10 Azs 232/2021

Žalobce se u Krajského soudu v Brně bránil proti rozhodnutí, jímž žalovaná rozhodla o odvolání žalobce ve věci zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu. Krajský soud žalobu zamítl.

Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti polemizoval s věcnými závěry rozsudku krajského soudu. Současně namítl, že v řízení o žalobě žádal o nařízení jednání a o přidělení tlumočníka. Krajský soud však této žádosti nevyhověl a jednání nenařídil, aniž stěžovateli sdělil důvody takového postupu.

Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

Kasační stížnost je důvodná.

NSS nejprve posoudil, zda krajský soud správně rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání. Pokud by totiž pro tento postup nebyly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s., zatížil by soud řízení vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Ze spisu krajského soudu NSS zjistil, že stěžovatel v doplnění žaloby ze dne 17. 8. 2020 na straně 7 požádal krajský soud, aby mohl tvrzení uvedená v žalobě přednést soudu osobně při jednání; současně vyslovil přání, aby mu soud ustanovil tlumočníka.

Krajský soud vyzval stěžovatele dne 9. 9. 2020 v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání. Poučil jej, že pokud nesdělí do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s tímto postupem, bude soud mít za to, že stěžovatel souhlas udělil. Stěžovatel podal dne 22. 9. 2020 repliku k vyjádření žalované; k projednání věci bez nařízení jednání se však nevyjádřil. Žalovaná v podání ze dne 7. 10. 2020 s rozhodnutím o žalobě bez nařízení jednání souhlasila. Krajský soud následně rozhodl ve věci samé, aniž nařídil jednání.

NSS dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, rozhodl-li ve věci samé bez nařízení jednání. Pokud totiž žalobce uvede již v žalobě (nebo jejím doplnění, jako je tomu v projednávaném případě), že trvá na nařízení jednání, není dán důvod, aby mu soud zasílal výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Má se za to, že se žalobce v tomto ohledu již vyjádřil a jeho projev vůle není třeba znovu potvrzovat. Ani tehdy, pokud soud i přesto takovou výzvu vydá a účastník na ni nereaguje, nemůže nastoupit domněnka souhlasu s upuštěním od jednání podle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Pokud soud v takové situaci jednání nenařídil, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. např. rozsudek NSS čj. 7 As 27/2016-31).

NSS se nezabýval námitkami stěžovatele směřujícími proti věcnému posouzení jeho žaloby. S ohledem na to, že řízení před krajským soudem neproběhlo řádně, nelze nyní rozsudek krajského soudu věcně přezkoumat.

NSS proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je vázán právním názorem uvedeným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.); bude tedy vycházet z toho, že stěžovatel v podání ze dne 17. 8. 2020 požádal, aby bylo ve věci nařízeno jednání. Vypořádá se i se žádostí stěžovatele o ustanovení tlumočníka. V dalším řízení soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Stěžovatel v kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku. NSS tento návrh samostatně neposuzoval, neboť ve věci samé rozhodl bez zbytečného odkladu.