3 As 92/2019 — Nejvyšší správní soud

3 As 92/2019- 41 - text 3 As 92/2019 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce F. N., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Praha 6, Pod Kaštany 245/10, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2019, č. j. 28 A 12/2017-46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. MHB DOP/2545/2016-25, uznal Městský úřad Havlíčkův Brod (dále jen „městský úřad“) žalobce vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), v souvislosti s porušením § 18 odst. 4 a § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona, za což žalobci uložil pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Odvolání žalobce zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 3. 2017, č. j. KUJI 24452/2017, a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. [2] Krajský soud především neshledal důvodnou námitku, že výrok napadeného rozhodnutí neodpovídá požadavkům § 68 odst. 2 správního řádu, neboť v něm nebyla uvedena všechna ustanovení, která tvoří skutkovou podstatu přestupku; konkrétně, že neobsahoval žádné z ustanovení, na které blanketně odkazuje § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS, podle něhož správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Neuvede-li je, bude třeba v každém konkrétním případě posoudit závažnost tohoto pochybení a hodnotit, zda absenci určitého ustanovení ve výroku lze odstranit interpretací rozhodnutí. Uvedenou povinnost městský úřad podle krajského soudu bezezbytku nenaplnil, neboť v popisu skutku u přestupku spočívajícího v porušení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu pouze uvedl, že vozidlo žalobce nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem – neplatná technická kontrola. Nezmínil však další ustanovení, na které toto ustanovení odkazuje [zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), a vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“)]. V odůvodnění rozhodnutí nicméně specifikoval, že technické podmínky vozidla stanoví zvláštní právní předpis, tj. zákon č. 56/2001 Sb., jehož § 37 písm. c) stanoví, že silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud provozovatel vozidla neprokáže jeho technickou způsobilost k provozu na pozemních komunikacích způsobem stanoveným tímto zákonem. K tomu dodal, že kontrolované vozidlo nemělo platnou technickou prohlídku, která byla platná do 27. 3. 2016. Žalovaný toto pochybení nenapravil, stručně ovšem v odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako městský úřad, odkazované ustanovení zmínil. Ačkoli tedy z výrokové části výslovně neplyne, jakou konkrétní normu žalobce porušil, jednoznačně to plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí. V intencích citovaného usnesení rozšířeného senátu se proto nejedná o pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. [3] Krajský soud dále nepřisvědčil námitkám zpochybňujícím správnost měření, respektive dodržení návodu k obsluze rychloměru. Uvedl, že podle odborného vyjádření, které si vyžádal správní orgán od autorizovaného měřicího střediska, nevyplývají ze záznamu měřeného vozidla žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že měření proběhlo v rozporu s návodem k obsluze; výsledky měření tedy lze použít jako platné. Správním orgánům nelze vytýkat, že vyjádření výrobce dotčeného rychloměru upřednostnily před výpočty předloženými žalobcem. I z výsledku měření lze usuzovat na dodržení či nedodržení návodu k obsluze, neboť i z pozice vozidla (zde na odjezdu), které je zachyceno na snímku, lze dovodit, zda odpovídá či neodpovídá ustavení rychloměru a jeho použití v souladu s návodem k obsluze. Z návodu k obsluze také vyplývá, že po změření následuje ověření výsledku měření, a teprve po úspěšném ověření dochází k ukončení a záznamu měření, jinak je měření anulováno; to vyplývá i z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017-32, a ze dne 6. 9. 2017, č. j. 6 As 164/2017-39). [4] Za nedůvodnou označil krajský soud i námitku, dle které měření probíhalo v zatáčce, což má být návodem k obsluze radaru zakázáno. Krajský soud relevantní části tohoto návodu provedl k důkazu a shledal, že z něj takový obecný závěr nevyplývá. Návod zapovídá pouze měření na vnějším okraji zatáčky, měření na vnitřním okraji je za splnění stanovených podmínek přípustné. Žalobce přitom nikterak neprokázal, že měření probíhalo skutečně v zatáčce; doložil sice mapku měřeného úseku, z ní však rozhodně nevyplývá, že by se měřený úsek nacházel v zatáčce, a nevyplývá to ani ze snímku měřeného vozidla. Náhledem na mapový portál mapy.cz lze dokonce ověřit, že se jedná o úsek téměř rovný. [5] K analýze provedeného měření, předložené žalobcem již ve správním řízení, krajský soud konstatoval, že ani žalobce ani Ing. J., obecný zmocněnec žalobce ve správním řízení, nejsou odborníky na měření rychlosti. Výpočet žalobce tak nepřesahuje rovinu vlastního tvrzení, a zároveň zde nejsou žádné další okolnosti, které by byly toto tvrzení způsobilé prokázat. Autorovi výpočtu nemohlo být známo přesné umístění měřicího zařízení. Správné ustavení lze s určitostí poznat z pozice měřeného vozidla ve snímku za pomoci pozice radarového svazku (u rychloměrů, kde je přímo ve snímku zobrazována) nebo pomocí šablony - pomůcky pro vyhodnocení měření. Proto by bylo nadbytečné provádět v tomto směru další dokazování. [6] Krajský soud dospěl k závěru, že shromážděné důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplývá i přesvědčivý závěr, že došlo k překročení maximálně dovolené rychlosti. To vyplývá mimo jiné z fotodokumentace pořízené měřicím zařízením, čemuž korespondují i další podklady založené ve spisu (zejména oznámení přestupku a úřední záznam o spáchání přestupku). Nadto žalobce provedené měření rychlosti bezprostředně po zastavení zasahujícími policisty nijak nezpochybňoval, v oznámení přestupku sepsaném na místě se k vytýkaným přestupkům nevyjádřil, ač k tomu měl možnost, a odmítl se podepsat. Jeho pozdější obrana se proto jeví i jako účelová. Jestliže byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a neexistovala žádná důvodná pochybnost, nebyl městský úřad povinen vyhovět dalším důkazním návrhům žalobce, které by byly za dané situace nadbytečnými. [7] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, že správní orgány nedostatečně odůvodnily zavinění u přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu a nezabývaly se zaviněním přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) tohoto zákona. Uvedl, že nedbalostní zavinění přestupků žalobce městský úřad vyjádřil ve výroku výslovně, v odůvodnění jeho jednání klasifikoval jako nedbalost nevědomou, což také správně zohlednil při rozhodování o druhu a výši sankce. Z hlediska posouzení viny tedy městský úřad správně rozlišil zavinění jako nedbalostní, což k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přestupku, který byl žalobci kladen za vinu, postačuje. [8] Správním orgánům nicméně krajský soud vytkl, že své úvahy, rezultující v závěr o nedbalostním jednání žalobce, v odůvodnění rozhodnutí nerozvedly. Závěr, že se žalobce dopustil jednání přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti, z jejich rozhodnutí nicméně plyne jednoznačně a krajský soud neměl pochybnosti o tom, že se jej podařilo ve správním řízení prokázat. Pravidlo, že řidič smí jet v obci rychlostí maximálně 50 km/h, je natolik elementární, že jej musí znát i nezkušený řidič. Žalobce, jako účastník provozu na pozemních komunikacích, měl a mohl vědět, že se v okamžiku měření nacházel v obci, čemuž měl přizpůsobit rychlost jízdy. Skutečnost, že šlo o obec, musela být žalobci zřejmá nejen na základě dopravní značky označující začátek obce, ale také z okolní zástavby, která je zachycena na fotografii založené ve správním spise. Žalobce te