6 As 151/2019 — Nejvyšší správní soud

6 As 151/2019- 53 - text 6 As 151/2019 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci navrhovatele: M. Č., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem, sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti odpůrkyni: obec Opatovice nad Labem, sídlem Pardubická 160, Opatovice nad Labem, zastoupené Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, týkající se návrhu na zrušení opatření obecné povahy – Územního plánu O. n. L., schváleného zastupitelstvem obce pod č. UZ/01/2018 dne 21. února 2018, v části, která se týká pozemku navrhovatele p. č. X v obci a katastrálním území O. n. L., v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. června 2019 č. j. 52 A 38/2019 - 96 takto: I. Kasační stížnost navrhovatele se zamítá. II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni jako náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce odpůrkyně Mgr. et Mgr. Michala Boušky, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Navrhovatel nabyl v roce 2017 ve veřejné dražbě pozemek p. č. X v k. ú. O. n. L. (dále jen „pozemek“), který je oplocený, nezastavěný, leží ve středu obce O. n. L. a sousedí se hřbitovem u kostela sv. Vavřince. Pozemek předtím vlastnila Česká obec sokolská, která jej v roce 1920 získala darem od jednoho z občanů obce, aby na něm mohla vybudovat sokolovnu. K tomu však nikdy nedošlo, místo toho se na pozemku řadu let nacházelo dětské hřiště a travní porost. Obec se od roku 2015 neúspěšně pokoušela získat pozemek do svého vlastnictví. [2] V době, kdy se konala zmiňovaná veřejná dražba, spěl zároveň do konečné fáze proces přijímání nového územního plánu obce O. n. L., jejž pro obec pořizoval Magistrát města Pardubic a jenž byl nakonec ve formě opatření obecné povahy zastupitelstvem obce schválen dne 21. února 2018 (dále jen „územní plán“). V územním plánu byl navrhovatelův pozemek označen jako stabilizovaná plocha veřejného prostranství – veřejná zeleň. Navrhovatel jej napadl u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a navrhl jeho zrušení v části týkající se pozemku, neboť se podle něj ve skutečnosti o veřejné prostranství nejedná. Navrhovatel hodlá na pozemku vybudovat sportovně-relaxační centrum, územní plán mu v tomto záměru brání, a nepřiměřeně jej tak omezuje na jeho vlastnickém právu. Krajský soud návrh jako nedůvodný zamítl. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [3] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal navrhovatel (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní namítal, že bez ohledu na fakt, že původní vlastník, tj. Česká obec sokolská, neuplatnil proti návrhu územního plánu žádné námitky, bylo povinností odpůrkyně prokázat, že se vskutku jedná o veřejné prostranství. Měla s ohledem na základní zásady činnosti správních orgánů zakotvené v § 2 a 8 správního řádu zjistit stanovisko vlastníka pozemku k této otázce, a i když tak neučinila, odmítavý postoj stěžovatele jí byl znám z námitky, kterou stěžovatel k návrhu územního plánu uplatnil, byť tak z důvodu pozdního nabytí pozemku do vlastnictví učinil až po stanovené lhůtě. Odpůrkyně však ke stanovisku vlastníka nepřihlédla a žádné důkazy neprovedla. Krajský soud pak její postup posvětil v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se vymezování veřejných prostranství v rámci územního plánování (stěžovatel odkázal na rozsudky č. j. 4 As 81/2018 - 57 a 4 As 186/2017 - 41). [4] Podle stěžovatele krajský soud především dospěl k nesprávnému a nepřezkoumatelnému závěru o existenci veřejného prostranství na stěžovatelově pozemku, ačkoliv sám žádné dokazování v této věci nevedl. Stěžovatel naopak v soudním řízení podle svých slov doložil, že pozemek zákonné znaky veřejného prostranství nesplňuje. Krajský soud nevysvětlil, který z předchozích vlastníků a za jakých okolností měl dát konkludentní souhlas k obecnému užívání pozemku (zda Česká obec sokolská nebo Tělovýchovná jednota Sokol O. n. L.). Pozemek byl přitom vždy oplocený, a nebyl tedy veřejně přístupný. Hrací prvky dětského hřiště z něj odstranila obec O. n. L. na žádost České obce sokolské ještě před konáním veřejné dražby, což svědčí o tom, že zde byly umístěny bez právního důvodu. V katastru nemovitostí je pozemek evidován jako sportoviště a rekreační plocha, takto byl označen v rozsudku o jeho vydání v restituci a stejně byl kategorizován a oceněn i ve znaleckém posudku pro účely veřejné dražby. [5] Nesprávný a nepodložený je i názor krajského soudu, že novým územním plánem nedošlo ke změně účelového určení stěžovatelova pozemku oproti územnímu plánu předchozímu. Ten totiž pozemek řadil do plochy „C – centrální zóna“, která umožňovala různé funkční využití pozemků včetně zástavby budovami. [6] Podle stěžovatele vyhodnotil krajský soud chybně i otázku proporcionality vzniklého omezení. Nové funkční využití pozemku nejenže nerespektuje faktický stav v území, ale nemůže ani vést k naplnění účelu a smyslu územního plánu, jelikož bez souhlasu stěžovatele nelze na pozemku – nyní zatravněném a s minimem stromů – provádět jakékoliv terénní úpravy, výsadbu zeleně apod. Stěžovatelův pozemek je rozlehlý a zamýšlenou stavbu sportovně-relaxačního centra lze umístit v dostatečném odstupu od kostela a hřbitova. Veřejný zájem na zachování piety by tudíž bylo možné zajistit mírnějšími prostředky, konkrétně aplikovat v územním řízení institut ochranného pásma dle zákona o pohřebnictví nebo vymezit v územním plánu na části stěžovatelova pozemku jen nezbytně široký pás zeleně sousedící se hřbitovní zdí (toto řešení stěžovatel navrhoval v pozdější žádosti o změnu územního plánu, avšak obec je odmítla). Stěžovatel je přesvědčen, že obec se k jeho požadavkům na změnu územního plánu, popř. na náhradu škody, staví záporně zejména proto, že neuspěla ve snaze získat pozemek od České obce sokolské do svého vlastnictví. [7] Odpůrkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti vysvětlila, že předchozí plán obce O. n. L. byl vydán ve zcela jiném právním prostředí. Dřívější označení kategorie C skutečně umožňovalo nejrůznější způsoby využití, avšak pokud např. převládala zeleň, jako tomu bylo na pozemku stěžovatele, pak se pouze zachoval stávající stav. Účinný územní plán na tom nic nezměnil, jen zpřesnil pojmosloví. Pokud pak jde o existenci veřejného prostranství na pozemku stěžovatele, v obci je všeobecně známým faktem, že občané pozemek s ohledem na jeho polohu v centru obce a na to, že nedošlo k vybudování sokolovny, léta využívali pro volné venkovní hry a sportování, a to v souladu s všeobecným vnímáním veřejně prospěšného poslání Sokola. Doplnění a pozdější odstranění herních prvků dětského hřiště na povaze tohoto užívání nic nezměnilo. Podstatné je, že Česká obec sokolská tomuto využití ze své pozice vlastníka nikdy nebránila (např. žalobami). [8] Odpůrkyně nicméně poukázala na to, že proces pořizování územního plánu není běžným správním řízením, nezná účastníky ani se v něm neprovádí dokazování. Výsledná podoba územního plánu je zásadně předurčena aktivitou dotčených osob, a pokud nepodají námitky, nemůže být každý pozemek předmětem zvláštní pozornosti a podrobného odůvodnění. S ohledem na to, že předchozí vlastník námitky proti návrhu územního plánu nepodal a odpůrkyně pouze zachovala dosavadní stav (veřejná zeleň v centru obce), vyhodnotil krajský soud jeho odůvodnění jako postačující. [9] V reakci na odpůrkynino vyjádření navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud nařídil ve věci jednání a provedl důkazy vyvracející odpůrcovo tvrzení o tom, že stěžovatelův pozemek naplňoval znaky veřejného prostranství. Těmito důkazy měla být smlouva o údržbě pozemku mezi Českou obcí sokolskou a odpůrkyní (upravující mj. zprostředkování občasného pronájmu pozemku k provozování tradičních zábavních akcí), výpověď této smlouvy, žádost odpůrkyně o odprodej pozemku (odůvodněnou tím, že podmínkou pro získání dotace na rekonstrukci dětského hřiště je, že obec musí být vlastníkem dotčeného pozemku), souhlas České obce sokolské s tímto prodejem (za cenu vyšší, než za kterou byl nakonec vydražen) a potvrzení České obce sokolské, že nikdy neudělila souhlas k obecnému užívání daného pozemku (ze srpna 2019). Předložené důkazy získal stěžovatel od České obce sokolské teprve po podání kasační stížnosti a odpůrkyně mu jejich existenci zamlčovala a zastírala, proto nemohl jejich provedení navrhnout již před krajským soudem. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [11] Pro rozsouzení dané kauzy je nejprve potřeba vyložit, jaké důsledky plynou z toho, že územní plán odpůrkyně ozna