7 As 43/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 43/2019- 19 - text 7 As 43/2019 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. J., zastoupen JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019, č. j. 31 A 114/2017 - 113, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2016, č. j. 07931-18/2015-ERU, sp. zn. KO-07931/2015-ERU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), Energetický regulační úřad shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 90 odst. 1 písm. k) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), a uložil mu pokutu ve výši 5 000 Kč a povinnost náhrady paušální částky nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce se měl daného přestupku dopustit tím, že v rozporu s § 46 odst. 9 energetického zákona nejméně od 7. 11. 2014 do 4. 4. 2016 nechal v ochranném pásmu nadzemního vedení zvlášť vysokého napětí 2x400 kV na pozemku parc. č. X v k. ú. Z. růst porosty nad výšku 3 m. [2] Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2017, č. j. 07931-24/2015-ERU, předsedkyně Energetického regulačního úřadu podle § 96 odst. 2 energetického zákona ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla rozklad žalobce a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. II. [3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 31 A 114/2017 - 113. [4] V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), nijak nemění obecná pravidla pro určení subjektu vlastnického práva ve vztahu k porostům, ani neupravuje povinnost třetích osob ve vztahu k porostům, které nejsou v jejich vlastnictví. Vlastník komunikace má ze zákona povinnost pečovat pouze o porosty ve svém vlastnictví. Bez ohledu na to, zda porost vyrůstá na tělese pozemní komunikace, jeho vlastníkem, a tudíž osobou, které svědčí veškerá práva a povinnosti z vlastnického práva vyplývající (včetně povinnosti podle § 46 odst. 9 energetického zákona), je vlastník pozemku. Krajský soud poukázal na to, že žalobce byl v rozhodné době vlastníkem pozemku parc. č. X a ve správním řízení existovaly jednoznačné podklady prokazující, že předmětné stromy vyrůstaly na tomto pozemku. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobce byl adresátem zákazu nechat růst v ochranném pásmu nadzemního vedení porosty nad výšku 3 m (§ 46 odst. 9 energetického zákona). Pro tyto účely je lhostejné, zda se v daném konkrétním místě nacházelo také těleso pozemní komunikace Strakonická. Jelikož i žalovaný vycházel ze závěru, že rozhodující pro odpovědnost žalobce za přestupek bylo vlastnictví pozemku, z něhož plyne vlastnictví k předmětným stromům, a nikoliv existence tělesa komunikace na předmětném pozemku, nebyl povinen se důkazy prokazujícími tuto skutečnost vůbec zabývat. Nebyl proto ani důvod, aby se krajský soud zabýval tím, zda žalovaný hodnotil tyto důkazy správně a zda dospěl ke správným závěrům ohledně skutečnosti, zda se na pozemku parc. č. X nachází těleso komunikace. Ze shodných důvodů ani krajský soud neprováděl dokazování dalšími listinami, které pro tento účel žalobce předložil v soudním řízení. III. [5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku související s posouzením charakteru pozemku parc. č. X z hlediska zákona o pozemních komunikacích, stejně jako právní otázku jeho věcné pasivní legitimace k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 90 odst. 1 písm. k) energetického zákona. [6] Pro posouzení dané věci je podle stěžovatele podstatné to, že na pozemku parc. č. X se nachází těleso pozemní komunikace silnice I. třídy Strakonická. Tento závěr byl spolehlivě zjištěn v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 386/2016, ve kterém se stěžovatel domáhal vůči hlavnímu městu Praze vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání mj. též předmětného pozemku umístěním tělesa pozemní komunikace. Tento závěr potvrdil i Městský soud v Praze jako soud odvolací ve svém usnesení ze dne 30. 5. 2018, č. j. 91 Co 86/2018 - 787. K tomuto závěru dospěly uvedené soudy na základě stejných důkazů, které stěžovatel označil i v tomto řízení a které krajský soud neprovedl s tím, že podle jeho názoru by jejich provedení nemohlo na výsledku soudního řízení nic změnit. Tím, že krajský soud neprovedl navržené důkazy a nedostatečně zjistil skutkový stav, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud zcela rezignoval na to zabývat se otázkou, zda je předmětný pozemek silničním pozemkem ve smyslu § 11 zákona o pozemních komunikacích, resp. zda se na něm nachází těleso pozemní komunikace. Pokud by tak učinil a provedl důkazy označené stěžovatelem, nutně by musel dojít ke shodným závěrům jako oba výše uvedené soudy, které přiznaly stěžovateli vůči hlavnímu městu Praze nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání předmětného pozemku umístěním silnice I. třídy Strakonická. V této souvislosti stěžovatel označil za neudržitelný stav, aby v jednom řízení po provedeném dokazovaní dospěly soudy k závěru, že na pozemku parc. č. X je umístěna součást tělesa silnice I. třídy Strakonická, a ve druhém řízení aby krajský soud tytéž důkazy prokazující uvedené vůbec neprovedl s tím, že jde o dokazování nadbytečné, a uzavřel, že na předmětném pozemku se součást tělesa silnice I. třídy Strakonická nenachází. Stěžovatel tak nadále tvrdí, že předmětný pozemek je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích součástí tělesa uvedené pozemní komunikace ve vlastnictví hlavního města Prahy. [7] Stěžovatel rovněž tak považuje za nesprávný právní závěr krajského soudu, že jako vlastník pozemku parc. č. X je adresátem zákazu nechat růst v ochranném pásmu nadzemního vedení porosty nad výšku 3 m (§ 46 odst. 9 energetického zákona) a že je pro tyto účely lhostejné, zda se v daném konkrétním místě nacházelo také těleso pozemní komunikace Strakonická. Na předmětném pozemku se nachází součást silnice I. třídy Strakonická. Tato silnice vedoucí zastavěným územím hlavního města Prahy převádí tranzitní dopravu přes území hlavního města Prahy s napojením na nejvytíženější dopravní bod v České republice, kterým je Barrandovský most. Tato silnice I. třídy v ulici Strakonická je průjezdním úsekem silnice ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Silniční vegetace v průjezdním úseku silnice ve městě není nejen podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 17 Co 441/97), ale též i podle odborné literatury součástí průjezdního úseku komunikace a péči o ní zajišťuje obec jako péči o veřejnou zeleň. Má-li tedy péči o trvalé porosty na předmětném pozemku zajišťovat hlavní město Praha, resp. Technická správa komunikací hl. m. Prahy jako péči o veřejnou zeleň, součástí této péče nutně musí být též povinnost nenechat růst v ochranném pásmu nadzemního vedení porosty nad výšku 3 metry. Tato povinnost nestíhá stěžovatele, ale hlavní město Prahu jako vlastníka uvedené silnice. [8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkazuje na rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se plně ztotožňuje, jakož i na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Z hlediska § 46 odst. 9 energetického zákona je nepochybné, že na pozemku v ochranném pásmu přenosové soustavy rostou stromy o výšce přesahující 3 metry, a že vlastníkem tohoto pozemku je stěžovatel. Z výpisu katastru nemovitostí vyplývá, že pozemek parc. č. X je ve vlastnictví stěžovatele. Jako druh využití nemovitosti je uvedeno „silnice“. Z toho přímo neplyne, že se na daném pozemku nachází těleso silnice ve smyslu § 11 zákona o pozemních komunikacích. Z rozhodnutí, na která se odkazuje stěžovatel, spíše vyplývá, že na pozemku se nachází prvky, které lze podřadit pod součásti a příslušenství komunikace ve smyslu § 12 uvedeného zákona. Žalovanému nicméně není zřejmé, jak by tato skutečnost mohla mít vliv na konstatování porušení § 46 odst. 9 energetického zákona, jelikož stěžovatel je vlastníkem předmětného pozemku. Pokud je podle § 46 odst. 9 energe