8 As 320/2019 — Nejvyšší správní soud

8 As 320/2019- 37 - text 8 As 320/2019 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: ATLAS Consulting spol. s r.o., se sídlem Výstavní 292/13, Ostrava, zastoupená Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem Salmovská 1534/11, Praha 2, proti žalovanému: Česká republika - Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 125/2016, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, čj. 6 A 125/2016-77, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, čj. 6 A 125/2016-77, se ruší. II. Žaloba se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně na základě žádosti podané podle zákona č. 106/1999 sb., o svobodném přístupu k informacím, zjistila, že žalovaný od roku 1992 využívá právní informační systém ASPI poskytovaný společností Wolters Kluwer ČR a od roku 2009 také právní informační systém Beck-online poskytovaný společností C. H. Beck. Žalovaný naposled vyzval zájemce o veřejnou zakázku k podávání nabídek v roce 1998. Žalobkyně, která poskytuje právní informační systém Codexis, vyzvala žalovaného k vypovězení uzavřených smluv a vypsání výběrového řízení na dodávku právních informačních systémů. Žalovaný na to žalobkyni sdělil, že k vypovězení uzavřených smluv nevidí důvod, neboť stávající stav plně odpovídá všem jeho požadavkům a představuje ekonomicky výhodné řešení. [2] Žalobkyně podala k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“) žalobu, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, konkrétně určení, že zásah spočívající v neukončení stávajících smluv s uvedenými společnostmi na dodávku právních informačních systémů a nevypsání řádného řízení na dodávku právních informačních systémů dle zákona o veřejných zakázkách, je nezákonný. Namítla, že žalovaný udržuje dlouhodobé smlouvy v rozporu se zásadami hospodárnosti, transparentnosti a efektivního využívání veřejných finančních prostředků a odmítá vypsat výběrové řízení, které by umožnilo optimalizaci nákladů vydávaných na právní informační systémy s ohledem na konkurenční prostředí. V porovnání s nabídkou žalobkyně žalovaný využívá právní informační systémy za nevýhodné ceny. Žalovaný sice vybral právní informační systém v rámci veřejného výběrového řízení, ale stalo se tak v roce 1998. Od té doby pouze uzavírá aktualizované smlouvy bez výběrového řízení a cena poskytovaných služeb roste. Podmínky na trhu se však výrazně změnily. Rovněž právní informační systém Beck-online žalovaný využívá pouze na základě objednávek, nikoli na základě výběrového řízení. Žalovaný neprovedl ekonomický atest aktuálních podmínek trhu. Jediným vhodným prostředkem pro porovnání cen je vypsání nového výběrového řízení. Jestliže tak žalovaný nečiní, zasahuje do práva žalobkyně na účast v hospodářské soutěži. [3] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že v posuzované věci se nejedná o zásah ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně se nemůže zásahovou žalobou domáhat toho, aby žalovaný ukončil stávající smlouvy a vypsal nové výběrové řízení, kterého by se ráda zúčastnila. Na vypsání výběrového řízení totiž není právní nárok. Jediné právo garantované žalobkyni je právo na nezávislý, transparentní a nediskriminační postup zadavatele výběrového řízení, pokud se rozhodne takové výběrové řízení vypsat, a poté na nezávislý přezkum úkonů či rozhodnutí zadavatele. Žalobkyní uváděné důvody nezákonnosti musí posoudit Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jemuž je tato pravomoc svěřena zákonem o veřejných zakázkách, a na nějž se mohou fyzické a právnické osoby obracet se svými podněty. Ze soudního řádu správního ani jiných právních předpisů neplyne kontrolní a dozorčí kompetence správních soudů ve vztahu k veřejným zakázkám. Žalobkyně tak nemohla být přímo zkrácena na svých právech, neboť žádná práva neměla a nedošlo ani k nezákonnému zásahu, který by byl zaměřen přímo proti ní, nebo by proti ní bylo v jeho důsledku přímo zasaženo. Závěrem městský soud dodal, že neshledal důvody k odmítnutí žaloby, což ve vyjádření k žalobě navrhl žalovaný. Neztotožnil se s tím, že by v daném případě byla dána příslušnost civilního soudu a zdůraznil, že není oprávněn překročit rámec podané zásahové žaloby, neboť žalobkyně se domáhala ochrany svého domnělého subjektivního veřejného práva. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Má za to, že k podání zásahové žaloby byla aktivně legitimována. To dovozuje již ze znění § 2 s. ř. s. Subjektivním právem je právem chráněný zájem nebo právo zaručené objektivním právem. Pro aktivní legitimaci postačuje pouze skutkově podložené tvrzení, že se zásah správního orgánu negativně projevil v právní sféře žalobkyně. Aktivní legitimace je dána rovněž tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do právní sféry nedošlo. Stěžovatelka zopakovala, že žalobce udržuje dlouhodobě v rozporu se zásadami hospodárnosti, transparentnosti a efektivního využívání veřejných prostředků smlouvy uzavřené před více než 20 lety. Ceny stěžovatelkou nabízených služeb jsou v porovnání s nabídkou společnosti Wolters Kluwer ČR mnohem výhodnější. Poslední výběrové řízení žalovaný vypsal v roce 1998. Od té doby uzavírá aktualizované smlouvy se stejným poskytovatelem, ačkoliv je povinen zadávat veřejné zakázky. Žalovaný měl vypsat výběrové řízení také z důvodu, že docházelo k rozšiřování smluv o poskytování právních informačních systémů a zvyšování nákladů. [5] Stěžovatelka má za to, že povinnost orgánů veřejné správy vypisovat pravidelně zadávací řízení, je veřejným subjektivním právem. V důsledku pasivity žalovaného je zkrácena na svém veřejném subjektivním právu účastnit se zadávacího řízení. Stěžovatelka nezpochybňuje roli Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v rámci dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, avšak jeho úkolem není dohlížení nad nečinností jednotlivých veřejnoprávních subjektů. Tento úkol náleží správním soudům. Stěžovatelka nesouhlasí, že by nebyly kompetentní ke kontrole a dozoru nad veřejnými zakázkami, resp. k nečinnosti orgánů veřejné správy. Zákon jim sice takovou kompetenci výslovně nesvěřil, ale právo není dokonalý normativní systém, který by pamatovat na všechny možné situace. Právní předpisy jsou obecné, a proto nepostihují všechny možné stavy. V takové situaci pomáhá spravedlnost překlenout situace, kdy strohá formalistická interpretace práva vede k nespravedlivému výsledku. Stěžovatelka se dovolává také právní jistoty subjektů práva, která spočívá v řádné, spravedlivé a rozumné aplikaci práva. Příslušné zákony musí být vykládány tak, aby byly chráněny hodnoty, na nich jsou založeny. Jednání žalovaného také porušuje zákaz zneužití práva, jeho postup vede k ničím neodůvodněné újmě stěžovatelky a třetích osob, a tudíž nemůže požívat právní ochrany. [6] Žalovaný se ztotožnil s napadeným rozsudkem městského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Stěžovatelka se svého domnělého nároku nedovolává na základě žádných konkrétních ustanovení právního řádu. V posuzované věci nevystupuje žalovaný v roli veřejné moci, ale je postaven na roveň s dodavateli. Zadávání veřejné zakázky není správním řízením. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by byl povinen pravidelně zadávat veřejné zakázky. Zadavateli taková povinnost není stanovena žádným právním předpisem. Na vypsání zadávacího řízení není právní nárok. Nevznikne-li potřeba nového či jiného plnění, nemůže být zadavatel nucen stávající plnění vypovídat a následně vypsat nové zadávací řízení. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [8] Nejvyšší správní soud předně přezkoumal napadený rozsudek z pohledu vad, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nutné zrušit. [9] Nejprve se zabýval podmínkami řízení, za kterých mohl městský soud napadený rozsudek vydat a zjistil, že městský soud k jeho vydání nebyl oprávněn. Městský soud v nyní řešeném případně věcně projednal žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že zásah žalovaného spočívající v neukončení stávajících smluv na dodávku právních informačních systémů a v nevypsání řádného řízení na dodávku takových systémů. Soud žalobu zamítl podle § 87 odst. 3 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka především nemohla být