5 As 314/2019 — Nejvyšší správní soud

5 As 314/2019- 34 - text  5 As 314/2019 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2019, č. j. 50 A 86/2018 - 33, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. Q1-2018-50, č. j. 4307/1.30/18-3, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále též „OIP“) ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. Q5-2018-29, č. j. 8868/5.30/18-4. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost žalobkyně a nahlédnutí do spisů ve věci pracovního úrazu pana I. V., který vznikl dne 5. 9. 2016 na pracovišti zaměstnavatele Mazzola Advert s.r.o., jí bylo dle § 38 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), odepřeno (žalobkyně v žádosti uvedla, že pracovní úraz vznikl na pracovišti společnosti Holzpack CZ, s.r.o.), Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně podala žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. [2] Krajský soud žalobě vyhověl a zrušil rozhodnutí jak žalovaného, tak správního orgánu prvního stupně. Jádrem sporu bylo posouzení naplnění podmínek pro umožnění nahlédnutí do spisu dle § 38 odst. 2 správního řádu, jelikož žalobkyně nebyla účastníkem řízení. Dle krajského soudu nelze shledat dotčení práv účastníka řízení v případě umožnění nahlížení do spisu vedeného ve věci pracovního úrazu zaměstnance jen na základě toho, že zájmy žadatelky-žalobkyně a účastníka řízení (zaměstnavatele, který mohl zanedbat své povinnosti) jsou protichůdné, neboť tomu tak do jisté míry bude vždy. Dále, žalobkyně by ze spisu mohla získat informace použitelné v případném navazujícím občanskoprávním sporu o náhradu škody za výdaje vynaložené žalobkyní v souvislosti s léčbou jejího pojištěnce, což by vedlo pouze k tzv. rovnosti zbraní stran. Rozpor s právy účastníka řízení zde tedy dle krajského soudu není dán. V této souvislosti krajský soud poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 6. 2013, C - 536/11, Donau Chemie AG a další, dle něhož může být v některých případech nahlédnutí do spisu jedinou možností třetích osob získat důkazy nezbytné pro odůvodnění jejich žaloby na náhradu škody. Pokud by žalobkyni nahlédnutí do spisu nebylo umožněno a podstatné skutečnosti pro řízení o náhradě škody by znal jen účastník řízení, byl by naopak on oproti žalobkyni zvýhodněn. [3] Správní orgány shledaly možné porušení povinnosti mlčenlivosti ve vyzrazení některých skutečností zjištěných při kontrolní činnosti, což by mohlo mít na kontrolovanou osobu zásadní vliv. Krajský soud k tomu uvedl, že povinnost mlčenlivosti dle § 20 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), není absolutní a neomezená, a dokumenty relevantní k uplatnění náhrady škody nelze vyloučit z nahlížení pouze na základě obecného tvrzení o jejich citlivosti. Krajský soud zde opět odkázal na výše uvedený rozsudek SDEU, jež k takovému odepření vyžaduje naléhavé důvody. Rovněž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 1 Afs 87/2013 - 73, a uzavřel v souladu se závěry NSS, že nepřípustnost nahlížení do spisu není možné odůvodnit toliko spekulacemi o možné existenci citlivých informací v daném spisu, a pokud správní orgán některé informace shledá citlivými, má možnost tyto informace na základě § 38 odst. 6 správního řádu z nahlížení vyloučit. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uplatňuje kasační námitky dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel považuje závěry krajského soudu za nesprávné a namítá též nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť se dle jeho názoru soud dostatečně nevypořádal s jeho argumentací a odůvodnění rozsudku dostatečně nepodporuje správnost závěrů v něm obsažených. Dle stěžovatele krajský soud sice odůvodnil, proč je pro žalobkyni potřebné do spisů nahlédnout, avšak tomu, proč by této potřebě měla ustoupit povinnost mlčenlivosti stěžovatele a veřejný zájem na ochraně potenciálně zneužitelných informací všech subjektů vyzývaných orgány inspekce práce k součinnosti pod hrozbou sankce, se již krajský soud dostatečně nevěnoval; pouze obecně uvedl, že povinnost mlčenlivosti je prolomena postupem dle § 38 odst. 2 správního řádu; není ani zřejmé, zda krajský soud v této souvislosti provedl test proporcionality. [5] Dále se stěžovatel neztotožňuje s výtkou krajského soudu, že se stěžovatel ani správní orgán prvního stupně nevypořádali s tím, proč by nahlédnutí do spisů způsobilo porušení práv účastníků. Stěžovatel je toho názoru, že oba správní orgány porušení dostatečně zdůvodnily jednak tím, že zájmy žalobkyně nejsou souladné se zájmy účastníků předmětných spisů (a to jak zaměstnavatele, tak zaměstnance), tak také tím, že účastníci poskytli orgánům inspekce práce pod sankcí pokuty informace soukromého charakteru a nemají bez dalšího povinnost strpět, aby byly tyto informace zpřístupněny žalobkyni. Stěžovatel nerozporuje potřebu a právní zájem žalobkyně do daných spisů nahlédnout, avšak dle mezí stanovených zákonem správní orgány nemohou nahlédnutí umožnit. [6] Stěžovatel také poukazuje na to, že si krajský soud předmětné spisy nevyžádal a není zřejmé, zda znal jejich obsah, jelikož jej v rozsudku nereflektoval. Krajský soud nevyhodnotil, zda má žádaný spisový materiál takový charakter, že mohl být žalobkyni předložen k nahlédnutí. Uvedl pouze, že správní orgány tuto otázku vyhodnotily nesprávně, ale již neobjasnil, jak měla být přípustnost či nepřípustnost nahlížení vyhodnocena správně. Krajský soud tedy dle stěžovatele pouze stručně odmítl důvody správních orgánů, z nichž neumožnily žalobkyni nahlédnout do spisů, jako neudržitelné, aniž by současně závazně konstatoval, že je možné umožnit nahlížení do daného spisového materiálu. Navíc, dle stěžovatele z § 38 odst. 2 správního řádu jednoznačně vyplývá, že je-li dán rozpor, nelze nahlížení umožnit, a toto znění zákona též nepočítá s možností dobrovolného uhrazení náhrady škody, s nímž operuje ve svém rozhodnutí krajský soud. [7] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem krajského soudu, jímž zavázal stěžovatele, aby při dalším projednání věci a případném (částečném) odepření nahlížení do spisu toto odepření důkladně odůvodnil, a to ke každé konkrétní vyloučené listině zvlášť. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu citovaný již krajským soudem (č. j. 1 Afs 87/2013 – 73) stěžovatel uvedl, že tak učinil, když vyloučení odůvodnil ve vztahu k souboru dokumentů, jelikož byl nucen z nahlížení vyloučit celý spis. Dle názoru stěžovatele je potřeba rozlišit mezi řádným odůvodněním odepření nahlížení do spisu a popisem konkrétního obsahu listin, což by v důsledku popřelo smysl odepření nahlížení do spisů. Krajský soud se tímto rozdílem dle stěžovatele nezabýval, jelikož v souhrnu pouze vyslovil, že stěžovatel „měl být konkrétnější“. [8] K odkazu krajského soudu na rozsudek soudního dvora ve věci Donau Chemie AG, stěžovatel zastává názor, že SDEU v dané věci posuzoval do značné míry odlišnou otázku, která se navíc týká rakouské vnitrostátní úpravy. Věc se týkala až soudního řízení, nikoliv správního, a soudy neměly vzhledem k zákazu danému zákonem (v případě nesouhlasu účastníků řízení ve věci kartelových dohod soudce nesmí žadateli umožnit nahlédnutí do spisu) možnost uvážení, a nemohly tedy ani provést test proporcionality. Česká právní úprava dle stěžovatele paušálně nezakazuje povolit nahlížení do spisu, nýbrž umožňuje individuální posouzení se zohledněním všech relevantních skutečností, tj. jak zájmu na sdělení informací, tak na jejich ochraně. Stěžovatel má na rozdíl od soudu za to, že právě k takovému posouzení ze strany orgánů inspekce práce došlo. [9] Žalobkyně ke kasační stížnosti uvedla, že dle jejího názoru je argumentace krajského soudu logická a ucelená a výklad předmětné otázky právně přijatelný a dostatečně odůvodněný. Žalobkyně se ztotožňuje s tvrzením krajského soudu, dle něhož není povinnost mlčenlivosti absolutní a k jejímu prolomení dojde při splnění podmínek § 38 odst. 2 správního řádu. Žalobkyně též zdůrazňuje, že stěžovatel vůbec nebral v potaz postavení žalobkyně jako osoby na pomezí veřejného a soukromého práva, která hospodaří se svěřenými prostředky a má zákonem stanovená práva a povinnosti. Požadované informace žalobkyně potřebuje k tomu, aby mohla plnit své povinnosti a vykonávat své právo dle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a d