8 As 319/2018 — Nejvyšší správní soud

8 As 319/2018- 59 - text 8 As 319/2018-68 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobců: a) L. Š., b) O. Š., oba zast. JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalovanému: náčelník Vojenské policie, se sídlem Rooseveltova 620/23, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2014, čj. 187-2/2014-5104, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, čj. 5 Ad 20/2014-33, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, čj. 5 Ad 20/2014-33, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2014, čj. 187-2/2014-5104, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 9 547 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Hráška, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 9 547 Kč, k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Hráška, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku V. Žalobci b) se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám JUDr. Pavla Hráška, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Velitel Velitelství ochranné služby Vojenské policie Praha (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 29. 4. 2014 vydaným na základě § 145 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o vojácích z povolání“) zamítl žádost žalobců (dále „stěžovatelé“) a nepřiznal jim nárok na náhradu škody na zdraví dle § 112 téhož zákona, které se domáhali z důvodu porušení povinnosti Ministerstva obrany zajišťovat pro vojáky zdravotní péči dle § 59 odst. 2 písm. a) a § 94 zákona o vojácích z povolání, ve znění do 30. 9. 2009. V důsledku tohoto porušení podle stěžovatelů došlo dne X k úmrtí plk. Ing. O. Š. Žalovaný zamítl odvolání stěžovatelů a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podali stěžovatelé žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ji dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Uvedl, že stát nenese odpovědnost za úmrtí plk. Š., protože k němu nedošlo v důsledku zanedbání povinné zdravotní péče ze strany jeho ošetřujícího lékaře. Na úmrtí se podílelo více různých faktorů. Na základě znaleckých posudků není možné považovat pouze vysoký krevní tlak za hlavní příčinu úmrtí. Ošetřující lékař nepostupoval non lege artis. Rozsáhlejší vyšetření zemřelého neprováděl, protože k tomu na základě preventivních prohlídek neshledal vzhledem k objektivním nálezům důvody. Nedošlo tak ani k porušení právní povinnosti poskytnou vojákovi náležitou zdravotní péči. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [4] Stěžovatelé předně namítli, že soud chybně posoudil příčinnou souvislost mezi postupem ošetřujícího lékaře a úmrtím plk. Š. Podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nemusí poškozený jednoznačně prokázat příčinnou souvislost mezi lékařským postupem a následkem, postačí závěr o pravděpodobnosti 70 až 80%. Neléčená hypertenze byla podle obou znalců nejpravděpodobnější příčinou zbytnění levé komory srdeční. Toto zbytnění poté vedlo při zvýšené fyzické námaze k arytmii srdce, která způsobila smrt. Jiné příčiny nebyly zjištěny. Bylo tedy na místě uzavřít, že souvislost byla dostatečně prokázána. Dále stěžovatelé namítli, že soud postup lege artis ošetřujícího lékaře zkoumal pouze na základě jeho vlastních vyjádření, což je nepřípustné. Tvrzení lékaře bylo nutné podrobit kritickému zkoumání a objektivně zjistit, při jakých hodnotách je možno hovořit o hypertenzi. [5] Správní orgány se nedostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatelů, že zemřelý nebyl dostatečně vyšetřen na to, zda netrpí hypertenzí, přesto, že zde existovaly objektivní příznaky, které měly vést ke zvýšené kontrole jeho zdravotního stavu. Závěr o tom, že ošetřující lékař postupoval lege artis opřely správní orgány o vyjádření MUDr. S., který není znalcem v oboru kardiologie, a o vyjádření samotného ošetřujícího lékaře. Naopak nezohlednily přesvědčivější posudek MUDr. H., který odborníkem je. Jejich rozhodnutí je proto nedostatečné odůvodněné. [6] V závěru stěžovatelé namítli vadu řízení před městským soudem spočívající v tom, že si soud neobstaral znalecký posudek od znalců z daného oboru. Ve výsledku pak vycházel z vyjádření osob, které nedisponují potřebnými znalostmi. Stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem městského soudu. Ze znaleckých posudků plyne, že úmrtí bylo náhlým následkem kardiovaskulárního onemocnění, přičemž k němu došlo v důsledku zvýšené fyzické námahy. Z posudku MUDr. H. ovšem neplyne, že by hypertenze byla příčinou úmrtí, jak dovozují žalobci. Zemřelý byl sledován pro podezření na možnou hypertenzi a byla mu prováděna příslušná kontrolní měření EKG, která diagnózu nepotvrzovala. Dle znalce se na srdeční arytmii vedoucí ke smrti podílela řada faktorů, přičemž zvýšený krevní tlak mohl být jednou z nich. [8] Dále uvedl, že ošetřující lékař přijal adekvátní opatření pro podezření na hypertenzi. Není tedy pravdou, že by na zjištěnou počínající hypertenzi nijak nereagoval. Při posuzování, zda byl zvolený postup lege artis je nutné hodnotit zvolený postup tzv. ex ante, tj. na základě informací, které měl lékař k dispozici v době rozhodování o diagnóze a o způsobu léčby. Základním předpokladem pro postup non lege artis je rovněž příčinná souvislost mezi jednáním lékaře a škodlivým následkem. Musí se jednat o příčinu, bez které by k následku nedošlo. Pokud měl tedy soud za prokázané, že neexistovala příčinná souvislost mezi jednáním lékaře a úmrtím, nebylo nutné prokazovat dalším znaleckým posudkem, zda byl postup lékaře lege artis. [9] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Kasační stížnost je důvodná. [11] Před věcným projednáním námitek stěžovatelů se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval povahou uplatněného nároku. Od ní se totiž odvíjí pravomoc orgánu o věci rozhodnout i právní úprava, která na nárok dopadá. Chybně určená povaha nároku by tedy mohla vést k vadě řízení, která má za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé nebo ke zmatečnosti řízení. Dle § 109 odst. 4 s. ř. s. tyto vady zkoumá soud z úřední povinnosti i bez námitky. III.A Pravomoc služebních orgánů a soudu [12] V nyní projednávané věci se stěžovatelé jako pozůstalí domáhali „náhrady škody za úmrtí“ zemřelého vojáka z povolání způsobené porušením právní povinnosti Ministerstva obrany spočívající v neposkytování řádné zdravotní péče vojákovi, přičemž k úmrtí nedošlo v souvislosti s úrazem, či nemocí z povolání. Uvedeného nároku se nejdříve domáhali civilní žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Ten řízení o žalobě usnesením ze dne 5. 12. 2012, čj. 19 C 155/2011-68, zastavil z důvodu, že nejde o soukromoprávní nárok a není tak dána pravomoc civilních soudů. Věc dále postoupil Ministerstvu obrany jako orgánu, do jehož pravomoci patří. Rozhodnutí obvodního soudu potvrdil odvolací i dovolací soud (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, čj. 23 Co 7/2013-83, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, čj. 21 Cdo 2766/2013-116). V posuzované věci soudy rozhodující v občanském soudním řízení dospěly k názoru, že nárok, kterého se stěžovatelé jako pozůstalí domáhají, vyplývá ze služebního poměru zemřelého vojáka. [13] Stěžovateli uplatňovaný nárok, ač jej formálně označují jako náhradu škody, je věcně nárokem na náhradu nemajetkové újmy pozůstalých. Z podání stěžovatelů je patrné, že se věcně nejedná o náhradu škody, tak jak ji chápe současná právní teorie a praxe. Za škodu se totiž označuje újma v majetkové sféře poškozeného objektivně vyjádřitelná penězi. Stěžovatelé ovšem svůj nárok neopírají o majetkovou ztrátu. Věcně se nedomáhají majetkové škody, jako je například nárok na náklady pohřbu nebo náhradu ztráty na výživném. Fakticky požadují jednorázové odškodnění újmy způsobené přímo ztrátou blízké osoby (manžela a otce). Jde tak svou povahou o újmu nemajetkovou [srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014]. [14] Zároveň jde o náhradu újmy za úmrtí vojáka z povolání způsobené údajným porušením právní povinnosti Ministerstva obrany vztahující se