9 As 237/2019 — Nejvyšší správní soud

9 As 237/2019- 45 - text 9 As 237/2019 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Mgr. V. V., proti žalovaným: 1) Městský soud v Praze, 2) předseda Městského soudu v Praze, oba se sídlem Spálená 6/2, Praha 2, o žalobě na ochranu před nezákonnými zásahy žalovaných, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019, č. j. 43 A 56/2019 – 32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti nezákonným zásahům žalovaných. [2] Stěžovatel spatřoval nezákonný zásah jednak v tom, že Městský soud v Praze přidělil řízení o jeho návrhu na obnovu řízení a žalobě pro zmatečnost, vedené Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 449/2014 a Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím pod sp. zn. 22 Co 55/2019, do soudního oddělení 22 Co. Tento postup je dle jeho názoru v rozporu s rozvrhem práce. Dále měl za to, že nezákonným zásahem je opatření předsedy městského soudu, dle kterého bude senát 22 Co rozhodovat ve složení Mgr. Viktor Sedlák (předseda senátu), Mgr. Daniela Zemanová a JUDr. Pavel Slavíček. Předseda soudu tímto postupem určil jiné soudce namísto soudců vyloučených podle § 15 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), stěžovatel však má za to, že jeho postup nebyl podložen rozvrhem práce (nebylo jím upraveno pořadí zastupování členů senátu a nevyplývá z něj určení Mgr. Viktora Sedláka jako předsedy senátu). [3] Krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť dospěl k závěru, že k jejímu projednání nemá pravomoc podle § 2 a § 4 téhož zákona, protože stěžovatelem vymezené zásahy nepředstavují rozhodování v oblasti státní správy soudů a tedy veřejné správy, ale výkon soudní moci. [4] Krajský soud vyšel z toho, že podle § 118 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), je úkolem státní správy soudů vytváření podmínek k řádnému výkonu soudnictví a dohled nad řádným plněním úkolů svěřených soudům. Přidělení konkrétní věci konkrétnímu soudci (senátu) pod tyto funkce podřadit nelze. Z hlediska ústavního požadavku nezávislosti soudní moci a principu zákonného soudce by ostatně bylo jen těžko obhajitelné, aby o přidělování konkrétní věci soudnímu oddělení rozhodoval orgán moci výkonné. [5] Je nutné odlišit přidělování věcí od vydávání rozvrhu práce. Vydáním rozvrhu práce je zajišťován chod soudu po stránce organizační [srovnej bod [10] rozsudku NSS ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012 – 28, č. 2767/2013 Sb.; ve vztahu k předsedům krajských soudů viz § 126 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích], předseda soudu jím vytváří podmínky k výkonu soudnictví. Přidělení konkrétní věci konkrétnímu soudci (senátu) však již nemá organizační a podpůrnou povahu. Stejně tak je nelze ztotožňovat s pravomocí kontrolovat postup soudů při rozdělování věcí (§ 123 odst. 3, § 124 odst. 3, § 125 odst. 3, § 126 odst. 3 a § 127 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), kterým je naplňována dohledová funkce státní správy soudů. [6] K přidělení nově napadlé věci příslušnému soudci (senátu) dochází přímo v soudním řízení na základě § 36 odst. 2 o. s. ř. Fakticky ho provádí zaměstnanec vyšší podatelny či vedoucí soudní kanceláře [viz § 8 odst. 1 písm. a) a § 154 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „kancelářský řád“)], tedy osoba, které zákon žádné kompetence při výkonu státní správy soudů nepřiznává. Zaměstnanci soudu se na výkonu státní správy soudů podílejí pouze ve výjimečných případech, o které zde nejde (a contrario § 119 a § 122a zákona o soudech a soudcích). [7] Nesprávné obsazení soudu je vadou soudního řízení a o. s. ř. také proto zakotvuje opravné prostředky, jimiž se lze proti této vadě bránit [odvoláním podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.; z úřední povinnosti k ní podle § 242 odst. 3 o. s. ř. soud přihlíží v řízení o dovolání]. Pokud by správní soud přezkoumával postup civilního soudu při přidělování věcí, nejen, že by tím sám jednal ultra vires (mimo rámec § 4 s. ř. s.), ale současně by i nepřípustně zasahoval do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (srovnej bod [34] rozsudku NSS ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 184/2017 – 82). Stěžovatel se podanou žalobou pokouší obejít úpravu o. s. ř. [8] Krajský soud dále odkázal také na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2017, č. j. 6 As 186/2017  7, podle kterého není přidělení věci konkrétnímu soudci aktem přezkoumatelným ve správním soudnictví s tím, že práva stěžovatele jsou dostatečně chráněna zákonnými prostředky v rámci příslušného řízení. [9] Vše výše uvedené lze podle krajského soudu přiměřeně vztáhnout i na zásah spatřovaný v určení Mgr. Viktora Sedláka jako předsedy senátu 22 Co. Byť v tomto případě nejde o postup soudního oddělení, ale předsedy soudu, stále platí, že se jedná o činnost při výkonu soudnictví v rámci občanského soudního řízení. Předseda soudu při ní nevystupuje jako orgán státní správy soudů (vykonavatel veřejné správy a představitel moci výkonné), ale jako soudce. Určování soudců podle výše citovaného ustanovení nespadá pod žádnou z působností předsedy soudu, která je mu jako orgánu státní správy soudů svěřena podle zákona o soudech a soudcích, a nelze ji charakterizovat ani jako vytváření podmínek pro řádný výkon soudnictví či dohled nad řádným plněním úkolů soudů (§ 118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). [10] Závěrem krajský soud dodal, že nevyčkával na stěžovatelem ohlášené doplnění žaloby ani jej k němu nevyzýval, neboť ze žaloby je jednoznačně zřejmé, proti jakým zásahům směřuje. Dodatečné doplnění by nemohlo nic změnit na tom, že tvrzené zásahy nejsou přičitatelné správním orgánům ve smyslu legislativní zkratky § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a soud nemá pravomoc věc projednat. II. Obsah kasační stížnosti [11] Stěžovatel zastává názor, že žalované zásahy jsou projevem veřejné správy a podléhají přezkumu ve správním soudnictví. Přidělování věci má být realizováno přesně podle rozvrhu práce, jde pouze o administrativní úkon zaměstnance soudu, soudci sami si žádné věci nepřidělují ani o ně nežádají. Vydávání rozvrhu práce přitom jednoznačně spadá pod státní správu soudu (viz § 40, § 41, § 121 a § 126 zákona o soudech a soudcích a § 36 odst. 2 o. s. ř.). [12] V povinnosti předsedy soudu kontrolovat postup soudu při rozdělování věcí stěžovatel spatřuje výkon správní činnosti. Je vyloučeno, aby předseda měl povinnost kontrolovat výkon nezávislé soudcovské činnosti, jejíž mantinely sám rozvrhem práce vymezil. Pokud by platil právní názor krajského soudu, pak by ustanovení obsahující uvedenou povinnost postrádalo smysl. [13] Poukazuje také na to, že pro státní správu je typické hierarchické uspořádání, které se při rozdělování věci uplatňuje; zápis do rejstříku provádí zaměstnanci zápisového oddělení, kteří podléhají pokynům svých nadřízených. [14] Krajským soudem odkazované usnesení sp. zn. 6 As 186/2017 na nynější věc podle stěžovatele nedopadá. Žalobou nebrojil proti tomu, že by předseda městského soudu přidělil věc konkrétnímu soudci, ale protože nebyl dodržen rozvrh práce. Jako nepřiléhavý hodnotí také poukaz na rozsudek sp. zn. 2 As 184/2017, neboť žalobou nenapadal abstraktní rozvrh práce, ale jeho chybnou aplikaci. [15] V souvislosti se závěry posledně zmiňovaného rozsudku připouští, že poskytování ochrany veřejnému subjektivnímu právu na zákonného soudce cestou správního soudnictví se může jevit jako nadbytečné. Má však za to, že vzhledem ke komplikovanosti podmínek dovolání tomu tak v nynější věci není. Navíc nepovažuje za podstatné, zda si dva opravné prostředky konkurují, ale zda existují a jsou naplněny zákonné předpoklady pro jejich uplatnění. Nežádá o zásah do pravomoci civilních soudů, ale o přezkum postupu městského soudu při výkonu správní činnosti. Podotýká také, že řízení ve věci nezákonného zásahu by mělo být časově kratší než dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti. Tuto cestu považuje za efektivnější. [16] Zastává názor, že také v případě, kdy předseda soudu určí jiného soudce nebo přikáže věc jinému senátu podle § 15 odst. 2 o. s. ř., se jedná o státní správu soudu, nikoli o rozhodovací činnost soudce. Předseda soudu nemá prostor pro volné uvážení, kterého náhradního soudce určí ani jaké