10 Afs 34/2021 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 34/2021- 76 - text  10 Afs 34/2021 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Zrůstek a partneři v.o.s., Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 – Smíchov, insolvenční správce společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s., Kolbenova 942/38a, Praha 9 – Vysočany, zast. advokátem JUDr. Markem Bilejem, Na Strži 2102/61a, Praha 4 – Krč, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2017, čj. 21164/17/520011432807689, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, čj. 6 Af 38/2017  160, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Tento případ nepřináší žádnou novou právní otázku. Žalobkyně (stěžovatelka) dílem opětovně zpochybňuje právní názory, které NSS již v minulosti vyslovil, dílem se věnuje specifickým okolnostem daňového řízení ve své věci. [2] Společnost ČKD PRAHA DIZ, a. s., na svých webových stránkách uvádí, že dodává technologické investiční celky nebo jejich části, včetně modernizací a rekonstrukcí v segmentech plyn a ropa, energetika, infrastruktura a ekologie. Dne 22. 10. 2013 zahájil Specializovaný finanční úřad (správce daně) u této společnosti daňovou kontrolu na daň z příjmů v období roku 2011 a dne 7. 11. 2014 pak za období 2012 a 2013. Správce daně zjistil, že společnost na nákladové účty zaúčtovala služby (poradenská činnost a stavební práce) a dodávky materiálu a zboží (komponenty k montážím), avšak neprokázala, že by se tato sporná plnění uskutečnila. [3] Proto správce daně třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 8. 9. 2016 za zdaňovací období let 2011, 2012 a 2013 uložil společnosti ČKD PRAHA DIZ povinnost doplatit daň z příjmů právnických osob (souhrnně ve výši přes 322,5 mil. Kč) a dále uhradit penále v souhrnné výši přes 64,5 mil. Kč. [4] Následujícího dne Městský soud v Praze zjistil úpadek společnosti ČKD PRAHA DIZ a ustanovil jí insolvenčního správce, společnost Zrůstek a partneři v.o.s. (usnesení ze dne 9. 9. 2016). NSS v následujícím textu hovoří pro jednoduchost o ČKD PRAHA DIZ i o insolvenčním správci jako o stěžovatelce. [5] Stěžovatelka se proti dodatečným platebním výměrům ze dne 8. 9. 2016 odvolala. Žalovaný odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 29. 5. 2017. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala správní žalobu k městskému soudu, který ji rozsudkem zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř .s. Kasačními námitkami zpochybňovala mj. přechod důkazního břemene v daňovém řízení, provádění a hodnocení důkazů, doručování výzev k prokázání tvrzené daňové povinnosti zástupci stěžovatelky během domovní prohlídky, způsob nařizování a provádění velkého množství výslechů svědků či způsob ukončení daňové kontroly. [7] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] NSS předesílá, že napadený rozsudek není v žádné části nepřezkoumatelný [viz nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), M. CAMBELL & SONS LIMITED, bod 68]. Odůvodnění rozsudku městského soudu je vzorné, v bezmála 90 bodech více než dostatečně reaguje na žalobní argumentaci. Stejně tak je poctivě sepsáno i napadené rozhodnutí, které čítá 79 stran. NSS schvaluje postup městského soudu, který reagoval na stěžovatelčinu argumentaci s využitím závěrů napadených rozhodnutí, aniž vymýšlel, jak jinými slovy znovu říci totéž. Městský soud rozhodně nemusel sáhodlouhým způsobem „vynalézat kolo“. Místo toho ve vztahu k jednotlivým výtkám trefně odkázal na závěry žalovaného, které si přisvojil se souhlasnou poznámkou (viz rozsudky ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005  130, č. 1350/2007 Sb. NSS, SÜD, a dále též ze dne 12. 12. 2013, čj. 7 Afs 96/201334). [10] V kasační stížnosti stěžovatelka nepřináší žádné převratné argumenty (některé argumenty jsou nadto nepřípustné, viz bod [28] níže). Opakuje stejné typy námitek již poněkolikáté, některé doslovně. NSS nepokládá za účelné, aby stěžovatelku obšírně přesvědčoval o vadnosti její argumentace. Místo toho stručně shrne svůj názor, který se shoduje s postojem daňových orgánů i městského soudu. III. A. Důkazní břemeno [11] Správce daně u stěžovatelky identifikoval 13 sporných projektů v období 2011 až 2013, ohledně kterých stěžovatelka neprokázala uskutečnění výdajů. Šlo o Soubor staveb městského okruhuTechnologická část, KCS 4, Kolektory IMMOENERGETIKA, Adularya – Montáž, Bytový dům Matějková, 2 x projekt Rezidence Trojské výhledy, Opravy v areálu KBELY, ZEVO Chotíkov, České terasy ALMATAKazachstán, Stavby v ZOO, Business cent. ALMATAKazachstán a Studie proveditelnosti. Jádrem tohoto sporu je otázka, zda stěžovatelka prokázala, že k plněním v rámci těchto projektů skutečně došlo, resp. zda vyvrátila pochybnosti daňových orgánů. [12] Pro lepší orientaci čtenáře NSS na tomto místě uvádí, že od základu daně se odvozuje výše daňové povinnosti. Daňový základ, tj. částka, z níž se počítá daňová povinnost, je zjednodušeně řečeno rozdílem, o který daňově účinné příjmy – při respektování jejich věcné a časové souvislosti – převyšují daňově účinné výdaje (podrobněji § 23 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů; srov. také rozsudek ze dne 21. 1. 2011, čj. 5 Afs 101/2009  65, č. 2263/2011 Sb. NSS, REMM – software). NSS připomíná, že o daňově uznatelný výdaj se dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů jedná pouze tehdy, jsouli splněny čtyři podmínky: 1) výdaj byl skutečně vynaložen, 2) výdaj byl vynaložen v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3) výdaj byl vynaložen v daném zdaňovacím období, 4) zákon stanoví, že se jedná o daňově účinný výdaj. Aby mohl být výdaj uznán, musí být prokázána současná existence všech zmíněných podmínek (viz např. rozsudek ze dne 12. 4. 2006, čj. 5 Afs 40/2005  72, SVODIDLA). [13] V nynějším sporu správce daně zpochybnil první z těchto čtyř podmínek, a to že stěžovatelka deklarované výdaje skutečně vynaložila. [14] Městský soud se v tomto směru zabýval všemi podstatnými námitkami, které stěžovatelka uplatnila v žalobě. S jeho závěry se NSS plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně stěžovatelku odkazuje. [15] Na tomto místě nebude NSS detailně rekapitulovat právní úpravu ani judikaturu ohledně dokazování v daňovém řízení. Stěžovatelka tuto úpravu i judikaturu dobře zná. Jen pro přehlednost NSS uvádí, že daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), jednak povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Účetní doklady, tj. příjmové doklady či faktury, však zpravidla samy o sobě neprokazují, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila. Dle § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, správce daně prokazuje důvodné pochybnosti o tom, že tvrzení daňového subjektu a doklady jim předložené jsou věrohodné, úplné, průkazné nebo správné. Nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují vážné a důvodné pochybnosti. Podaříli se správci daně takové pochybnosti prokázat, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je pak svými dalšími tvrzeními a důkazy povinen rozptýlit pochybnosti správce daně. Daňový subjekt bude zpravidla tyto skutečnosti prokazovat jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (srov. např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007  119, č. 1572/2008 Sb. NSS, EURO PRIM, a navazující judikaturu). Správce daně samozřejmě není oprávněn daňový subjekt vyzvat k prokázání čehokoli, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám [nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. [16] Stěžovatelka nemá pravdu, pokud namítá, že v souladu s § 23 odst. 10 a § 24 zákona o daních z příjmů, řádně doložila sporná tvrzení. Přes opakované výzvy správce daně (konkrétně se jednalo o 6 výzev dle § 92 daňového řádu ze dne 2. 4. 2015, ze dne 14. 4. 2015, dvě výzvy ze dne 10. 12. 2015 a dvě ze dne 12. 5. 2016) a také početná ústní jednání se správcem daně (např. dne 4. 3. 2015 správce daně opakovaně žádal, aby stěžovatelka předložila hlavní obratovou knihu, stav nedokončené výroby a stav zásob) stěžovatelka během daňové kontroly nepředložila takové důkazy, které by prokázaly, že k deklarovaným plněním skutečně došlo. Místo toho doložila základní důkazní prostředky (účetní a daňové doklady, objednávky, dodací listy, smlouvy a jiné související listiny), které v tomto případě samy o sobě nemohly prokázat fakticitu plnění. Zkoumání daně z příjmů není dokladovo