6 Ads 207/2019 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 207/2019- 31 - text 6 Ads 207/2019 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobkyně: ARRIVA MORAVA a.s., IČO 25827405, sídlem Vítkovická 3133/5, Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupená JUDr. Jakubem Dohnalem, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 7. června 2016 č. j. MPSV-2016/12132-52/51, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. 6 A 139/2016 - 74 takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Dohnala, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Nezávislý odborový svaz automobilové dopravy (dále jen „NOSAD“) žalobkyni coby zaměstnavateli dne 9. června 2015 navrhl uzavření kolektivní smlouvy na roky 2016 – 2017. Ani po uplynutí 60 dnů od zahájení kolektivního vyjednávání (doručení návrhu na uzavření kolektivní smlouvy žalobkyni) nedošlo k uzavření smlouvy ani k dohodě na osobě zprostředkovatele. NOSAD následně podal žalovanému návrh na určení zprostředkovatele. Žalovaný tomuto návrhu rozhodnutím ze dne ze dne 9. února 2016 č. j. 2015/51745-523 vyhověl a určil ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy mezi žalobkyní a NOSAD zprostředkovatelem JUDr. V. P.. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, v němž namítala, že NOSAD jedná jménem 14 odborových organizací, které u žalobkyně působí, avšak nezastupuje patnáctou (Odborovou organizaci ochrany práv zaměstnanců, dále jen „OOOPZ“). Ministryně práce a sociálních věcí ze spisu zjistila, že žalobkyně nic nenamítala proti jednání se čtrnácti odborovými organizacemi zastřešenými NOSAD, a vzhledem k tomu, že existenci OOOPZ se nepodařilo prokázat, rozklad zamítla rozhodnutím označeným v návětí. [2] Žalobu proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) nejprve odmítl usnesením ze dne 9. srpna 2016 č. j. 6 A 139/2016 - 30, neboť věc dle jeho názoru náležela do pravomoci civilních soudů. Toto usnesení zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. října 2016 č. j. 6 Ads 203/2016 - 44, v němž dospěl k závěru, že rozhodnutím o určení zprostředkovatele nezasahuje přímo do soukromoprávní sféry zaměstnavatele, může jej však zkrátit na právech, a proto podléhá přezkumu ze strany správních soudů. [3] Městský soud následně žalobu zamítl rozsudkem označeným v návětí. Zaměřil se především na otázku, jak lze dospět k závěru, že u zaměstnavatele působí odborová organizace, což je klíčové pro posouzení, zda se měla kolektivního vyjednávání účastnit i OOOPZ. Kombinací systematického a historického výkladu zákoníku práce městský soud dovodil, že odborová organizace musí prokázat, že má ve svých stanovách založeno oprávnění působit a jednat u zaměstnavatele a že sdružuje alespoň tři zaměstnance v pracovním poměru u příslušného zaměstnavatele. OOOPZ však neprokázala, že tyto podmínky splnila, nereagovala ani na výzvu žalovaného k zaslání podkladů prokazujících její oprávnění působit u žalobkyně. Žalovaný nepřekročil svá oprávnění tím, že v rámci řízení o určení zprostředkovatele opatřoval podklady, kterými by bylo možné doložit tvrzení žalobkyně, že návrh kolektivní smlouvy neodsouhlasily všechny odborové organizace, které u ní působí. K námitce, že NOSAD vůbec nebyla oprávněna jednat za 14 odborových organizací působících u žalobkyně, městský soud uvedl, že tato otázka nebyla předmětem sporu mezi žalobkyní a NOSAD při uzavírání kolektivní smlouvy, žalobkyně ji vznesla až v žalobě. Ačkoli městský soud přisvědčil žalobkyni, že OOOPZ byla v době rozhodování žalovaného zapsána ve spolkovém rejstříku, shledal, že tato okolnost nemá žádný vliv na to, zda OOOPZ u žalobkyně působila. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost. Namítala, že z textu příslušných ustanovení zákoníku práce vyplývá povinnost odborových organizací pouze oznámit zaměstnavateli své působení, zákon jim neukládá cokoli prokazovat. Městský soud výkladem nepřípustně dotvářel právo. Jeho rozhodnutí bylo zcela nepředvídatelné a vneslo do dané problematiky právní nejistotu. Povinnost odborových organizací formálně oznámit zaměstnavateli svoji existenci byla především reakcí zákonodárce na působení jednočlenných odborových organizací, které se chovaly někdy až šikanózně. Nejvyšší soud navíc opakovaně dovodil, že odborové organizace u zaměstnavatele působí, i když jej o svém vzniku formálně neinformovaly. Čestné prohlášení předsedy OOOPZ tudíž musí být dostatečným důkazem o existenci této odborové organizace. Odkazy městského soudu na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za nepřípadné. Stěžovatelka jednala v dobré víře a v souladu se zásadami pracovněprávních vztahů. Pokud by OOOPZ ignorovala, riskovala by postih ze strany inspekce práce. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že žalovaný oprávněně požadoval důkaz o postavení OOOPZ proto, že předložené čestné prohlášení pocházelo již z roku 2013. Zákoník práce vůbec nepočítá s tím, že by odborová organizace měla svůj mandát obhajovat či opakovaně obhajovat. Stěžovatelka trvá na tom, že čestné prohlášení předsedy OOOPZ ze dne 13. května 2013 dokládá působení této odborové organizace u stěžovatelky, neboť všichni členové výboru, které zmiňuje, byli v dané době zaměstnanci stěžovatelky, což žalovanému potvrdil personalista stěžovatelky, přičemž stěžovatelce nebyla oznámena žádná změna. [5] Stěžovatelka dále brojí proti závěru městského soudu, že zpochybňovala oprávnění NOSAD zastupovat další odborové organizace bez důkazů, přičemž odkazuje na e-mailovou komunikaci, kterou přiložila k žalobě, a namítá, že ve správním spise není žádný dokument potvrzující mandát NOSAD jednat za zbylých 14 odborových organizací. [6] Dále stěžovatelka odkázala na zákon o ochraně osobních údajů, který označuje údaj o členství v odborové organizaci za citlivý. OOOPZ by musela mít ke sdělení tohoto údaje souhlas svých členů, který lze odepřít. Prokázat, že odborová organizace sdružuje alespoň tři zaměstnance v pracovním poměru u zaměstnavatele, by tak vůbec nemuselo být možné. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl pouze, že stěžovatelka opakuje argumenty, s nimiž se již městský soudu přesvědčivě vypořádal. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [9] Z ustanovení § 1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, vyplývá, že kolektivní vyjednávání probíhá mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli nebo jejich organizacemi, za případné součinnosti státu, a jeho cílem je uzavření kolektivní smlouvy. Kolektivní vyjednávání je zahájeno předložením písemného návrhu na uzavření kolektivní smlouvy jednou ze smluvních stran druhé smluvní straně (§ 8 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání). Spory o uzavření kolektivní smlouvy označuje zákon o kolektivním vyjednávání za kolektivní spory (§ 10), které lze řešit za pomoci zprostředkovatele. Toho si mohou v prvé řadě zvolit smluvní strany po vzájemné dohodě (§ 11 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání). Nedohodnou-li se smluvní strany na zprostředkovateli, určí zprostředkovatele ze seznamu zprostředkovatelů a rozhodců vedeného ministerstvem na návrh kterékoliv ze smluvních stran [žalovaný]. Doručením rozhodnutí o určení zprostředkovatele je řízení před zprostředkovatelem zahájeno. Ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy může být takový návrh podán nejdříve po uplynutí 60 dnů od předložení písemného návrhu na uzavření této smlouvy (§ 11 odst. 2 zákona o kolektivním vyjednávání). [10] Podle § 22 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, smí za zaměstnance uzavřít kolektivní smlouvu pouze odborová organizace. Kolektivní smlouvu může uzavřít zaměstnavatel nebo více zaměstnavatelů, nebo jedna nebo více organizací zaměstnavatelů na straně jedné a jedna nebo více odborových organizací na straně druhé (§ 23 zákoníku práce). Podle § 286 odst. 3 zákoníku práce působí odborová organizace u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová organizace nebo její pobočná or