1 Ads 149/2021 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 149/2021- 59 - text  1 Ads 149/2021 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. D., zastoupen JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2020, č. j. MPSV2020/97480918, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2021, č. j. 32 Ad 17/2020  58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi se odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřad práce ČR  krajská pobočka v Hradci Králové nepřiznal žalobci dávku „doplatek na bydlení“ za měsíc červenec 2017. Žalobce totiž získal výpomoc na zaplacení nájemného od svého otce. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Napadené rozhodnutí vydal žalovaný poté, co Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2018, č. j. MPSV2018/231126918, pro nepřezkoumatelnost. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, neboť měl za to, že žalovaný nehodnotil všechny okolnosti ve vzájemných souvislostech. Žalobce především zpochybnil to, že zapůjčené finanční prostředky byly finanční výpomocí od osoby blízké. Odůvodnění žalovaného je v tomto směru spekulativní a protiřečí si s dalšími závěry. Jestliže žalovaný označil žalobcova tvrzení za nevěrohodná, měl by vysvětlit, jak k těmto závěrům dospěl. Tím se žalobce ohradil proti tvrzení žalovaného, že dlužními úpisy doložený dluh je údajně příjmem. Současně je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, a to dílem pro vnitřní rozpornost a dílem pro nesrozumitelnost. Dále žalobce namítl, že po zrušení rozhodnutí žalovaného měl opět rozhodnout správní orgán prvního stupně. Žalobce také nedostal příležitost seznámit se s podklady pro rozhodnutí. [3] Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že z rozhodnutí žalovaného je seznatelné, jakými právními a skutkovými závěry se žalovaný řídil. Své závěry o tom, že údajná zápůjčka peněz není ve skutečnosti zápůjčkou, přitom srozumitelně odůvodnil. Krajský soud dále konstatoval, že řádně doložená zápůjčka je majetkem, který lze vzít v úvahu při celkovém hodnocení poměrů žadatele. Žalobce však nedoložil důkazy k prokázání svého tvrzení. Z dokazování nebylo zřejmé, zda a z jakých zdrojů údajnou zápůjčku peněz od otce žalobce vrací. Krajský soud uvedl, že žalobce svá tvrzení znevěrohodnil tím, že tvrdil, že ve skutečnosti jde o zápůjčku od třetí osoby, a nikoliv od otce. Tato třetí osoba současně nechce být na „dlužních úpisech“ uvedena. Z tohoto důvodu hodnotil krajský soud tvrzení o zápůjčce jako účelové. Proto lze peněžní prostředky hodnotit mimo jiné jako bezúplatný příjem. Pokud by tak však žalovaný učinil, dostal by žalobce do ještě tíživější situace, neboť by „nedosáhl“ ani na příspěvek na živobytí. Z tohoto důvodu vyhodnotil žalovaný finanční prostředky od žalobcova otce jako finanční výpomoc od osoby blízké podle § 15 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Závěrem krajský soud konstatoval, že správní orgány zvolily pro žalobce to nejpříznivější řešení, a to právě s ohledem na charakter prostředků poskytnutých mu jeho otcem. K poslední námitce nesprávného procesního postupu krajský soud konstatoval, že předchozím rozsudkem zrušil pouze rozhodnutí žalovaného, a proto o věci znovu rozhodoval žalovaný. Pokud jde o seznámení se podklady pro rozhodnutí, krajský soud uvedl, že se zde uplatní výjimka podle § 74 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný současně vycházel ze spisu ve stavu před původním, krajským soudem zrušeným rozhodnutím. Ze spisu navíc plyne, že správní orgán prvního stupně dne 7. 8. 2018 vyrozuměl žalobce o jeho právu vyjádřit se k podkladům, aniž by tuto možnost žalobce využil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především uvádí, že žalovaný porušil jeho právo na pomoc v hmotné nouzi podle čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Konstrukce žalovaného a krajského soudu o tom, že zápůjčka od otce je ve skutečnosti finanční výpomocí od osoby blízké, je nesprávná a neodpovídá skutkovému stavu. Stěžovatel také neměl být hodnocen jako osoba nenacházející se v hmotné nouzi. K takovému závěru neexistují důvody. Dále stěžovatel odmítá tvrzení, že nájemné splácel z jiných zdrojů. Pro posouzení celé situace je podle stěžovatele třeba „vrátit se“ k závěrům Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 17. 10. 2019, č. j. 6 Ads 98/2019  44. [5] Pokud jde o žalobcovu nevěrohodnost, měly by správní orgány postupovat tak, aby zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány ani krajský soud neuvedly, jak dospěly k závěru, že peníze zapůjčil žalobci otec, a nikoliv třetí osoba. Pokud činí takové závěry, měly by si obstarat svědectví od konkrétních osob. Dále stěžovatel uvedl, že krajský soud měl vyložit, jaké má stěžovatel příjmy, pokud tvrdí, že jeho jiné příjmy jsou hypotetické. Jestliže krajský soud uvedl, že se stěžovatel znevěrohodnil tvrzením, že zapůjčitelem není jeho otec, ale někdo jiný, je třeba připomenout, že správní orgány i krajský soud znají totožnost této osoby. Otec stěžovatele a skutečný zapůjčitel měli dostat možnost se k věci vyjádřit, jestliže správní orgány ani krajský soud nedokázaly odpovědět na otázku původu peněz. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že rozhodnutí žalovaného netrpí vadami. Naopak správní orgány nezjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. [6] Co se týče vlastního hodnocení povahy zápůjčky, odkázal stěžovatel na čl. IX. žaloby. Současně zpochybňuje hodnocení možnosti požádat pronajímatele o odklad nájemného. Stěžovatel nastínil správním orgánům určitou otázku, a proto by na ni měl dostat odpověď. Nelze ji odbýt poukazem na její hypotetickou povahu. Takový přístup správních orgánů i soudu považuje stěžovatel za zlehčování jeho životní situace. Stejně tak nebyl hypotetický ani starobní důchod stěžovatelova otce. Správní orgány k němu měly přihlédnout a zvážit otcovu schopnost k poskytnutí zápůjček, i když jeho otec nebyl společně posuzovanou osobou. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal o ustanovení advokáta JUDr. Arnošta Urbana, který je s jeho věcí lépe seznámen, než jeho současný, krajský soudem ustanovený zástupce, JUDr. Ing. Jiří Špelda. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval možnosti hodnocení zápůjčky. Tu mohl hodnotit třemi způsoby. Například jako zápůjčku, která není příjmem, ale majetkem, k němuž se přihlíží při hodnocení celkových majetkových poměrů. Skutečnost, že jde o zápůjčku, musí být hodnověrně doložena, což stěžovatel neučinil. Stěžovatel předložil po opakovaných výzvách dlužní úpisy, nicméně neprokázal, že svému otci skutečně peníze splácí. Tato tvrzení následně stěžovatel sám popřel. Uvedl, že skutečným zapůjčitelem je jiná osoba. Proto žalovaný hodnotil tvrzení žalobce jako nevěrohodná. Dále mohl žalovaný peněžní prostředky hodnotit jako bezúplatný příjem podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 110/2006 Sb., o existenčním a životním minimu. V tomto případě by však stěžovatel nemohl získat ani doplatek na bydlení, ani příspěvek na živobytí. Měl by totiž příjem vyšší, než je částka na živobytí po odečtení nákladů na bydlení. Proto se žalovaný rozhodl hodnotit poskytnuté peněžní prostředky jako finanční výpomoc od osoby blízké podle § 15 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Jestliže stěžovatel z těchto prostředků hradil nájemné, žalovaný k nákladům na bydlení pro účely výpočtu doplatku na bydlení nepřihlížel. Co se týče poměrů stěžovatelova otce, správní orgány nejsou oprávněny zjišťovat poměry osob, které nejsou účastníky řízení či osobami společně posuzovanými. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. [9] Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz § 31 odst. 2 s. ř