7 Afs 16/2020 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 16/2020- 19 - text 7 Afs 16/2020 - 23 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: UNIMEX  INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupena JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem Kosmova 961/20, Ostrava, proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2019, č. j. 22 Af 80/2017 - 92, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2019, č. j. 22 Af 80/2017 - 92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný vydal dne 3. 7. 2017 dva exekuční příkazy, jimiž nařídil vůči žalobkyni daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu (č. j. 2594126/17/3203-00540-805180) a prodejem nemovitých věcí (č. j. 2594395/17/3203-00540-805180), k vymožení nedoplatků na daních ve výši celkem 5 189 777,59 Kč (dále též „exekuční příkazy“) a exekučních nákladů ve výši 101 760 Kč. Podkladem exekučních příkazů bylo dle výkazu nedoplatků mj. rozhodnutí žalovaného o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 2006 ze dne 31. 5. 2010, č. j. 90106/10/390911806486 a platební výměr na penále na dani z příjmů právnických osob za rok 2005 ze dne 16. 6. 2010, č. j. 93052/10/390911806486 (dále též jako „sporná rozhodnutí“). II. [2] Žalobkyně podala proti exekučním příkazům žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“). Zpochybňovala především vykonatelnost rozhodnutí uvedených ve výkazu nedoplatků, neboť tato jí nemohla být řádně oznámena (doručena). V době od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013 totiž neměla v obchodním rejstříku zapsaný statutární orgán. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 22 Af 80/2017 - 54 (dále též „původní rozsudek“), exekuční příkazy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že z důvodu absence statutárního orgánu žalobkyně nemohlo dojít k účinnému doručení sporných rozhodnutí. Na tom, že sporná rozhodnutí nebyla doručena, nemohlo dle krajského soudu nic změnit ani to, že žalobkyni bylo možné doručovat do datové schránky, do níž se přihlašovaly osoby s právem přístupu. [3] Nejvyšší správní soud zrušil původní rozsudek ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 Afs 377/2018 - 38, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že otázka doručení sporných rozhodnutí nebyla posouzena komplexně. Krajský soud totiž nezohlednil, že právnická osoba nemusí nutně ve všech záležitostech jednat toliko prostřednictvím svého statutárního orgánu, ale může jednat i prostřednictvím jiných osob. Vůbec se nezabýval otázkou, zda se do datové schránky žalobkyně přihlásila některá z v úvahu přicházejících oprávněných osob (nejen statutární orgán, ale rovněž osoby pověřené či administrátor datové schránky) a spokojil se s tím, že absence zapsaného jednatele žalobkyně v obchodním rejstříku má automaticky za následek neplatné doručení. Takový postup krajského soudu považoval zdejší soud za nedostatečný. Bylo nutné otázku doručení důkladně posoudit a především se zabývat tím, která konkrétní osoba se do datové schránky žalobkyně přihlásila. Přihlásila-li by se totiž do datové schránky žalobkyně v rozhodnou dobu některá z osob oprávněných k přístupu, došlo by k doručení písemnosti ve smyslu § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o elektronických úkonech“), neboť by se jednalo o osobu oprávněnou za žalobkyni v tomto rozsahu jednat. Kasační soud pak krajskému soudu uložil, aby v dalším řízení zjistil, jaká osoba se do datové schránky žalobkyně v rozhodnou dobu přihlásila, a v návaznosti na tato zjištění se zabýval tím, zda mohly nastat účinky doručení. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu, jež od uživatelů datových schránek vyžaduje jistý stupeň „bdělosti“, zejména při nakládání s přístupovými údaji (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 4 As 160/2015 - 43, či ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 - 44). [4] Po vrácení věci krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem opět zrušil exekuční příkazy a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V souladu s pokynem zdejšího soudu zjistil, že se do datové schránky žalobkyně dne 1. 6. 2010 v 08:23:01 a dne 16. 6. 2010 v 15:09:42 přihlásil Petr Nevlud, který byl zapsán jako jednatel žalobkyně v obchodním rejstříku do 28. 5. 2010 a následně opět od 3. 5. 2013. Žalovaný tak spojil účinky doručení sporných rozhodnutí s přihlášením bývalého jediného jednatele žalobkyně, který se do její datové schránky přihlásil, přestože již byl vymazán z obchodního rejstříku. Dle krajského soudu na základě těchto skutečností „nelze zejména s ohledem na relativně krátký časový okamžik od výmazu jednatele z obchodního rejstříku do okamžiku ’doručení’ (v prvním případě 3 dny a ve druhém 19 dnů) učinit bez dalšího doplnění (důkazů nebo alespoň úvah) závěr o tom, zda žalobkyně (ne)byla dostatečně bdělá a zda (ne)mohla včasnými kroky zabránit nastalé situaci.“ Krajský soud zdůraznil, že posouzení formální vykonatelnosti exekučních titulů je především v kompetenci příslušných daňových orgánů, jejichž činnost by správní soudy neměly nahrazovat. Žalovaný však učinil závěr o doručení sporných rozhodnutí bez ohledu na to, jaká osoba se do datové schránky přihlásila, a bez zohlednění toho, že žalobkyně v dané době neměla zapsaný statutární orgán. Právní závěr žalovaného tak nelze považovat za správný. Bylo na něm, aby posoudil doručení podle konkrétních skutkových okolností věci, a to okamžitě poté, co zjistil absenci statutárního orgánu žalobkyně. Povinnost ověřovat splnění procesních podmínek řízení platí i pro správní orgány. Žalovaný mohl zjistit z veřejně přístupné části obchodního rejstříku, že byl jednatel žalobkyně vymazán. Bylo pak jeho procesní povinností dále zjistit, zda má žalobkyně jinou osobu oprávněnou za ni jednat, případně zda lze rozhodnutí doručovaná do její datové schránky přes absenci statutárního orgánu a jiné oprávněné osoby považovat za doručená. Pokud by dospěl k závěru, že rozhodnutí nebylo možno považovat za doručená, měl žalobkyni ustanovit zástupce podle § 10 odst. 2 věty poslední zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění. Protože tak nepostupoval, musel mu krajský soud věc vrátit k dalšímu řízení. Pokud by se posouzením relevantních otázek ve vztahu k doručení zabýval sám krajský soud, nepřípustně by tím nahrazoval činnost žalovaného a v konečném důsledku by posuzoval důvody, ze kterých ani nevycházela napadená rozhodnutí, resp. závěr žalovaného o řádném doručení vymáhaných rozhodnutí. Odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 Afs 138/2018 - 48, krajský soud označil za nepřiléhavý pro skutkové odlišnosti. Doplnil, že „však bylo namístě konstatovat, že přes formální splnění podmínek uvedených v § 17 zákona o elektronických úkonech nelze bez dalšího (tj. bez zohlednění konkrétních okolností případu) považovat rozhodnutí za řádně a účinně doručená.“ III. [5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Krajský soud dle něj nesprávně posoudil otázku vykonatelnosti exekučních titulů. Zcela nepochopitelně totiž rezignoval na vyřešení stěžejní právní (nikoliv skutkové) otázky účinnosti doručení sporných rozhodnutí do datové schránky žalobkyně, přestože měl řádně zjištěn skutkový stav. Nepostupoval v souladu s instrukcemi a právním názorem Nejvyššího správního soudu, když vyřešení této otázky přenesl na stěžovatele. Ten však již podrobně vyargumentoval své právní stanovisko, že sporná rozhodnutí byla řádně doručena. Není důvod, aby se stěžovatel touto otázkou zabýval znovu, zvlášť když se s jeho argumentací krajský soud vypořádal jen ryze povrchně a část jeho argumentů pominul. V důsledku vyhnutí se posouzení stěžejní právní otázky a nevypořádání argumentů stěžovatele zatížil krajský soud svůj rozsudek nepřezkoumatelností. Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl vnitřní rozpornost jeho rozsudku. Na jednu stranu soud uvedl, že zjištěný skutkový stav mu neumožňuje otázku účinnosti doručení právně posoudit, současně však označil závěr žalovaného o řádném doručení za paušálně nesprávný a rozebral, jak měl dle jeho mínění stěžovatel při doručování sporných rozhodnutí postupovat. Přestože krajský soud odmítl meritorně vyřešit stěžejní právní otázku, zrušil exekuční příkazy proto, že nebylo možné dospět k přesvědčivému závěru o jejich doručení, tj. zastal názor, že sporná rozhodnutí řádně doručena nebyla. Stěžovateli není zřejmé, jak mohl krajský soud dospět k závěru o nep