8 Afs 23/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 23/2018- 37 - text 8 Afs 23/2018-43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše, a soudců Milana Podhrázkého a Aleše Sabola, v právní věci žalobce: Z. H., zastoupen Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119/13, Písek, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2017, čj. 5752/17/5200-10423-705778, čj. 5762/17/5200-10423-705778, čj. 5764/17/5200-10423-705778, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2017, čj. 50 Af 8/2017-34, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2017, čj. 50 Af 8/2017-34, se ruší. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 2. 2017, čj. 5752/17/520010423705778, čj. 5762/17/5200-10423-705778, čj. 5764/17/5200-10423-705778, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 25 000 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Pavla Jakima, advokáta se sídlem Velké náměstí 119/13, Písek, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) zahájil u žalobce (dále „stěžovatel“) dne 1. 10. 2014 daňovou kontrolu silniční daně za zdaňovací období roku 2011, 2012 a 2013. Správce daně na základě výpisu z registru silničních vozidel zjistil, že stěžovatel byl od 28. 8. 1992 do 11. 4. 2014 evidován jako provozovatel a vlastník motorového vozidla LIAZ 110.022, a od 6. 8. 1993 do 11. 4. 2014 vozidla BSS PV 16.12. Správce daně vypracoval zprávu o daňové kontrole, se kterou stěžovatele seznámil 13. 4. 2015. V ní dospěl k závěru, že stěžovatel je poplatníkem daně silniční za uvedená vozidla ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném od 1. 1. 2011 (dále jen „zákon o dani silniční“), jako jejich provozovatel. Třemi platebními výměry ze dne 15. 4. 2015 vyměřil správce daně stěžovateli silniční daň za jednotlivá zdaňovací období roku 2011, 2012 a 2013 ve výši 24 648 Kč za každé zdaňovací období. [2] Proti platebním výměrům podal stěžovatel odvolání. Žalovaný v záhlaví uvedenými rozhodnutími změnil k odvolání stěžovatele platební výměry tak, že vyměřil silniční daň za jednotlivá zdaňovací období ve výši 59 250 Kč. Následně stěžovatel podal žaloby proti rozhodnutím žalovaného ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který je zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [3] Krajský soud se v napadeném rozsudku nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že nemohl být poplatníkem silniční daně, neboť daná vozidla ve zdaňovacím období již neexistovala. Dle krajského soudu je pro určení poplatníka silniční daně rozhodující, zda je příslušný subjekt zapsán v registru vozidel, nezávisle na faktickém stavu vlastnictví a užívání. Silniční daň je daní majetkovou a jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel. I kdyby došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu, nedochází tím bez dalšího ke změně osoby poplatníka silniční daně, dokud není převod promítnut též do registru silničních vozidel a tím i do technického průkazu příslušného vozidla. Rozhodnou skutečností pro zánik povinnosti k dani silniční může být případně faktická neexistence vozidla, i pokud by takové vozidlo bylo stále registrováno v registru silničních vozidel. [4] K námitce stěžovatele o neexistenci vozidel, krajský soud uvedl, že k tomuto tvrzení jej tížilo důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 daňového řádu. Z důkazů předložených stěžovatelem v daňovém řízení o prodeji vozidel společnosti KOCH DIORIT a.s. (faktura a příjmový daňový doklad o zaplacení smluvní ceny), z výslechu svědka Ing. K. K., předsedy představenstva společnosti KOCH DIORIT a.s., a z listinných důkazů zajištěných v rámci místního šetření u této společnosti, nelze dle krajského soudu osvědčit, že vozidla byla rozprodána na náhradní díly a následně zlikvidována. Stěžovateli se ani nepodařilo prokázat, že by k vyřazení vozidel z registru silničních vozidel došlo v roce 2002, a že technické průkazy obou vozidel byly stěžovatelem odevzdány na dopravním inspektorátu. Proto dle krajského soudu bylo žalovaným správně dovozeno, že nelze učinit zcela nepochybný závěr o neexistenci vozidel v daných zdaňovacích obdobích. [5] Dle krajského soudu bylo nepodstatné, že správce daně až v roce 2014 zjistil, že stěžovatelem nebyla vozidla uváděna v daňových přiznáních. [6] Za nedůvodnou označil krajský soud námitku stěžovatele, že správce daně dostatečně nezkoumal, zda je stěžovatel poplatníkem daně, neboť z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, z jakého důvodu byla daň doměřena. Námitku, že předmětem prodeje společnosti KOCH DIORIT a.s. byly jen dvě kupy šrotu, považoval krajský soud také za nedůvodnou s ohledem na listinné důkazy. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [7] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nezákonnosti rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutkový stav, z něhož soud v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve správním spisu, resp. je s ním v rozporu. [8] Stěžovatel prvně namítá, že soud rozhodl věc v rozporu se skutkovým stavem. Krajský soud mu vytýká, že se do dané situace dostal sám, neboť v době, kdy vozidla prodal, měl provést změnu vlastníka vozidla v registru silničních vozidel. Rozpor se skutkovým stavem je dán tím, že stěžovatel uvedená vozidla nikomu neprodal. Z faktury a příjmového dokladu ve spojení s obsahem výslechu svědka má stěžovatel za prokázané, že společnost KOCH DIORIT a.s. nekoupila vozidla, nýbrž předmětem prodeje byly dvě kopy šrotu (náhradních dílů). [9] Krajský soud řádně nerozhodl o žalobní námitce, že stěžovatel není poplatníkem daně, neboť není zapsaný v technickém průkazu vozidla, a rozsudek je tak v tomto bodě nepřezkoumatelný. Stejně tak se krajský soud vůbec nevyjádřil k žalobní námitce o ústavním rozměru věci. Stěžovatel jej spatřuje v tom, že správce daně byl od roku 2002 do roku 2014 zcela pasivní. [10] Pokud by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je rozsudek přezkoumatelný, namítá stěžovatel, že krajský soud věc posoudil po právní stránce nesprávně a skutkový stav, z něhož vycházel, nemá oporu ve správním spise. Nebylo totiž prokázáno, že by stěžovatel byl zapsán v technických průkazech vozidel, jak stanoví § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. V řízení nebyl předložen žádný technický průkaz. Stěžovatel je toho názoru, že jej netíží důkazní břemeno k prokázání neexistence technických průkazů v roce 2002. [11] Posledně namítá, že odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 7 Afs 64/2008-52, č. 1894/2009 Sb. NSS, ve věci ČSAD Rychnov nad Kněžnou, není přiléhavý, neboť v tam posuzovaném případě vozidla fyzicky existovala, každé z vozidel mělo svůj technický průkaz a v tomto průkaze byla uvedena konkrétní právnická osoba. Oproti tomu v případě stěžovatele správce daně předmět daně neviděl, do technického průkazu nenahlédl a vozidla zanikla v roce 2002. Existence nebo neexistence vozidla musí být řádně prokázána. Krajský soud se nezabýval rozložením důkazního břemene k prokázání skutečností, jež se staly v roce 2002. [12] Závěrem navrhl, aby soud zrušil napadený rozsudek a současně i rozhodnutí žalovaného. [13] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu. Nadále trvá na právním názoru, že stěžovatel byl poplatníkem daně silniční. Chybějící fotokopie technických průkazů vozidel ve správním spisu neznemožňují vyměřit daň silniční v souladu se zákonem. Technický průkaz má ve své dispozici provozovatel vozidla. Správce daně zajistil do spisového materiálu takové důkazní prostředky, které svou relevancí plně technické průkazy vozidel nahrazují. Krajský soud se zabýval otázkou rozložení důkazního břemene, neboť v rozsudku uvedl, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že vozidla přestala existovat, a rovněž stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran vyřazení vozidel z registru silničních vozidel v roce 2002. Žalovaný proto navrhl, aby soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s., přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněný