7 Azs 242/2019 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 242/2019- 28 - text 7 Azs 242/2019 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X, zastoupen JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2019, č. j. 19 A 35/2018 - 66, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy (dále též „Policie ČR“) ze dne 7. 7. 2018, č. j. KRPA-254370-19/ČJ-2018-000022, byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Téhož dne bylo žalobci rozhodnutím č. j. KRPA-254370-16/ČJ-2018-000022, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky. [2] Dne 11. 7. 2018 podal žalobce v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany, pročež byl téhož dne přezajištěn z režimu zákona o pobytu cizinců do režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Žalobce následně podal žádost o opětovné posouzení důvodů zajištění podle § 46a odst. 10 zákona o azylu. Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2018, č. j. OAM-124/LE-LE05-LE05-PS2-2018, žalovaný rozhodl, že žalobce je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a podle § 46a odst. 5 téhož zákona je doba trvání zajištění stanovena do 28. 10. 2018. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti o opětovné posouzení důvodů zajištění žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“). Tuto žalobu krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 19 A 35/2018 - 30. Nejvyšší správní soud však uvedený rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 7 Azs 462/2018 - 25, a uložil krajskému soudu, aby v dalším řízení na podkladě úplného spisového materiálu vypořádal též opomenutou žalobní námitku týkající se procesních pochybení žalovaného. [4] Po vrácení věci krajský soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Neshledal, že by došlo k namítaným procesním pochybením. Udělil-li žalobce zástupkyni plnou moc již dne 9. 7. 2018 (tj. před vydáním rozhodnutí o přezajištění), měla si tato zástupkyně v rámci převzetí a přípravy zastoupení ujasnit, v jaké věci bude žalobce zastupovat a obstarat si od něj informace o předmětu řízení. Pouze v důsledku jejího nedůsledného a nesprávného postupu se důvody žádosti žalobce o propuštění ze zajištění ze dne 31. 8. 2018 míjely s obsahem rozhodnutí ze dne 11. 7. 2018. Žalovaný pak řádně zdůvodnil, proč považoval podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany za účelové, přičemž jeho zdůvodnění je věcně správné. Žalovaný správně přihlédl k důvodům správního vyhoštění žalobce a k tomu, že žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal až poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, byť do České republiky (dále též „ČR“) přicestoval již v prosinci 2016. Soud se ztotožnil rovněž s tím, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce nerespektoval právní řád ČR, pobýval na území nelegálně a vědomě se prokazoval padělaným dokladem. Existuje proto obava, že případně uložené právní povinnosti nebude respektovat ani v budoucnu. III. [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nesouhlasí s tím, že žalovaný ve věci postupoval v souladu se zákonem. Jeho zástupkyně nebyla informována o tom, že zajištění stěžovatele podle zákona o pobytu cizinců bylo zrušeno. Až z obsahu usnesení Policie ČR ze dne 15. 8. 2019, č. j. CPR-25205-2/ČJ-2018-930310-C220, se dozvěděla, že žalobce byl přezajištěn. Při podání žádosti o propuštění ze zajištění pak vycházela z uvedeného usnesení, které obsahovalo chybný údaj o důvodu zajištění. Po zjištění omylu zástupkyně žalovanému bezodkladně sdělila, že žádost o propuštění doplní po nahlédnutí do spisu. Žalovaný však vydal napadené rozhodnutí bez ohledu na tento přípis. Krajský soud zástupkyni vytkl chybný postup, ale nezabýval se tím, že ji měl žalovaný vyzvat k doplnění žádosti, neboť tato neobsahovala jediný argument proti důvodům zajištění a zástupkyně avizovala její doplnění po nahlédnutí do spisu. [6] Krajský soud se rovněž nevypořádal s námitkami týkajícími se chybného vyhodnocení důvodů pro zajištění stěžovatele. Zajištění stěžovatele bylo odůvodněno především tím, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Stěžovatel se však vyhoštění vyhnout nemohl, protože rozhodnutí o správním vyhoštění již bylo v právní moci a byl mu rovněž uložen trest vyhoštění. Snahu vyhnout se vyhoštění pak nelze dovozovat ani z toho, že se stěžovatel vzdal práva na podání odporu proti trestnímu příkazu. Žalovaný rovněž nedostatečně odůvodnil účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu i možnost uplatnění zvláštních opatření. Nebyly posouzeny osobní, majetkové a rodinné poměry stěžovatele, charakter porušení povinností a jeho dosavadní chování. Zejména se pak soud nevypořádal s tím, že stěžovatel při kontrole spolupracoval s policí, nikdy nebyl trestně stíhán ani nebyl veden v evidenci nežádoucích osob. Stěžovatel rovněž namítl, že byl zkrácen na svých právech nedodržením lhůty pro rozhodnutí o žalobě. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil. IV. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky nejsou důvodné. Postupoval v souladu se zákonem o azylu, když zjistil skutečný stav věci a stěžovatele důvodně zajistil. Z jednání stěžovatele vyplývá neúcta k právnímu řádu ČR a jeho nerespektování. Byly splněny všechny podmínky zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Přestože to stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvedl, vytýká rozsudku krajského soudu rovněž nepřezkoumatelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Konkrétně dle jeho názoru krajský soud nevypořádal námitky týkající se nezákonnosti postupu žalovaného, chybného vyhodnocení důvodů pro zajištění stěžovatele a možnosti uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností. [11] Napadený rozsudek dostojí požadavkům na přezkoumatelnost vyplývajícím z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozsudku je totiž zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil, byť si lze zcela jistě představit ještě podrobnější odůvodnění. Ve věci namítaného procesního pochybení žalovaného krajský soud dospěl k závěru, že uvedení nesprávných důvodů v žádosti o propuštění ze zajištění je přičitatelné zástupkyni stěžovatele, neboť příslušná plná moc jí byla udělena již 9. 7. 2018 a bylo na ní, aby si před podáním předmětné žádosti ujasnila přesný předmět řízení. Jestliže krajský soud dospěl k závěru, že za obsah žádosti je zodpovědná toliko zástupkyně stěžovatele, implicitně tak konstatoval, že žalovaný nebyl povinen ji vyzvat k jejímu doplnění. I tuto námitku tedy krajský soud nepochybně vypořádal. Krajský soud se rovněž dostatečně vyjádřil k tomu, proč považuje zajištění stěžovatele za důvodné a proč by v jeho případě nepostačovalo uložení zvláštních opatření, když zdůraznil, že stěžovatel na území České republiky pobýval ilegálně od roku 2016 až do svého zajištění, o mezinárodní ochranu požádal až po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, a při policejní kontrole se proká