po změně hotovostního systému vojenské policie (tj. po 31. 1. 2012) vykonával pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání; fakticky totiž k žádné změně nedošlo. Stejně jako dříve měl povinnost dostavit se v případě potřeby do zaměstnání – nikoli však v přesně stanovené časové normě, nýbrž „v době co nejkratší.“ Jednalo se o zavedenou praxi u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, k čemuž doložil již v průběhu správního řízení řadu důkazů (zejm. výpovědi současných i bývalých vojáků, vnitřní rozkaz č. 6/2012, záznam o aktivaci operačního střediska v době cvičné letecké nehody ze dne 11. 4. 2012, ke které byli vojáci ze služební pohotovosti přivoláni, apod.). Dále namítal, že mu byla služební pohotovost (resp. bojová a mobilizační pohotovost) nařizována také v době, kdy čerpal řádnou dovolenou, příp. kdy mu bylo uděleno služební volno. I tyto dny pohotovosti proto požadoval proplatit, neboť byl ve způsobu trávení svého volna omezen. Ve vztahu k bojové a mobilizační pohotovosti uvedl, že byl do této pohotovosti zařazen rozkazy č. 1/2011 a 1/2012. Těmito rozkazy tak došlo k nařízení bojové a mobilizační pohotovosti, která mu měla být proplacena, neboť byl neustále připraven k nástupu do zaměstnání – to dokazují také opakované prověrky spojení prováděné nejčastěji v době státních svátků. Závěrem pak namítal porušení práva na spravedlivý proces. V průběhu správního řízení totiž učinil celkem dva návrhy na doplnění dokazování, při kterých označil celou řadu důkazů (viz výše). Správní orgány však navržené důkazy neprovedly, svůj postup nadto řádně neodůvodnily. [5] Městský soud v napadeném rozsudku odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k otázce proplácení odměn za vykonané pohotovosti u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, která řešila obdobné případy jako v nyní projednávané věci. Zdůraznil, že je potřeba rozlišovat služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání a bojovou a mobilizační pohotovost, jejímž účelem je příprava vojáků na mimořádný stav vojenské povahy (stav ohrožení státu a válečný stav). Povaha bojové a mobilizační pohotovosti je odlišná od služební pohotovosti vymezené v § 30 zákona o vojácích z povolání, neboť předpokládá vydání zvláštního nařízení, které určí bližší podmínky jejího výkonu. Samotné zařazení vojáka do bojové a mobilizační pohotovosti bez vydání předpokládaného zvláštního nařízení proto nepředstavuje výkon této pohotovosti. Tímto zařazením nevzniká vojákovi povinnost být připraven dostavit se do zaměstnání – k tomu je nezbytné právě vydání zvláštního nařízení. Na základě rozkazů č. 1/2011 a 1/2012, kterými byl žalobce do této pohotovosti pro případ krizové události zařazen, mu tak bojová a mobilizační pohotovost nařízena nebyla. Současně však městský soud připomněl, že zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti, za kterou nenáleží odměna podle § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění rozhodném pro nyní projednávanou věc (dále jen „zákon o platu a odměně za pracovní pohotovost“), nelze obcházet institut služební pohotovosti (§ 30 zákona o vojácích z povolání). Je proto nutné zkoumat, zda v souvislosti se zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti byla žalobci fakticky uložena omezení, která by svou intenzitou byla srovnatelná s nařízením služební pohotovosti, a zda nebyl institut bojové a mobilizační pohotovosti zneužit k vyhlášení fakticky neustálé služební pohotovosti. Dále je nutné také zkoumat, zda správní orgány svým postupem nevyvolaly v žalobci legitimní očekávání, že mu bude v souvislosti se zařazením do bojové a mobilizační pohotovosti odměna proplacena. [6] Městský soud přisvědčil námitce žalobce týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť správní orgány skutečně neprovedly a nehodnotily jím navrhované důkazy. Konstatování správního orgánu I. stupně, že „je mu ze služební činnosti známo, že by tyto výsledky neměly žádný vliv na rozhodnutí o žádosti žalobce,“ není dostatečným odůvodněním, proč nebyly navrhované důkazy provedeny. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je možné odmítnout provést důkaz pouze za situace, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz nedisponuje vypovídací potencí či pro jeho nadbytečnost. Nic takového však správní orgán I. stupně, ani stěžovatel netvrdili. Přesto však správní orgány v napadených rozhodnutích uvedly útržky z výpovědí svědků K., S., K. a D., aniž by však tyto důkazy provedly, což je zjevným porušením práva žalobce na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí proto městský soud považoval za nepřezkoumatelné. [7] Ve vztahu k pohotovosti v době dovolené či služebního volna městský soud uvedl, že se stěžovatel konkrétním skutkovým stavem nezabýval – nezkoumal, zda měl žalobce legitimní důvod se domnívat, že mu byla bojová a mobilizační pohotovost nařízena i v těchto dnech, a zda byl ve způsobu jejich trávení skutečně omezen. Rozhodnutí stěžovatel