3 Ads 6/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 6/2021- 32 - text 3 Ads 6/2021 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně Ing. H. Š., zastoupené Mgr. Jitkou Sailerovou, advokátkou se sídlem Praha 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2363/18, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, č. j. 4 Ad 16/2020-46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2020, č. j. 42013/037321/20/013/105/Hud, nepřiznala Pražská správa sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) žalobkyni nárok na ošetřovné uplatněný na základě rozhodnutí o potřebě ošetřování ze dne 7. 8. 2019, č. 6070861A, za období od 7. 8. 2019 do 19. 8. 2019. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 4. 2020, č. j. 42000/008331/20/000/JH. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. [3] Z hlediska skutkového stavu věci vycházel městský soud ze zjištění, že žalobkyni vznikl dne 13. 4. 2016 u Státního pozemkového úřadu služební poměr na dobu určitou, který byl rozhodnutím ústřední ředitelky Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 10. 2017 změněn na služební poměr na dobu neurčitou. Na základě výběrového řízení byla žalobkyně s účinností od 1. 8. 2019 zařazena na jiné služební místo s výkonem služby na Ministerstvu vnitra, nástup byl stanoven na den 1. 8. 2019. Dle záznamu zaměstnavatele v žádosti o dávku ošetřovného žalobkyně začala vykonávat práci na novém služebním místě dne 20. 8. 2019. Dne 7. 8. 2019 vydala MUDr. M. R., lékařka pediatrie, rozhodnutí o potřebě ošetřování nezletilého syna žalobkyně. Potřeba ošetřování byla ukončena dne 19. 8. 2019 rozhodnutím MUDr. I. P., lékařky pro děti a dorost, z téhož dne. [4] Městský soud především nepřisvědčil námitce, dle které se žalovaná nevypořádala s odvolací námitkou nesprávného posouzení trvání účasti na nemocenském pojištění s ohledem na znění § 49 odst. 6 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“). Ztotožnil se se žalovanou, že bez ohledu na citované ustanovení vzniká podle § 10 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) účast na nemocenském pojištění až faktickým započetím výkonu práce, nikoli okamžikem uzavření právního vztahu, který zakládá účast na nemocenském pojištění. [5] Dále městský soud konstatoval, že otázku vzniku nároku vyplývajícího z pojistného poměru je třeba posuzovat podle zákona o nemocenském pojištění, nikoli podle zákona o státní službě (§ 126 tohoto zákona). Zatímco zákon o státní službě řeší existenci a trvání služebního poměru, trvání účasti na nemocenském pojištění upravuje zákon o nemocenském pojištění. Pro účely nemocenského pojištění je v souladu s § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, nutno každý služební úřad považovat za samostatného zaměstnavatele, a to i když podle zákona o státní službě služební poměr trvá. Při přechodu do jiného služebního úřadu je tedy ukončeno původní nemocenské pojištění a u nového služebního úřadu vzniká pojištění nové. Nepřetržité trvání služebního poměru podle § 49 odst. 1 zákona o státní službě nemá na vznik a zánik účasti na nemocenském pojištění vliv. [6] V nyní projednávané věci zůstal služební poměr, který žalobkyni vznikl dne 13. 4. 2016 a který byl rozhodnutím ze dne 4. 10. 2017 prodloužen na dobu neurčitou, v souladu s § 49 odst. 6 zákona o státní službě zařazením žalobkyně na jiné služební místo nedotčen. Účast na nemocenském pojištění na novém služebním místě však podle § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění žalobkyni vznikla až dne 20. 8. 2019, kdy začala fakticky vykonávat práci u Ministerstva vnitra. Žalobkyně sice byla na toto služební místo zařazena s účinností od 1. 8. 2019, k výkonu práce však skutečně nastoupila až dne 20. 8. 2019. Podle § 14 odst. 1 citovaného zákona vzniká nárok na dávku, jestliže jsou splněny podmínky pro jeho vznik v době pojištění. Vzhledem k tomu, že v době vzniku pojistné události, tj. dne 7. 8. 2019 nebyla žalobkyně účastna nemocenského pojištění, nárok na dávku ošetřovného jí nevznikl. [7] Proti tomuto rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatelka má za to, že zákon o nemocenském pojištění neposkytuje oporu pro závěr městského soudu, potažmo žalované, že v případě státních zaměstnanců by měl být pro účely nemocenského pojištění každý služební úřad považován za samostatného zaměstnavatele. Trvá na tom, že účast na nemocenském pojištění trvá kontinuálně od vzniku služebního poměru dne 13. 4. 2016 doposud, neboť její zaměstnání (služební poměr) ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění nezaniklo, respektive nedošlo ke skončení doby zaměstnání ve smyslu citovaného ustanovení. Městský soud se zabýval otázkou, proč stěžovatelce vznikla účast na nemocenském pojištění až dnem 20. 8. 2019, nijak ovšem neodůvodnil, kdy a na základě kterého ustanovení stěžovatelce nejprve zaniklo nemocenské pojištění, které jí vzniklo dne 13. 4. 2016. Tento implicitní závěr nemá oporu v zákoně. Není totiž zřejmé, jak může skončit doba zaměstnání podle § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění někomu, komu trvá služební poměr, v rámci něhož byl pouze zařazen na jiné služební místo. Jestliže zákon o státní službě stanoví, že služební poměr trvá nepřetržitě od 13. 4. 2016 doposud, nelze jakýmkoli výkladem zákona o nemocenském pojištění dospět k závěru, že stěžovatelka měla postupně dva zaměstnavatele. [9] Podle stěžovatelky je zcela irelevantní otázka, jak posuzovat údajný vznik nového nemocenského pojištění u Ministerstva vnitra a proč k němu došlo dne 20. 8. 2019 a nikoli dne 1. 8. 2019. Ve skutečnosti totiž u stěžovatelky k zániku účasti na pojištění vůbec nedošlo a v době od 7. 8. do 19. 8. 2019 byla nemocensky pojištěna. Absurditu názoru městského soudu podtrhuje fakt, že optikou jeho závěrů by se stěžovatelce nemělo dostat nároku na ošetřovné za dobu od 7. 8. do 19. 8. 2019 proto, že do 19. 8. 2019 nevykonávala zaměstnání z důvodu péče o své nemocné nezletilé dítě. [10] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že kasační stížnost neobsahuje žádné nové námitky, a ztotožnila se s názorem městského soudu. [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Argumentace stěžovatelky je vystavěna na premise, že trvá-li služební poměr, nemůže při změně služebního místa dojít ke skončení doby zaměstnání ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, které by mělo za následek ukončení pojistného poměru; nesouhlasí také s tím, že v rámci jednoho služebního poměru měla pro účely posouzení účasti na nemocenském pojištění postupně dva zaměstnavatele. Této argumentaci Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. [14] Městský soud správně uvedl, že podmínky vzniku nároku na dávku nemocenského pojištění jsou upraveny zákonem o nemocenském pojištění. Podle § 1 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, upravuje tento zákon nemocenské pojištění pro případ dočasné pracovní neschopnosti, nařízené karantény, těhotenství a mateřství, péče otce o dítě po jeho narození, ošetřování člena domácnosti nebo péče o něj, poskytování dlouhodobé péče a organizaci a provádění pojištění, z něhož se za podmínek stanovených v tomto zákoně (§ 14 a násl. téhož zákona) poskytují mimo jiné dávky ošetřovného [viz § 4 písm. d) téhož zákona]. Naopak zákon o státní službě dle jeho § 1 upravuje „pouze“ právní poměry státních zaměstnanců, organizační věci státní služby, služební vztahy státních zaměstnanců, odměňování státních zaměstnanců, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci zaměstnanců ve správních úřadech pracujících v základním pracovněprávním vztahu. [15] Mezi stranami není sporu o tom, že v průběhu trvání služebního poměru, založeného rozhodnutím ústřední ředitelky Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 4. 2016, byla stěžovatelka zařazena na jiné služební místo u Ministerstva vnitra a že touto změnou zůstala existence jejího služebního poměru (v té době již na dobu neurčitou) podle § 49 odst. 6 zákona o státní službě zachována (došlo pouze k jeho změně – pozn. NSS). Pro posouzení nyní projednávané věci je ovšem třeba zodpovědět otázku, zda okolnost, že během trvání tohoto služebního poměru byla stěžovatelka zařazena n