4 As 54/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 54/2019- 89 - text  4 As 54/2019 - 93 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: DHL Express (Czech Republic) s.r.o., IČ 25683446, se sídlem Nádražní 2967/93, Ostrava, zast. JUDr. Tomášem Novákem, advokátem, se sídlem Verdunská 819/37, Praha 6, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 27. 10. 2015, č. j. ČTÚ53 350/2015603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 10 A 210/2015  132, takto: I. V řízení o kasační stížnosti se pokračuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 10 A 210/2015  132, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Český telekomunikační úřad, odbor regulace komunikačních činností a poštovních služeb (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 9. 7. 2015, č. j. ČTÚ74 113/2014610/VII. vyř., v řízení vedeném podle § 37 odst. 3 písm. d) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o poštovních službách“), určil, že I. služby nabízené žalobkyní v produktové skupině „Domestic“ v sekci „Same Day“ pod obchodním jménem „DHL SPRINTLINE“, v sekci „Time Definite“ pod obchodními jmény „DHL DOMESTIC EXPRESS 9:00“, „DHL DOMESTIC EXPRESS 12:00“ a „DHL DOMESTIC EXPRESS EASY“, v produktové skupině „Exportní služby“ v sekci „Same Day“ pod obchodním jménem „DHL SPRINTLINE“, v sekci „Time Definite“ pod obchodními jmény „DHL EXPRESS 9:00“, „DHL EXPRESS 12:00“, „DHL EXPRESS EASY“, „DHL EXPRESS ENVELOPE“ a v sekci „Day Definite“ pod obchodním jménem „DHL ECONOMY SELECT“ podle Přepravních podmínek DHL Legal/JK/100828 jsou v případě zásilek s jednotlivými kusy nepřesahujícími hmotnost 50 kg poštovními službami ve smyslu zákona o poštovních službách a dále, že II. uvedené služby v případě zásilek s jednotlivými kusy přesahujícími hmotnost 50 kg a v případě tzv. paletových zásilek poštovními službami ve smyslu zákona o poštovních službách nejsou. [2] Předseda Rady žalovaného (dále již jen „žalovaný“, nebo „odvolací správní orgán“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. [3] Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Městský soud předeslal, že stěžejními otázkami (definicí poštovní služby, poštovní smlouvy a další související problematikou) se již soudy ve správním soudnictví opakovaně zabývaly a tato rozhodnutí poskytují dostatek nezbytných vodítek pro odpovědi v nynější věci. Městský soud se dovolal především svého rozsudku ze dne 19. 3. 2016, č. j. 11 A 197/2013  96, jehož závěrům přisvědčil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 121/2016  71. Z nich vyplývá, že při vymezení poštovní služby a poštovní smlouvy zákonodárce užívá definici kruhem a z definice poštovní služby obsažené v § 1 odst. 2 větě první zákona o poštovních službách tak nelze s jistotou dovodit, jaké služby jsou svou podstatou služby poštovní. Městský soud měl za to, že teprve pokud je určitá služba poskytována na základě poštovní smlouvy, je možnost určit, zda jde o službu poštovní. Klíčovým pro uzavření smlouvy jako smlouvy poštovní je přitom skutečnost, zda poskytovatel služby nabízí uzavření poštovní smlouvy, a tedy podle své vůle hodlá poskytnout poštovní službu. Podle městského soudu je tedy stěžejním projev vůle poskytovatele služby, zde žalobkyně. [5] Městský soud poukázal na to, že správní orgány obou stupňů se sice ve svých rozhodnutích zabývaly povahou žalobkyní poskytovaných služeb a dovodily, že se obsahově jedná o činnosti typické pro poštovní služby vyjmenované v § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, nezabývaly se však otázkou, zda tyto služby žalobkyně vykonávala v rámci sjednané poštovní smlouvy ve smyslu zákona o poštovních službách. Přitom žalobkyně nikdy netvrdila, že by takové smlouvy se svými klienty uzavírala. Správní orgány obou stupňů se podle městského soudu nezabývaly ani srovnáním kontraktační povinnosti provozovatele poštovních služeb podle § 4 zákona o poštovních službách s obsahem smluv předložených žalobkyní ve správním řízení (smlouva o spolupráci při přepravě věcí po silnici a rámcová smlouva o spolupráci). Dospěl tudíž k závěru, že správní orgány nedostatečně odůvodnily, že žalobkyně poskytuje poštovní služby. To způsobuje vadu nepřezkoumatelnosti obou správních rozhodnutí. [6] Přes uvedený závěr však městský soud posoudil i další žalobní námitky. Nesouhlasil se závěrem žalovaného, který za poštovní služby považoval zásilky s jednotlivými kusy nepřesahujícími hmotnost 50 kg. Hmotnostní limit totiž není ani součástí zákona o poštovních službách, není obsažen ani v prováděcím právním předpisu (vyhlášce Českého telekomunikačního úřadu č. 464/2012 Sb.) a nevyplývá ani ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby [ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/39/ES ze dne 10. června 2002, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008], (dále jen „poštovní směrnice“). Podle městského soudu žalovaný sám nemůže hmotnostní limit poštovní zásilky stanovit a od toho odvozovat, zda se v určitém případě jedná o poštovní službu či nikoli. Jednak by svévolně vytvářel nové zákonné pravidlo a nahrazoval tak zákonodárce, a jednak by to bylo v rozporu s požadavkem vyplývajícím z § 2 odst. 4 správního řádu. [7] Dalším žalobním bodům (správní orgán prvního stupně byl motivován označit služby poskytované žalobkyní za poštovní služby, aby mohl uložit platebním výměrem povinnost platby na úhradu čistých nákladů na poskytování základních služeb; v řízení před správním orgánem prvního stupně došlo k porušení § 15 odst. 2 a § 15 odst. 4 správního řádu; správní orgán prvního stupně před vydáním svého rozhodnutí neuvedl, z jakých důkazů na podporu svých závěrů vychází a co z nich dovozuje; správní orgán prvního stupně nevyhotovil protokol o provedení důkazu listinou) však již městský soud nepřisvědčil. III. [8] Proti napadenému rozsudku se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [9] Stěžovatel především namítá, že městský soud s odkazem na rozsudky sp. zn. 11 A 197/2013 a sp. zn. 1 As 207/2017  61 nesprávně vyložil definici poštovní služby a dovodil, že jejím znakem je vůle poskytovatele poskytnout služby na poštovním trhu ve smyslu § 4 zákona o poštovních službách. Stěžovatel však má za to, že definice poštovních služeb je obsažena v čl. 2 bod 1 poštovní směrnice a tato definice je také přejata do § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách. Tato definice je podle stěžovatele dostatečná a zcela jasně uvádí činnosti, které je třeba podřadit pod poskytování poštovních služeb. Pokud tedy služby poskytovatele naplňují definiční znaky poštovní služby, tj. vykonává činnosti zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání zásilek, je třeba tuto činnost považovat za poskytování poštovních služeb. Tyto služby je možné poskytovat pouze na základě smlouvy, která, i kdyby byla formálně označena jinak, je smlouvou poštovní. Pojmenování této smlouvy totiž nic nemění na charakteru poskytovaných služeb jako služeb poštovních. Závěr městského soudu, podle nějž je nejprve třeba posoudit, zda je služba poskytována na základě poštovní smlouvy a teprve poté posuzovat, zda se jedná o službu poštovní, je tudíž chybný. [10] Stěžovatel také rozporuje odkazy městského soudu na rozsudek sp. zn. 11 A 197/2013 a v něm obsažené závěry týkající se § 4 zákona o poštovních službách a rozlišující mezi základními a ostatními (komerčně poskytovanými) poštovnými službami. Dovolává se naopak závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 207/2017  61, a shrnuje, že § 4 zákona o poštovních službách ukládá provozovateli poštovních služeb uzavřít poštovní smlouvu s každým, kdo požádá o její uzavření v mezích poštovních podmínek a způsobem v nich vymezených, přičemž tato povinnost se vztahuje na všechny provozovatele poštovních služeb, nejen služeb základních. Svůj závěr stěžovatel opírá i o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ve věci C2/15, DHL Experess (Austria) GmbH. Na