5 As 475/2019 — Nejvyšší správní soud

5 As 475/2019- 78 - text 5 As 475/2019 - 83 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. P.R., zast. Mgr. Tomášem Zahumenským, advokátem se sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 11 A 236/2018 - 108, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 11 A 236/2018 - 108, se ruší. II. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 22. 10. 2018, č. j. MSP-30/2018-ORA-ROZ/3, a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 6. 2018, č. j. MSP-71/2017-OINS-SRIS/9, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 41 798 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Tomáše Zahumenského, advokáta se sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 22. 10. 2018, č. j. MSP-30/2018-ORA-ROZ/3. Tímto rozhodnutím byl zamítnut stěžovatelův rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2018, č. j. MSP-71/2017-OINS-SRIS/9, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání tří správních deliktů podle § 36b odst. 1 písm. d) bod 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“). [2] Uvedených správních deliktů se měl stěžovatel dopustit jednáními popsanými ve výrocích I. až III. prvostupňového rozhodnutí tím, že nesplnil svou povinnost stanovenou v § 19 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích a ve třech případech „neuvedl jako svou provozovnu místo, ve kterém skutečně vykonává činnost ve vymezených úředních hodinách“. Citovaná tzv. právní věta uvedená ve všech třech dílčích výrocích o vině je zobecněním konkrétních skutků, kterých se stěžovatel podle zjištění žalovaného dopustil a které žalovaný stručně shrnul v následujících třech tzv. skutkových větách: I. Stěžovatel „…ačkoliv ve své žádosti ze dne 17. 9. 2016 o zápis provozovny podle § 19 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, doručené Ministerstvu spravedlnosti dne 18. 9. 2016, uvedl adresu provozovny Husova 22/10, 795 01 Rýmařov, s úředními hodinami, ve kterých bude vykonávat činnost, a to každou středu od 8:00 do 16:00 hod., tak ve středu dne 8. 3. 2017 v úředních hodinách, nejméně v době od 14:40 do 15:40 hod., nezajišťoval v době úředních hodin skutečný výkon činnosti v provozovně insolvenčního správce, neboť v provozovně neshromažďoval podklady pro insolvenční řízení, a tedy ani nezajistil poskytování součinnosti insolvenčního správce v případě potřeby, jelikož pověřená osoba, prostřednictvím níž zajišťoval výkon činnosti insolvenčního správce v provozovně ve vymezených úředních hodinách, neměla přístup k podkladům pro insolvenční řízení, neboť ty nebyly fyzicky přítomné v provozovně, ani prostřednictvím vzdáleného přístupu“. II. Stěžovatel „…ačkoliv ve své žádosti ze dne 17. 3. 2017 o zápis provozovny podle § 19 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, doručené Ministerstvu spravedlnosti dne 19. 3. 2017, uvedl adresu provozovny Krátký Lán 138/8, 160 00 Praha 6, s úředními hodinami, ve kterých bude vykonávat činnost, a to každé úterý od 8:00 do 14:00 hod., tak v úterý dne 4. 4. 2017 v úředních hodinách, nejméně v době od 8:15 do 8:38 hod., nezajišťoval v době úředních hodin skutečný výkon činnosti v provozovně insolvenčního správce, neboť v provozovně neshromažďoval podklady pro insolvenční řízení, a tedy ani nezajistil poskytování součinnosti insolvenčního správce v případě potřeby, jelikož pověřená osoba, prostřednictvím níž zajišťoval výkon činnosti insolvenčního správce v provozovně ve vymezených úředních hodinách, neměla přístup k podkladům pro insolvenční řízení, neboť ty nebyly fyzicky přítomné v provozovně, ani prostřednictvím vzdáleného přístupu“. III. Stěžovatel „…ačkoliv ve své žádosti ze dne 16. 2. 2017 o zápis provozovny podle § 19 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, doručené Ministerstvu spravedlnosti dne 16. 2. 2017, uvedl adresu provozovny K Pustinám 64, 530 02 Pardubice-Staročernsko, s úředními hodinami, ve kterých bude vykonávat činnost, a to každé úterý od 8:00 do 16:00 hod., tak v úterý dne 4. 4. 2017 v úředních hodinách, nejméně v době od 11:16 do 11:40 hod. a opakovaně od 13:15 do 13:28 hod., nezajišťoval v době úředních hodin skutečný výkon činnosti v provozovně insolvenčního správce, když na provozovně nebyl nikdo přítomen“. [3] Jednoduše řečeno – na základě provedených kontrol v provozovnách stěžovatele v Rýmařově, v Praze a v Pardubicích žalovaný zjistil, že zde stěžovatelem nebyla ve vymezených úředních hodinách zajišťována činnost insolvenčního správce buď vůbec (provozovna v Pardubicích), nebo byla zajišťována osobou, jež neměla přístup k podkladům pro insolvenční řízení (provozovny v Rýmařově a v Praze). Tím se měl stěžovatel dopustit správních deliktů, za něž mu žalovaný uložil pokutu ve výši 60 000 Kč (výrok IV. prvostupňového rozhodnutí); současně žalovaný rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 1000 Kč (výrok V.). [4] V rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí stěžovatel předně připomněl, že řízení o správních deliktech se řídí obdobnými zásadami jako řízení trestní, a konkrétně namítl nedostatečné vymezení skutku a porušení zásady totožnosti skutku, nenaplnění skutkové podstaty správního deliktu, nepřípustnost stanovení konkrétních povinností pro činnost provozovny prováděcí vyhláškou k zákonu o insolvenčních správcích, nesprávné stanovení sankce a nepřiměřenost její výše. Ministr spravedlnosti k rozkladu stěžovatele závěry žalovaného potvrdil jak v otázce viny, tak v otázce výše sankce. Jediné pochybení shledal v tom, že se žalovaný – v rámci hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností – výslovně nevyjádřil k tvrzení stěžovatele, že hodlá přistoupit, resp. přistoupil k nápravě; toto opomenutí ovšem vyhodnotil tak, že nemá vliv na správnost výroku o uložené pokutě. II. Rozhodnutí městského soudu [5] Proti rozhodnutí ministra podal stěžovatel žalobu, v níž v zásadě zopakoval své dřívější námitky. Městský soud shledal podanou žalobu nedůvodnou, a proto ji zamítl rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 11 A 236/2018 – 61. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 5 As 163/2019 – 79, zrušil napadený rozsudek městského soudu, neboť jej shledal nepřezkoumatelným, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jedinou námitkou, kterou se Nejvyšší správní soud mohl věcně zabývat, protože ji městský soud vypořádal přezkoumatelným způsobem, byla námitka porušení zásady totožnosti skutku. Nejvyšší správní soud ji však shledal nedůvodnou. [6] Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, se věcí zabýval znovu a vydal nyní přezkoumávaný rozsudek. V něm uvedl, že není v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, pokud zákon stanoví skutkovou podstatu správního deliktu, která je blíže upravena v podzákonném předpisu, jestliže tento podzákonný předpis jen doplňuje v zákoně stanovené znaky skutkové podstaty a nepřekračuje zmocnění stanovené zákonem k jeho přijetí. Přesně tak tomu je i v nyní projednávaném případě – zákon stanoví skutkovou podstatu správního deliktu, která je pouze blíže upravena ve vyhlášce č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 355/2013 Sb.“). Ve vztahu k pardubické provozovně se navíc stěžovatel dopustil správního deliktu, jehož skutková podstata je zcela obsažena v zákoně o insolvenčních správcích – zákon totiž stanoví, že správním deliktem je nesplnění povinností, které konkretizuje vyhláška č. 355/2013 Sb. Pokud však nikdo nebyl v provozovně přítomen, postrádá smyslu zkoumat porušení konkrétních povinností stanovených vyhláškou. Městský soud neměl ani pochyb o tom, že jednání, ke kterému byl stěžovatel povinen, je dostatečně určité. [7] Co se týče porušení zásady totožnosti skutku, městský soud, obdobně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 19. 6. 2019, dospěl k závěru, že popis skutků v prvostupňovém rozhodnutí je pouze upřesněním skutků rámcově vymezených v oznámení o zahájení řízení. Zásada totožnosti skutku tak porušena nebyla