8 Ads 222/2020 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 222/2020- 46 - text 8 Ads 222/2020 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Petra Mikeše v právní věci žalobce: Ing. P. Š., zastoupený JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti žalovanému: státní tajemník v Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, proti nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícím v oznámení o skončení služebního poměru ze zákona dnem 31. 1. 2019, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, čj. 3 A 52/2019-55, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, čj. 3 A 52/2019-55, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl státním zaměstnancem ve smyslu zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „služební zákon“), zařazeným v Ministerstvu zahraničních věcí. Rozsudkem ze dne 31. 1. 2019 byl žalobce Obvodním soudem pro Prahu 2 v trestním řízení sp. zn. 2 T 95/2018 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen „trestní zákoník“), který spáchal řízením motorového vozidla po požití alkoholických nápojů dne 21. 8. 2018. Stejným rozsudkem obvodní soud rozhodl o upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudek nabyl právní moci 31. 1. 2019. [2] Následně žalovaný oznámil žalobci oznámením ze dne 1. 2. 2019, č. j. 445792/2019-OSP, že jeho služební poměr skončil ze zákona podle § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona ke dni právní moci výše uvedeného rozsudku obvodního soudu (k 31. 1. 2019), protože podle tohoto ustanovení služebního zákona zaniká služební poměr dnem právní moci rozsudku, kterým byl „státní zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin (…)“. [3] Žalobce posléze podal žalobu k Městskému soudu v Praze proti nezákonnému zásahu žalovaného podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nezákonný zásah žalobce spatřoval ve skutečnosti, že mu žalovaný v návaznosti na oznámení o skončení služebního poměru ze zákona z 1. 2. 2019 brání ve výkonu státní služby, přestože služební poměr neskončil. Domáhal se, aby městský soud určil, že tento zásah je nezákonný, a zakázal žalovanému pokračovat v tomto zásahu. [4] Městský soud se ve shora označeném rozsudku se žalobou ztotožnil a rozhodl, že zásah žalovaného vůči žalobci provedený oznámením z 1. 2. 2019 o skončení služebního poměru ze zákona dnem 31. 1. 2019 byl nezákonný (výrok I.), žalovanému zakázal pokračovat v porušování žalobcova práva „v bránění výkonu služebního poměru“ a přikázal mu obnovit stav před zásahem uvedeným ve výroku I. (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.). Považoval za zásadní, že jedním trestním rozsudkem došlo k uznání žalobce vinným a zároveň k upuštění od potrestání. Na žalobce se tedy hledí, jako kdyby nebyl odsouzen, již od právní moci tohoto rozsudku, protože s ní nastoupila fikce neodsouzení podle § 46 odst. 4 trestního zákoníku. Tento jazykový výklad považoval městský soud za naprosto jasný, a proto na něm nemohou nic měnit systematické argumenty, jako je žalovaným popisovaná rozdílná textace § 74 odst. 1 písm. a) a § 25 odst. 3 služebního zákona. K tomu přistupuje i naprosto jasná textace § 74 odst. 1 písm. a) spojující zánik služebního poměru se zákona s „odsouzením“, nikoliv s „pouhým“ vyslovením viny. Městský soud dále považoval za nevýznamné procesní požadavky na odsuzující rozsudek uvedené v § 122 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“). Označení „odsuzující rozsudek“ v trestním řádu je totiž procesním termínem, který nevyvrací výše popsané hmotněprávní hodnocení městského soudu. [5] Nad rámec výše uvedené argumentace je podle městského soudu třeba v případě žalobce přihlédnout k zásadě in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), což ještě zvyšuje jednoznačnost jeho závěrů: služební poměr zaniká se zákona „pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin“ a zároveň se na pachatele kvůli upuštění od potrestání hledí, jako by nebyl odsouzen. Dále je třeba fikci neodsouzení v případě upuštění od potrestání chápat jako projev filozofie odpuštění, a nelze se tak ztotožnit z hodnocením žalovaného, podle kterého nemá fikce neodsouzení na věc vliv. Jestliže tedy služební zákon spojuje se zánikem služebního poměru pravomocné odsouzení a podle fikce neodsouzení v trestním zákoníku k němu nedošlo, nedošlo tedy ani k zániku služebního poměru podle § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Služební poměr tedy stále trvá. Jako obiter dictum pak městský soud odlišil projednávanou věc od podobné věci týkající se zániku služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru a rozhodnuté v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, čj. 10 As 61/2015-69. V tomto případě totiž existují dvě významné odlišnosti. Za prvé nedošlo k upuštění od potrestání a obžalovaný byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, za druhé zde nastala fikce neodsouzení až několik dní po nabytí právní moci rozsudku (v důsledku amnestie prezidenta republiky). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel v první řadě poukazuje na nekonzistentnost odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o vztah služebního zákona a trestního zákoníku. Na jedné straně rozsudek tyto předpisy explicitně označuje za současně aplikovatelné, na druhé straně mají být v poměru speciality. Dále stěžovatel uvádí, že trestní rozsudky se dělí na odsuzující a zprošťující, přičemž odsuzujícím rozsudkem soud rozhoduje o vině obžalovaného, tedy že konkrétní skutek spáchal obžalovaný a tento skutek je trestným činem, výrok o trestu není nutnou obsahovou náležitostí odsuzujícího rozsudku a povahu odsuzujícího rozsudku má i rozsudek, kterým bylo upuštěno od potrestání podle § 46 nebo § 47 trestního zákoníku, podmíněně upuštěno od potrestání podle § 48 trestního zákoníku atp. [7] Stěžovatel proto dovozuje, že žalobce byl trestním rozsudkem odsouzen, i když bylo zároveň upuštěno od jeho potrestání. Fikce neodsouzení totiž nemá vliv na důsledek právní moci odsuzujícího rozsudku stanovený v § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona, jímž je zánik služebního poměru. Pro tento důsledek je totiž rozhodná pouze skutečnost, že byl žalobce odsouzen, je vedlejší, jak bylo rozhodnuto o trestu. Nelze totiž ustanovení o fikci neodsouzení v § 46 odst. 4 trestního zákoníku chápat jako speciální ustanovení vůči služebnímu zákonu. Jednoznačně tak došlo k zániku služebního poměru žalobce ze zákona, a nemohlo tedy dojít k tvrzenému nezákonnému zásahu. [8] Tento závěr lze podle stěžovatele podpořit i systematickým výkladem služebního zákona. Zatímco § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona hovoří bez dalšího o odsuzujícím rozsudku (a nestanoví výjimku pro osoby, jimž svědčí fikce neodsouzení), v definici bezúhonnosti pro účely služebního zákona (§ 25 odst. 3 služebního zákona) tato výjimka obsažena je. Je totiž na místě na již přijaté státní zaměstnance klást přísnější nároky, než na jednotlivce, kteří mají být teprve do služby přijati. Úprava zániku služebního poměru ze zákona je tedy v tomto ohledu jednoznačně přísnější, což se projevuje také v § 74 odst. 1 písm. b) služebního zákona. Podle tohoto ustanovení služební poměr zanikne, skončilo-li trestní stíhání za úmyslný trestný čin formou odklonu. Výklad uváděný žalobcem by znamenal výhodnější pozici jednotlivců, kteří byli uznáni vinnými, a bylo v jejich případě upuštěno od potrestání, než jednotlivců, jejichž trestní stíhání skončilo odklonem. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že stejný závěr zaujal v předmětné věci náměstek ministra vnitra pro státní službu z 6. 5. 2019, který si navíc pro otázku výkladu trestních předpisů obstaral vyjádření Ministerstva spravedlnosti. [9] Stěžovatel závěrem vysvětlil svůj postup, pokud jde o kázeňský postih žalobce. Kárné řízení nezahájil, přestože se žalobce svým jednáním mohl dopustit kárného provinění pro porušení čl. 8 odst. 3 služebního předpisu č. 13 náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 14. 12. 2015 (Etický kodex), resp. čl. 11 odst. 2 služebního předpisu ze dne 1. 7. 2015, čj. 451026/2015-OSPV (Etický kodex státních zaměstnanců a zaměstnanců Ministerstva zahraničních věcí). Z povahy věci bylo totiž zřejmé dosažení intenzity společenské škodlivosti vyjádřené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Napadený rozsudek nicméně přikazuje, aby žalobce bez dalšího nadále vykonával státní službu, aniž by byl za svoje jednání jakkoliv potrestán. [10] Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. Z těchto závěrů vyzdvihl argumentační linii, podle které zánik služebního poměru nemohl objektivně